NP č.451 > Kultura | LiteraturaVzpomínkám neutečešDáša Beníšková

124 stran, 42 povídek, ta nejdelší nemá víc než 6 stran. Z hlediska počtů se Pálenka jeví jako četba doporučená dopravním podnikem pro jízdu v emhádé. Avšak nenechte se zmást, kniha patří k nejslibnějším českým debutům, které ještě stihly poznamenat konec roku 2014.

V jihovýchodní Evropě, na pomezí Rumunska, Srbska a Maďarska, daleko od běžného povědomí Čechů, leží oblast Banát. V ní již od poloviny 19. století žije česká menšina, čítající něco kolem pěti tisíc obyvatel. A právě její prostředí ve své autobiografické prvotině zachycuje Matěj Hořava. Dostáváme tak jedinečnou šanci se podívat na danou oblast zvenčí, z perspektivy mladého učitele, kter ý sem utíká od vzpomínek na dětství, na čas strávený v tělocvičně, na své bývalé lásky a osudy. Obdobně jako to kdysi udělala ve své prvotině Petra Hůlová, ani Hořava nevodí čtenáře za ručičku a do reálií ho vhodí jako neplavce do vody.

 

Prokletí paměti

Ale děje se tak velmi nenásilně, čtenář si téměř ani nevšimne, že ho místo domácího křesla a lampičky obklopilo cizí prostředí, zvyklosti, rodiny, jejich příbuzenské vztahy a pochopitelně i dialekty, pečlivě vyznačené kurzívou, avšak ponechané bez sebemenšího vysvětlení. Tento přirozený proces asimilace souvisí i s tím, jak autor s prostředím zachází. Na rozdíl od Ivana Olbrachta, který mapoval život na Podkarpatské Rusi a jehož příběhy byly v krajině zažrané do morku kosti, Hořava prostředí, ve kterém jako by se zastavil čas našich prarodičů, využívá spíše jako myšlenkovou základnu a zdroj mimoděčných asociací, před kterými se neúspěšně skrývá. I proto kniha nenese podtitul prózy o Banátu, ale prózy z Banátu.

Jednotlivé minipovídky fungují jako samostatné jednotky. Často se od sebe liší časovým i místním zařazením, které se porůznu prolíná (vedle Banátu se objevují i severní Čechy, Morava či Bavorsko), jsou tematicky vymezené a i přes svůj omezený rozsah bývají často silně vypointované. Avšak hlavní síla knihy netkví v jednotlivostech, ale v celku. Každou další povídkou přidáváme dílek do skládačky, která nám i přes svou neucelenost postupně dává dohromady obraz jednoho svérázného životního osudu.

 

Působivá krajina emocí

Dialogů a přímých řečí byste ve vyprávění pohledali. Cílem je zachytit zejména krajinu emocí, proto zde hrají hlavní roli popisy a obrazy. Hořava, vytříbený stylistický ekvilibrista, ze svých popisů učinil něco nezapomenutelného, a to s využitím poměrně všedních jazykových prostředků, u kterých ale nezapomněl klást důraz na rytmiku, opakování a zvukomalebnost. Za tuhle zdánlivou jednoduchost ho musíte obdivovat a nesnášet zároveň. „Věděl jsem, že ovládám vítr; jako malý kluk ve školce jsem věřil, že ovládám vítr. Hlavně v tom prvním podzimu paměti; v tom podzimu, který se už nepropadl do prázdna, který tu už zůstal; který zde stále je…“

U autorových popisů platí základní pravidlo přímé úměry: čím jsou přirozenější, tím jsou působivější. Najednou se z pasáží, které často čtenáři lačnící po ději přeskakují, stává díky vyváženému poměru mezi poetičností, výstižností a čitelností hlavní tahák knihy, z kterého si člověk nechce nechat ujít jediné slůvko. A tak si najednou přejete, abyste s knížkou nestrávili jen těch pár zastávek, co potřebujete, ale abyste se s ní projeli až na konečnou a nejlíp ještě třikrát dokola.

 

Matěj Hořava: Pálenka. Prózy z Banátu, Host, 2014, 124 stran


autor / Dáša Beníšková VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv