NP č.450 > Téma číslaNa vrcholky horRad Bandit

Hory. Obvykle není moc na výběr. Jet tam chodit, anebo tam raději nejezdit. Láká nás chůze na hranici života a smrti, nebo nás fascinují samy hory, přičemž jediným otravným způsobem, jak se tam nahoru dostat, je vyškrábat se po vlastních?

Celé je to samozřejmě daleko složitější. První pokusy o zdolání vrcholků hor zdaleka nemotivoval samotný výstup ani žádné sportovní výkony. A už vůbec k nim nevedla touha ocitnout se tam nahoře. Když lidé poprvé zdolávali nedostupné skalnaté a nebezpečné výrůstky světa, rozhodně při tom netoužili horu pokořit, tak jak se dnes dozvídáme ze slovníku horolezců. Bylo to přesně naopak. Stavěním oltářů a mohyl prokazovali pokoru k přírodě, bohům a nadpřirozeným bytostem, které vrcholky hor obývaly. Jindy podnikali výstupy prostě proto, aby měli výhled do sousedních krajin. Ani tehdy však nehrál hlavní roli ohromující pohled na překrásný svět z ptačí perspektivy, ale spíš hledání země zaslíbené. Anebo zjištění, jestli za hradbou skal doopravdy žijí obři.

 

PRO NIC ZA NIC?

 

Spiritualita, estetika a touha po vědění jsou nakonec tou kombinací, která vede po stopách cest na vrcholky hor. Ve stejném období evropských dějin totiž můžeme pozorovat, že se rodí dvě věci zároveň.

Mladý anglický básník S. T. Coleridge se ve své domovině sjíždí opiem a jeho dramatické vize pomáhají definovat zcela nové vnímání krásy, krajiny, člověka a jeho vztahu k přírodě. Bez jeho kamaráda Williama Wordswortha a vůbec celé generace romantických básníků bychom možná dodnes neocenili krásu moří, řek, hor, lesů, skal a oblohy. Básníci romantikové nám o nich zkrátka řekli. V šedivé a bídné době viktoriánské to byli právě oni, kdo začal mluvit o nové estetice, té bez řádu a přinucení, o osvobozující duchovní síle přírody, o volném pohybu krajinou. Psali o návratu ke kořenům lidského bytí.

Zatímco se angličtí romantici potulovali s placatkou ginu po skalnatém pobřeží Atlantiku nebo na venkově, ani v kontinentální Evropě ještě nikdo nelezl na hory jen tak pro nic za nic. Pokusy o zdolání z důvodu samotného zdolání zatím stále neexistovaly. Místo toho se přírodní filosofové 18. století, vědci své doby, stále častěji oddávali vědeckému pozorování přírodních zvláštností. Až magnetickou silou je přitom přitahoval Mont Blanc, s nímž
se pojí například jméno mladého ženevského fyzika Horace-Bénédicta de Saussura, otce solárního vařiče a alpinismu. Do hor ho táhl především zájem o ledovce, ale protože si mladý aristokrat zpočátku na Mont Blanc sám netroufal, vypsal alespoň odměnu za jeho zdolání. V roce 1786 se jeho sen splnil. Jeden z prvních zdokumentovaných vysokohorských výstupů podnikl lékař Michel-Gabriel Paccard a jeho vrátný Jacques Balmat. O rok později je na Mont Blanc následoval i sám de Saussure, aby se zde oddával pozorování přírodních úkazů. Historie alpinismu je tak definitivně odstartována – v pravém sportovním slova smyslu.

Po roce 1850 zdolávají skupiny britských, švýcarských a francouzských horolezců jeden vrchol Švýcarska za druhým. Vrátíme-li se navíc zpět k anglickým romantikům, je pozoruhodné, že první velkolepý výstup na Matterhorn podnikl krajinný ilustrátor a britský umělec Edward Whymper. Hned v polovině devatenáctého století se pak rodí také nový švýcarský byznys – vzniká první cech vysokohorských vůdců, kteří pomáhají zejména britským aristokratům zdolávat nástrahy alpinismu napříč celou Evropou.

Muži v pumpkách a ženy v sukních lezou za pomoci místních horských vůdců a dřevěných holí na kde co. Alpy se jim časem zdají malé, a tak zraky postupně rozprostřou od Aljašky přes východní Afriku až k Himálajím. V průběhu dvacátého století výstupy nehatilo nebezpečí a špatné počasí, ale dvě světové války. Po nich už alpinismu nebránilo zhola nic.

 

LEDOBORCI

 

Ke sportu patří i soutěž, a přestože by se mohlo zdát, že horolezecké soupeření vyprchá s posledním zdolaným světovým vrcholkem, ani zde není radno zjednodušovat. Každý vrchol, přestože je jen jeden, se dá zdolávat různými cestami, v různém ročním období a různou mírou obtížnosti.

Pozornost se tak upíná k těžším a těžším výstupům. K tomu už přirozeně nestačí pumpky a dřevěné hole. Vyvíjí se celá řada pomůcek a nástrojů, jako jsou mačky, cepíny, lavinová lana a různé formy jištění. Všechno to vede k téměř vědeckému přístupu, k rozvoji pokročilé lezecké techniky i výživy. Není divu. Vždyť američtí horolezci v roce 1970 potřebovali celých dvacet sedm dní na to, aby zdolali necelý kilometr hladké žulové vertikální stěny El Captain v Sierra Nevadě.

A tak nabírá horolezectví nových rozměrů. Zatímco vylézt na Mont Blanc může být dnes v létě za ideálního počasí už skoro brnkačka, zdolat Eiger temnou zimní severní cestou je i po půlstoletí od prvního výstupu stále zápasem o holý život. Čím těžší, tím větší výhra. A když se hraje, přirozeně se u toho mává vlajkami.

Jestliže šerpa Tenzing Norkej, který poprvé doprovázel Edmunda Hillaryho na nejvyšší vrchol světa, šel v něčem, co připomínalo obrovské kožené papuče, první žena na vrchol Mount Everestu již nesla jasné poselství. Na prošívané péřové bundě Junko Tabei se hrdě skvěla výšivka ženy v sukni. Japonská horolezkyně si to hrdě vykračovala s cepínem ledabyle přehozeným přes rameno. Zpráva horolezeckému světu mužů byla jasná.

Různá poselství jsou tam nahoru vynášena dodnes. A tak dnešní borci, kteří lezou po ledě, tak trochu připomínají závodníky formule jedna. Leze Toshiba, Fila, Salomon a dokonce i Microsoft. Nepředbíhejme však.

 

UNIKAT A UTÍKAT

 

Horolezecký trend se pochopitelně nevyhnul ani Československu. U nás doma je věc jenom o trochu komplikovanější. Členové horolezeckých oddílů si to mašírovali v průvodech prvního máje, jen aby za zatáčkou mohli sbalit vlajky do tašky a utíkat na skály. Sedmdesátkové a osmdesátkové vzpomínky českých horolezců tak trochu připomínají komedii: „Když jsme prošli kolem tribuny, schovali jsme vlajky a hurá na Rabštejn. V jednu hodinu už jsme byli na skalách, abychom mohli prvomájově lozit. Když byl člověk na těch horách, neměl moc času myslet na ty sračky kolem. Nemyslím si ale, že horolezectví bylo nějakou formou protestu, spíš to byl únik. Oni to samozřejmě tušili, tak tam jezdívalo vébé, aby nám zkontrolovali občanky, protože jsme jim narušovali obraz prvního máje. Byly mezi námi i máničky, byla to prostě recese, únik, dávali jsme najevo, že z toho jejich máje máme legraci. Chtěli jsme žít jinak, a to nalajnované pro nás nebylo. Myslím, že proto jsme taky byli horolezci,“ říká jeden z pamětníků.

Každý horolezecký oddíl musel mít politicko-výchovného pracovníka. Jeho úkol byl jasný. Kamkoli se jelo, musel sbalit několik výtisků Rudého Práva, a když se vyrazilo třeba do Tater, vyhnal horolezce z chaty, ať si posedají s novinami na kamenech. Skupinové foto pak dokládalo politickou činnost a přikládalo se k výroční zprávě. Příkladný oddíl byl oceněn finančními prostředky na další rok. To, že byli na fotkách všichni opivněni a měli z toho srandu, nikdo nepoznal.

Úniky ke svobodě volného pohybu krajinou se ve výpovědích horolezců vůbec objevují často a nemusí jít jen o bývalé Československo. Na horách se člověk setkával tak maximálně s dřevorubci a horaly, policajta aby tam pohledal, a místním domorodcům byla prý politika celého ÚV KSČ také úplně jedno. Nejen, že při přechodu Nízkých Tater člověka nikdo nekontroloval, ale když ráno vykouknul ze stanu, už tam stál bača se sklenicí sádla a čerstvými vajíčky. Každý to bral prý jinak: někdo se utíkal k výjimečnosti a jinakosti a někdo k přírodě, jiný zase k výkonu a tvrdé dřině, kterou výšlap představoval. Kdo však chtěl tenkrát utíkat v opravdových horolezeckých pohorách, ten musel sednout na vlak, zajet do Popradu a nechat si je tam ušít za celý jeden měsíční plat. I ve vlaku se přitom leckdy dělo mnoho pozoruhodného.

 

PARŤÁCI

 

O půl třetí vyjížděl vlak z Ostravy. Na první pohled jsi poznal, kdo jede lozit. Někdy se tam daly dohromady dvojice, až ve vlaku se dohodli, kam vlastně půjdou,“ vypráví šedesátiletý severomoravský horolezec.

Bláznů, co chodili do hor sami, prý nebylo mnoho, a tak kdo neměl dvojici, prostě si ji našel. Taková strategie měla i očividné nevýhody. Při prudké změně počasí se mění i nálady, a když jde do tuhého, povahy se projeví. Vzpomínky na sestup z Batizovského štítu s nahodilým parťákem tak nabírají na spádu: „Museli jsme změnit sestupovou cestu a přelézt celý štít. Levý sestup byl totiž ledový, tamtudy to nešlo. Dali jsme se doprava po hřebeni a v jednom místě se nám zdálo, že to je zprava příliš těžký. Vytáhli jsme průvodce a byli jsme tak zblblí, že jsme došli k přesvědčení, že je v něm chyba. Dali jsme se špatným směrem. Bortilo se to tam, nebezpečný a neschůdný terén nás zdržoval. Každý začal hledat vinu u druhého, bylo to ze strachu a napětí.“ Dole už prý naštvaní nebyli. Všechno dobře dopadlo. A horolezecké parťáctví, to je jenom o důvěře a zkušenostech. V ničem jiném to prý nevězí. Zkušenost je nutná a nabývá se roky v horách, počtem a obtížností terénů. V lezeckém páru je přitom často jeden lepší a umění tak předává dál.

 

OD POHODY K VÝKONU A ZASE ZPÁTKY

 

Zkušenost ale není na horách samozřejmostí. Tam, kde se pod sukněmi a v pumpkách dříve schovávaly vytrénované nohy, dnes mohou vrstvy goretexu ukrývat jen touhu po zážitcích, kterých se dá jenom těžko nabažit.

Ptačí perspektivu z vrcholků hor si totiž dnes kupujeme a nemusíme u toho myslet jen na lanovky. Výstupy na Mt. Everest jsou v balíčcích cestovních kanceláří, některé v nich deklarují „stoprocentní bezpečnost“. Součástí takové bezpečnosti je i pohodlí, a tak při vysokohorské turistice na klíč čeká zákazníka vyhřátý stan a ráno nastartovaný šerpa, který tu již není od toho, aby člověka do hor zavedl, ale aby mu tam odnesl věci.

Při pohledu na mravenčí řetězec k vrcholu nejvyšší hory světa člověka vůbec napadne, jestli se lidstvo nerozhodlo Mt. Everest o trochu zvětšit. Hora se pomalu proměňuje v horu jinou. Everest se plní hromadami odpadků a už ani ten hi-tech horolezecký materiál nestojí lidem za to, aby se s ním tahali dolů. Stany, dýchací přístroje, lezecký materiál a lidská těla se tak kupí vrstvu po vrstvě v posvátné Himálaji.

Už to není, co to bývalo, říkají sami horolezci. Kdo za posledních dvacet let vylezl na Mt. Everest, do wikipedie se už nezapsal. Tedy, pokud neměl třeba jenom jednu ledvinu anebo jednu nohu. Přestože většina horolezců stále vyvíjí úsilí uniknout civilizaci, je to stále těžší a těžší. Tentokrát už za to nemůžou krkolomné terény. Je to spíš masovost vysokohorské turistiky, která hory zahlcuje. A tak už lidem nezbývá, než se vracet zase zpátky ke kořenům, jak o tom mluvili romantici. Že by se i náš severomoravský horal nakonec stal romantikem?

Proč myslíš, že chodím na tu Silonovu chatu, když jsem nasranej na celej svět? Krajina tě uklidní. Dnes jsou horolezci, co chtějí jenom lozit, je jim jedno kam. Dříve i na pískovcové věže u Sedmihorek, když někdo vylezl na tu věž, tak najednou viděl Český ráj z jiného pohledu než turisti dole. Lezeš, protože se na ten svět chceš dívat z jiného úhlu. Jenomže dnes to je často jen: kdo není akční, jako by nebyl.“

 

Autorka je spolupracovnicí redakce. Vyrostla jako dcera člena horské služby.

 


autor / Rad Bandit VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Soucitná ruka zákona / Rad Bandit > NP č.473 > Pošli to dál Až dvanáct set policistů v americkém Louisville bude vyškoleno pracovníky Mezinárodního centra solidárních organizací  číst dále Trosečník na ostrově blahobytu / Rad Bandit > NP č.463 > Pošli to dál Mám to načtené. Třídní příslušnosti se mi dostane na základě inteligence, bohatství a popularity. Jsem v USA, Mekce kapitalismu. Potud teoretikové nepochybili. Jak ale koupím Coca-Colu? číst dále Radikální knihovnice / Rad Bandit > NP č.467 > Pošli to dál Dnes se často mluví o radikální sociální práci – musíme jít ke kořenům, problémy řešit tam, kde vznikají, kriticky nahlížet systém, odstraňovat rozdíly. Vezměme si proto příklad z bojovných knihovnic. číst dále Stud před make-upem / Rad Bandit > NP č.481 > Pošli to dál Bydlí u mě pět Romáků. Nejmladšímu je pět let a nejstaršímu třicet pět. Je to skvělá rodina se třemi dětmi, z nichž ty dvě starší chodí spolu pěšky do školy do Táborské, po cestě si třeba koupí zmrzlinu a ruku za ruku překrosí křižovatku nad Synkáčem. Mám je rád, píšou mi: „Vážený pane, dnes jsme zaplatili nájemné." „Vážený pane, moc se nám tu libí." - „Vážený pane, utekla nám kočka, nevadí, když si pořídíme psa?" Nevadí. Nevadí mi vůbec nic až na vzpomínku, jak jsem rodinu Kočích poznal.   číst dále
celý archiv