NP č.443 > Kultura | FilmŠkola hrouMartin Šrajer

Přinejmenším od doby, kdy Ernst Lubitsch odjel do Hollywoodu, se rozšířil stereotyp, že Němci nemají smysl pro humor. Komedii Fakjů pane učiteli můžeme vnímat jako úspěšný pokus toto přesvědčení nahlodat.

Německo-turecký režisér Bora Dagtekin se poprvé proslavil v roce 2006 svým televizním seriálem Turečtina pro začátečníky, na který po několika mezinárodních oceněních navázal stejnojmennou celovečerní komedií. S více než dvěma miliony prodaných vstupenek šlo o nejúspěšnější německý film roku 2012. Jen rok po té Dagtekin znovu oslovil herce Elyase M’Bareka, Rakušana s tuniskými kořeny, a na úspěch svého debutu zkusil navázat.

Film s původním názvem Fack ju Göhte v německých kinech nakonec vidělo víc než 6 milionů diváků a stal se nejnavštěvovanějším snímkem roku 2013 v Německu (před Hobitem a Djangem). Kdo čekal, že „suchaři“ Němci brali kina útokem kvůli humoru chladně intelektuálnímu, bude překvapen. Fakjů pane učiteli totiž nabízí podobně zběsilou a pestrobarevnou zábavu jako rané filmy Pedra Almodóvara.

 

FAKJŮ, SHAKESPEARE

 

Drobný kriminálník a flákač Zeki Müller (Elyas M’Barek) byl po třinácti měsících propuštěn z vězení. Nyní by si z úkrytu rád vyzvednul své nečestně získané peníze a uváženě je investoval do drog, alkoholu a prsních implantátů pro svou přítelkyni. Drobnou překážkou je skutečnost, že na místě úkrytu nyní stojí střední škola a lup je zakopán někde pod její tělocvičnou. Původní plán nastoupit na místo školníka se lehce zvrtne a Zeki je přijat jako zástupný učitel němčiny. Sám přitom s mateřštinou zápasí ještě urputněji než žáci třídy, která je mu svěřena. Vybaven lahví piva, cigaretou a německým výkladovým slovníkem vstupuje do jámy plné šelem, kterou psychicky labilnější kantoři neopouštějí dveřmi, nýbrž rovnou oknem. Žádný vtip není v duchu postmodernistického motta „anything goes“ příliš nevkusný. Svěží komedie znevažující klasiky domácí (Schiller) i zahraniční (Shakespeare), urážející ženy, lidi s obezitou i duševně postižené, nabere předvídatelnější směr, když zdivočelá smečka studentů začne pro svého svérázného mentora nacházet pochopení. Zkonvenčnění zpočátku překvapivě smělé zápletky je završeno méně pravděpodobnou romantickou linií, sledující Zekiho sbližování s upjatou kolegyní.

 

DRAVĚ A HRAVĚ

 

Přes „formulačnost“ své druhé poloviny si Fakjů pane učiteli může dovolit nadstandardní dvouhodinovou stopáž. Překotné tempo eliptického vyprávění nám nedává vydechnout. Dagtekin téměř nevyužívá doplňujících scén, v nichž se postavy například přemísťují z jednoho místa na druhé. Bezprostředně po akci přichází další akce. Namísto tradičního stříhání na promlouvající postavu, je do více záběrů opakovaně „rozsekána“ i jediná věta.

Důvody uplatnění takto agresivního vizuálního stylu bych ale nespatřoval pouze v režisérově oblibě tvorby Tonyho Scotta. Formální afektovanost koresponduje s brakovou vizuální stylizací a teatrálním chováním postav. Způsob, jakým k nám film promlouvá, je tak nakonec anarchističtější než obsah sdělení.

Možná ale právě svérázná, byť jednoduchá řešení problémů německého školského systému (jako je rasismus nebo kastování studentů) zajistila filmu rekordní divácký zájem. Aniž by jakkoli moralizovali, nabízejí Dagtekin a M’Barek idealizovaný svět, v němž se neučí jenom žáci od učitele, ale také učitel od žáků, a kde jsou odtažitá fakta měněna v individuální empirickou zkušenost, jakou je například divadelní představení. Vlastně jde o svéráznou aplikaci Komenského modelu školy hrou. Pochybuji ovšem, že by Jan Amos u filmu setrval déle než do hrdinova prvního prolongovaného říhnutí. 


autor / Martin Šrajer VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv