NP č.443 > FejetonMumilandJan Stern

Už jich není moc, ale ještě pořád nevymřely. Na internetu mají v profilech duhy, růže a štěňátka. Taky nějaký ty zámky a motta ve stylu „to nejdůležitější je očím neviditelné".

Už jich není moc, ale ještě pořád nevymřely. Na internetu mají v profilech duhy, růže a štěňátka. Taky nějaký ty zámky a motta ve stylu „to nejdůležitější je očím neviditelné“. Občas říkají „dušička“ a „lidičky“ a sem tam se mají „sluníčkově“.

Sluníčkové slečny se vyznačují dvěma rysy. Tajně berou antidepresiva a nesnáší mě. Důvod je prostý. Jsem prý nenapravitelný pesimista a škarohlíd.

S jednou zámeckou růžičkou vedu vyloženě válku. Sedí naproti mně v kanceláři a říká mi Dr. Negativ. Boj je vysilující, takže ona fetuje čerstvě vymačkané ovocné šťávy, já se dopuju kafem. Létají mezi námi bomby, humánní i nehumánní. Když ona svrhne „ňufíka“, já metnu „zablešenou bestii“. Když odpálí svého „čumáčka“, já začnu nadávat na vládu. Především však mezi námi létají pumy argumentů. V zásadě jde totiž o spor filozofický, spor o podstatu. Mezi námi, tam někde mezi větrákem a kalendářem na sebe narazily dvě ideové armády: patologický optimismus a realisticky zapšklá pravda. 

Tak třeba disputace o zlu. „Proč jsou někteří lidé tak zlí?“ – „Protože všichni lidé jsou zlí. Z podstaty. Překvapující je, když někteří jsou někdy omylem dobří.“ – „Ale já znám jen samé dobré lidi.“ – „Které?“ – „Všechny kromě tebe“. Anebo ten facebook. Ji spojuje s lidičkama, co má ráda. Já tvrdím, že to jenom jeden nedoštudovanej syčák prodává korporacím naše soukromí.

Anebo třeba když papež vystojí frontu v jídelně. „To je vidět, že je to opravdu dobrý člověk,“ řekla mi. „Píárko Vatikánu překračující veškeré meze vkusu,“ řekl jsem jí na to já. Tehdy po mně hodila plyšáka. Říká mu „milášek“. Já „infantilní relikt“. O němž jsem mimochodem prokázal, že je vyroben v kantonu s největší mírou dětské práce, z látek podezřelých z rakovinotvorby. Říkala mi pak týden Král Kazisvět.

Když se objevil za Domažlicemi obrazec v obilí, říkala, že je to umělecké dílo a že si ho chce pověsit na zeď. Facebookovou samozřejmě. Já na to, že úroda je už tak špatná a teď do toho ještě kretén s provázkem a prkýnkem. Plyšáka prý na mě bylo tentokrát škoda, hodila po mně jen soucitný pohled. A ten umí duši realisty zjizvit! Kam se hrabe rakovinotvorná panda.

Když jdou gayové městem, připíná si stužku. Já na to, proč k nám, kalhotkovejm fetišistům, takovou empatii nemá (fakt mi žádný nepřinesla). Ona na to, že jsem prase. Zato kucí přihřátý, i ty chlupatý v koženejch tangách a s bičíky, jsou „mumískové“.

Ovšem nejkrvavější bitva mezi Pravdou a Mumi-landem vypukla asi před půl rokem. To vám byla řežba, že se o ní dodnes vyprávějí legendy i v kancelářích o tři patra nad námi. Doneslo se ke mně už mnoho verzí, proč vlastně tahle Grand guerre vypukla. K nejzajímavějším patří: a) že jsem té nevinné dívence udělal dítě a pak jí řekl, že „pude na vejškrab, protože já nebudu živit žádnou přísavku“, b) že jsem se nelichotivě vyjádřil o jejím zadku, zadku její matky a zadku její nenarozené dcery, c) že jsem jí zapálil auto, buď ze žárlivosti, eventuálně z pouhé pyromanie. Snad ani nemusím čtenáři vysvětlovat, jak legrační to vše je, neboť k reprodukci jsem nebyl připuštěn ani po dvou lahvích griotky, zadek má výstavní a auto nemá, protože škodí životnímu prostředí. Ale z čehože ten černý pátek v kanceláři 314 tedy vlastně vznikl?

Z ledního medvěda... Fakt.
Roztleskávačka Dejvických Optimistů má totiž tolik práce, že každou chvíli na internetu objeví nějakou zásadní informaci. Tentokrát zahlásila: „Lední medvěd v argentinské zoo už dva roky truchlí po své družce.“ Kdyby to okomentovala tím svým obvyklým „ježiš, to je slaďoučký“, tak se zakousnu do tužky kohinorky a snad se i udržím. Ale tehdy to vážně vypadalo, že vytrysknou slzy. Tak povídám – něžně a velice uklidňujícím způsobem: „Možná mu jen roste nádor na mozku.“
Nedovedete si představit, co následovalo. Hodinu vzlykala vedle v kanceláři a říkala mi „zrůda“. Ne „zrůdička“. Zavrhla kvůli mně i zdrobněliny. Poprvé od havárie v Mexickém zálivu.
Že pravda vítězí? Pche. Víte, co tam na tu standartu vyšijte? „Bez koženejch tangáčů si nahranej“. 


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Univerzity čobogaj něbogaj / Jan Stern > NP č.472 > Fejeton Jeden dosti přeceňovaný autor kdysi vydělal pár milionů na tom, když nám prozradil, že všechno, co kdy potřeboval znát, se naučil v mateřské školce. Já, jakožto autor dosti nedoceněný, myslím si o tom svoje. číst dále Hoštice 4.0 / Jan Stern > NP č.503 > Fejeton Nedávno jsem se znenadání ocitl na jakési debatě moudrých. To bývá těžká chvíle v životě lidském. A byla. Mluvilo se tam o budoucnosti. Přesněji o „čtvrté průmyslové revoluci“. To je jako to, že všechno budou dělat roboti. A všechno bude digitální a kyber a smart a tydlety věci. číst dále Žádný sex ve výtahu / Jan Stern > NP č.524 > Fejeton Tvořit civilizaci, dát najevo „zde končí divočina a začíná kultura“, to je umění, kterému se lidé těžce učí tisíce let. Prozatím se ovšem neshodli na stylu. číst dále Šmejdi rumburacký / Jan Stern > NP č.466 > Fejeton Měl jsem babičku. Nebyla nijak výjimečná. Vařila kompoty, drbala a byla sprostá jak dlaždič po třetím rumu. Ale jedna věc na ní byla hodna pozorování: Mluvila na televizi. Tedy, rozumějte, nemluvila na ni, když byla vypnutá, na tyhle nóbl psychické poruchy jsme u nás neměli. Babička mluvila na bednu zapnutou, na postavy na obrazovce. Jako kdyby ji mohly slyšet. Kolikrát jsem se snažil zaostalou generaci upozornit, že to jaksi nemá smysl, ale babička pokaždé nesouhlasila jak po třetím rumu.   číst dále
celý archiv