Už jich není moc, ale ještě pořád nevymřely. Na internetu mají v profilech duhy, růže a štěňátka. Taky nějaký ty zámky a motta ve stylu „to nejdůležitější je očím neviditelné“. Občas říkají „dušička“ a „lidičky“ a sem tam se mají „sluníčkově“.
Sluníčkové slečny se vyznačují dvěma rysy. Tajně berou antidepresiva a nesnáší mě. Důvod je prostý. Jsem prý nenapravitelný pesimista a škarohlíd.
S jednou zámeckou růžičkou vedu vyloženě válku. Sedí naproti mně v kanceláři a říká mi Dr. Negativ. Boj je vysilující, takže ona fetuje čerstvě vymačkané ovocné šťávy, já se dopuju kafem. Létají mezi námi bomby, humánní i nehumánní. Když ona svrhne „ňufíka“, já metnu „zablešenou bestii“. Když odpálí svého „čumáčka“, já začnu nadávat na vládu. Především však mezi námi létají pumy argumentů. V zásadě jde totiž o spor filozofický, spor o podstatu. Mezi námi, tam někde mezi větrákem a kalendářem na sebe narazily dvě ideové armády: patologický optimismus a realisticky zapšklá pravda.
Tak třeba disputace o zlu. „Proč jsou někteří lidé tak zlí?“ – „Protože všichni lidé jsou zlí. Z podstaty. Překvapující je, když někteří jsou někdy omylem dobří.“ – „Ale já znám jen samé dobré lidi.“ – „Které?“ – „Všechny kromě tebe“. Anebo ten facebook. Ji spojuje s lidičkama, co má ráda. Já tvrdím, že to jenom jeden nedoštudovanej syčák prodává korporacím naše soukromí.
Anebo třeba když papež vystojí frontu v jídelně. „To je vidět, že je to opravdu dobrý člověk,“ řekla mi. „Píárko Vatikánu překračující veškeré meze vkusu,“ řekl jsem jí na to já. Tehdy po mně hodila plyšáka. Říká mu „milášek“. Já „infantilní relikt“. O němž jsem mimochodem prokázal, že je vyroben v kantonu s největší mírou dětské práce, z látek podezřelých z rakovinotvorby. Říkala mi pak týden Král Kazisvět.
Když se objevil za Domažlicemi obrazec v obilí, říkala, že je to umělecké dílo a že si ho chce pověsit na zeď. Facebookovou samozřejmě. Já na to, že úroda je už tak špatná a teď do toho ještě kretén s provázkem a prkýnkem. Plyšáka prý na mě bylo tentokrát škoda, hodila po mně jen soucitný pohled. A ten umí duši realisty zjizvit! Kam se hrabe rakovinotvorná panda.
Když jdou gayové městem, připíná si stužku. Já na to, proč k nám, kalhotkovejm fetišistům, takovou empatii nemá (fakt mi žádný nepřinesla). Ona na to, že jsem prase. Zato kucí přihřátý, i ty chlupatý v koženejch tangách a s bičíky, jsou „mumískové“.
Ovšem nejkrvavější bitva mezi Pravdou a Mumi-landem vypukla asi před půl rokem. To vám byla řežba, že se o ní dodnes vyprávějí legendy i v kancelářích o tři patra nad námi. Doneslo se ke mně už mnoho verzí, proč vlastně tahle Grand guerre vypukla. K nejzajímavějším patří: a) že jsem té nevinné dívence udělal dítě a pak jí řekl, že „pude na vejškrab, protože já nebudu živit žádnou přísavku“, b) že jsem se nelichotivě vyjádřil o jejím zadku, zadku její matky a zadku její nenarozené dcery, c) že jsem jí zapálil auto, buď ze žárlivosti, eventuálně z pouhé pyromanie. Snad ani nemusím čtenáři vysvětlovat, jak legrační to vše je, neboť k reprodukci jsem nebyl připuštěn ani po dvou lahvích griotky, zadek má výstavní a auto nemá, protože škodí životnímu prostředí. Ale z čehože ten černý pátek v kanceláři 314 tedy vlastně vznikl?
Z ledního medvěda... Fakt. Roztleskávačka Dejvických Optimistů má totiž tolik práce, že každou chvíli na internetu objeví nějakou zásadní informaci. Tentokrát zahlásila: „Lední medvěd v argentinské zoo už dva roky truchlí po své družce.“ Kdyby to okomentovala tím svým obvyklým „ježiš, to je slaďoučký“, tak se zakousnu do tužky kohinorky a snad se i udržím. Ale tehdy to vážně vypadalo, že vytrysknou slzy. Tak povídám – něžně a velice uklidňujícím způsobem: „Možná mu jen roste nádor na mozku.“ Nedovedete si představit, co následovalo. Hodinu vzlykala vedle v kanceláři a říkala mi „zrůda“. Ne „zrůdička“. Zavrhla kvůli mně i zdrobněliny. Poprvé od havárie v Mexickém zálivu. Že pravda vítězí? Pche. Víte, co tam na tu standartu vyšijte? „Bez koženejch tangáčů si nahranej“.
