NP č.442 > Téma číslaCo tady děláte?Redakce

„Malebné!", „Krása!", „Ten klid!". Tak se často rozplývají lidé z měst, když vyrazí na pár dnů na ves. Poté, co se konečně vyspí, trochu oklepou z civilizačního stresu a juchání bez obecenstva se jim omrzí, napadne je většinou nevyslovená otázka: „Co tady dělají? A proč tu vlastně zůstávají?"

VYBŘEDNOUT Z KAVÁRNY

Venkov je pro mě místo, kde žiji se svou rodinou, kde pracuji a kde to mám rád. Už osmým rokem jsem evangelickým farářem v Huslenkách na Valašku. Když jsem po studiích teologie v Praze přišel jako mladý farář na Valašsko, byl jsem vůči životu na venkově plný předsudků. Například pojem „selský rozum“ mně přišel jen jako eufemismus pro buranství či nevzdělanost.

O to víc mě překvapilo, když jsem mezi svými farníky nalezl lidi skutečně životně moudré, dychtivě se zajímající o nové podněty a myšlenky, a přitom vše posuzující bez ohledu na dobu, módu, politickou korektnost či facebookové statusy známých.

Vidět, že existuje selský rozum jako neradikalizované, laskavé přemýšlení nad věcmi z hlediska autentické životní zkušenosti, je pro mě nesmírně osvěžující. Stejně jako vědomí, že i kdyby Babiš skoupil všechny noviny v zemi, valašské pasekáře by nejspíš neohromil, alespoň do chvíle, než by k nim osobně přišel na besedu...

Nalezení selského rozumu a vybřednutí z bahna intelektuální kavárny, tím mě žití na venkově nesmírně obohatilo. Krom toho, že jsem se naučil sekat dříví a udržovat oheň pod kotlem při zabijačce.

Jiří, 33 let

 

 

PRVNÍ ZAHRADA ZA PRAHOU

Když se řekne venkov, představím si celý svůj život. I když jsem třeba pracovala spoustu let ve městě – učila jsem na devítiletce češtinu – pokaždé jsem se těšila zpátky domů. Z města mě vždycky akorát bolela hlava a bylo mi těžko, těch podnětů a ruchů tam je na mě moc. Narodila jsem se v malé vsi na Vysočině. Je mi už osmdesát, ale pořád se tam vracím, i když už víc než padesát let žiji na venkově ve středních Čechách.

Dřív to na venkově bylo jiné, tady i tam. Každý měl své hospodářství, potom aspoň políčko nebo zahradu, kde si mohl přilepšit, když nedostával od družstva v naturáliích. To teď skoro není, lidi jezdí i z vesnic dělat do kanceláří a továren ve městech. My jsme sice první pozemek za hranicí Prahy, ale hospodaříme pořád, i když jen na zahradě. A to je moje. Zvlášť takhle v létě, když je teplo. To dáme stůl pod strom a tam sedíme celý den, jen občas odskočíme k nějaké práci. Jen dřív býval mnohem větší klid. Silnice na Prahu tu sice vedla, ale všude kolem byla pole. Od té doby, co tu postavili tuhle obludu (ukazuje na nedaleký velkosklad – pozn. red.), jezdí tu jeden kamion za druhým. Vždyť jen během pěti minut, co spolu mluvíme, tady najíždí už šesté auto. A to původně parkovali i všude kolem nás. Málem jsme nemohli vyjít ze zahrady. Pak synovi došla trpělivost a volal esenbáky. Rozdali jim pokuty a od té doby už stojí jenom přes ulici. Přírodu a klid, co tu předtím byl, už nám ale nikdo nevrátí.

Marta, 80 let

 

 

KDYŽ NESMRDÍ ŘEPKA

V malé vesnici pod Krkonošemi bydlím posledních dvacet let. Na venkově jsem ale vyrůstala a i po přestěhování do města, kde jsem strávila čtyřicet let, jsme se tam často vraceli. Za ten návrat jsem moc ráda, i když je jasné, že jako dítě vnímá člověk venkov úplně jinak. Nepřipouští si problémy se zásobováním, nepřipouští si problémy s dopravou, třeba s tím, že nám zrušili všechny autobusy, které jezdily v sobotu a v neděli, a že kde není přístup k vlaku, což u nás není, tak si musíte buď pořídit auto, nebo chodit přes pár vesnic na vlak pěšky. Šlo to postupně, jak přibývalo aut a zdražoval se benzín, spoje řídly. Prvních pět let, co jsme tu bydleli, jezdily autobusy aspoň v neděli odpoledne, kvůli návštěvám v nemocnici, teď už není nic. Starostové okolních obcí na dopravu připlácejí, takže ve všední den jezdí pořád školní autobusy. Já jsem v důchodu, takže se můžu přizpůsobit, ale pracovat a nemít auto, to si nedokážu představit. Podobně je to s obchodem, který už tu posledních pět let není ani jeden. A to když jsme se přistěhovali, fungovaly ještě dva. Před pár lety sem začala zajíždět aspoň pojízdná prodejna, ale i ta už poslední rok jezdí jenom jednou týdně, tak jsem zvědavá, jak dlouho to vydrží.

I když už vnímám venkov dospělýma očima, spousta věcí zůstává stejná, ať je člověk starý jakkoliv. Je třeba skvělé se ráno probudit a neslyšet a necítit pod okny auta, mít klid. Sice čas od času přejede traktor, smrdí hnůj, ale do toho taky voní dozrávající pole, les když zaprší, senoseč... Pokud tedy zrovna někde poblíž neroste řepka, protože ta smrdí tak, že přebije skoro všechno od chvíle, kdy začne růst, až po sklizeň. Řepkové pole je krásné, ale jenom z dálky. A jakmile zaprší, je to ještě horší, to smrdí jak smažená kapusta. Naštěstí zemědělci tady v okolí jsou docela rozumní a nepřehánějí to – jsou tu velké chovy skotu, takže je třeba pěstovat krmení pro dobytek.

A co tu dělám? Předně mám osm vnoučat a to něco zabere, ale taky se starám o deset slepic, kohouta a kočku. Na zimu je potřeba zajistit dříví, taky o zahrádky se tu lidi starají, a různě co je zrovna potřeba. A co se týče zábavy, tak u nás je docela dobrá hospoda, kde se pořádají i akce pro děti. Třeba vítání prázdnin bylo teď nedávno veliké, taky nohejbalový turnaj se hrál, čarodějnic se vždycky zúčastní celá vesnice, stejně jako rozsvěcení vánočního stromku, kde zdejší děti recitují. Máme tu taky knihovnu s připojením na internet. Ale tohle všechno je v každé vesnici trochu jinak. Přijde mi, že hodně záleží na starostovi. Na toho našeho lidi sice nadávají, že už je tam dvacet let, myslím ale, že jménu starosta dělá čest – docela se stará.

Jitka, 67 let

 

POJISTKA

Na venkově jsem vyrostl a teď se tam po pauze strávené v různých městech zase vracím, i když o několik vesnic dál. Momentálně je můj život rozdělený na půl – polovinu času trávím v Praze, kde pracuji, polovinu na venkově, kde už víc než rok rekonstruuji jedno zchátralé hospodářské stavení. Je to malinká vesnice o pár domech, z nichž ještě polovina patří rekreantům. Vždycky to tak ale nebývalo – bohužel je to místo s hodně smutnou historií. Po druhé světové válce tam došlo k tragédii, když byli odsunuti původní němečtí obyvatelé. Vesnice, kde byly ještě před válkou čtyři hospody, byla v padesátých letech určená ke srovnání se zemí. To se nakonec nestalo, minulost se však na místě nesmazatelně podepsala i tak. Venkov a svoje stěhování tam si nijak neidealizuji. Lidem z města se asi bude vesnice spojovat s přírodou, čistým vzduchem, slepičkou na návsi... To je venkov bez venkova, sebestředná představa. Pro mě byla koupě domu, která mě vyčerpala finančně a teď mě vyčerpává energeticky, především pojistkou. Z toho, jak sleduji vývoj ve světě, se mi zdá na místě počítat s tím, že ekonomické otřesy se mohou vrátit v daleko silnější podobě. V tomhle směru je to příprava na dobu, která může, ale nemusí přijít. Vnímám to ale i jako takovou pojistku pro neočekávané situace, ve kterých město spíš přiloží člověku nůž na krk, než aby pomohlo – kdyby se něco stalo, kdybych ztratil práci, onemocněl, chci mít místo, kde budu moct důstojně žít. Vzhledem k tomu, že nečekám, že bych dostal nějaký důchod, je to i takový vejminek. Taky doufám, že pokud se poštěstí, budeme mít s přítelkyní rodinu a vzhledem k tomu, jak je ten prostor veliký, měla by se sem pohodlně vejít, i kdyby s námi měli bydlet ještě rodiče. Ze všech těchto důvodů se snažím o maximální nezávislost a soběstačnost, která je pro mě zárukou minimální svobody.

Leckdo možná představu života na venkově odmítne s poukazem na chybějící možnosti najít práci či na absenci služeb. To já naopak vítám. Minimální napojení na systém mi nijak nepřekáží. A myslím, že i tenhle „nedostatek“ se podílí na neuvěřitelném klidu, který tu zažívám. Možná to zní pateticky, ale prožitek opravdové tmy nebo opravdového ticha pro mě byl, zvlášť ze začátku, magický.

Svůj čas zatím téměř stoprocentně trávím prací na domě. Koupil jsem to jako ruinu stodoly, která měla pouze novou střechu, takže toho přede mnou není málo. Co můžu, snažím se udělat si sám, případně s pomocí kamarádů, kteří bydlí v okolí. Samozřejmě se ale nevyhnu spolupráci s řemeslníky a profesionály a musím říct, že mě hodně překvapilo, s jakou ochotou a vřelostí jsem se dosud setkal. Asi nejvíc to platí v případě romských dělníků z vedlejší vesnice. Tam už ale nejde jen o příjemnou spolupráci, ale i o setkávání mimo práci.

Martin, 29 let

 

 

 


autor / Redakce VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Dobrý psychopat / Redakce > NP č.494 > Téma čísla Když se řekne psychopat, vybavíme si někoho v lepším případě nesnesitelného, v horším případě okolí nebezpečného. Jsou ale vlastnosti, díky kterým lidé s psychopatickými rysy mohou hrát ve společnosti kladnou a zásadní úlohu. Psychopat díky absenci emocí a strachu může činem na hraně totálního rizika posunout lidstvo vpřed. Hledáme dobrého psychopata! číst dále Proč může být rok 2019 fajn? / Redakce > NP č.530 > Téma čísla Česká společnost, která kdysi na chvíli uvěřila, že může být líp a že má na co být pyšná, zase propadá apatii, zase uvěřila tomu, že lhát a krást je nejen snazší, ale vlastně prospěšnější než se o něco snažit. A proto jsme se rozhodli pátrat po dobrých příkladech toho, že existuje i paralelní společnost, kreativní, sebevědomá, a hlavně aktivní. číst dále Hranice trpělivosti / Redakce > NP č.533 > Téma čísla Jak moc jsme museli být trpěliví, abychom vyrobili číslo o trpělivosti? To je otázka, která se v nás sebezpytně vyrojila, když teď koukáme na hotové a zalomené stránky tématu a za krkem cítíme posledních čtrnáct dnů, kdy jsme s trpělivostí vstávali i uléhali. číst dále Strašidlo jménem sluníčkář / Redakce > NP č.479 > Téma čísla Českem obchází nové strašidlo, říká se mu sluníčkář. Jako první jej popsal už před třemi lety v sérii článků Jiří X. Doležal, v době migrační krize se ale zjevuje stále častěji. Jak jeho podobu popisují lidé, které vystraší? číst dále
celý archiv