NP č.442 > Kultura | FilmVraťte se na začátekDominika Prejdová

Jižanské drama Joe vrací do formy dva velké talenty. Režisér David Gordon Green byl vycházející hvězdou nezávislého filmu, pak se ale vrhl na hollywoodský mainstream. Představitel hlavní role Nicholas Cage dlouho přehrával a karikoval sám sebe. Nyní se ukazuje jako za starých časů Leaving Las Vegas.

Green se k nezávislému filmu vrátil už loni komedií Princ Avalanche, uvedenou s úspěchem na festivalu v Berlíně. Jestli něco stojí za pozornost z Cageovy filmografie posledních let, pak je to určitě jeho výkon ve Špatným poldovi Wernera Herzoga. V Joeovi, adaptaci knihy jižanského autora Larryho Browna, oba oprašují svoje počátky. Green už ve svém prvním filmu George Washington ukázal, v čem je jeho síla. Autenticky dokázal zobrazit prostředí amerického maloměstského Jihu, s talentem vést neherce, kteří autenticitu ještě umocnili. Už tehdy stavěl na atmosféře a rozvíjení silných postav v čase spíš než na neotřelém ději. Stylově míchal polodokumentární kameru s poetickými vložkami, ne nepodobnými Terrenci Malickovi. Právě za jeho nástupce bývá považován.

 

LIDSKÉ TYPY VS. PŘÍBĚH

Joe všechny tyto prvky znovu absorbuje. Snímek umístěný do malého městečka v Texasu vypráví o chlapákovi s dobrým srdcem, ale také alkoholovými problémy a temnou minulostí. Joe se živí jako vedoucí party chlapů, kteří otravují jedem stromy, aby se mohly pokácet. Jeho novým zaměstnancem je i patnáctiletý Gary, kluk, jenž se sem akorát přistěhoval se svou rodinou, s otcem alkoholikem. Narativní schéma filmu se nabízí a poté se předvídatelně a nevyhnutelně naplňuje. Joe je čím dál víc dojat osudem kluka a začne mu nahrazovat otce, avšak začínají se odkrývat jeho problémy s agresí. Film tak neuchvacuje novým zajímavým příběhem, ale spíše jednotlivostmi. Je dobře zahraný, Cage hraje ukázněně, bez exhibování, přesto fyzicky jak na počátku kariéry. Jeho výkon je soustředěný a je v něm často místo i pro černý humor (Joe si nedokáže sexuálně užít, když někde poblíž štěká pes), něhu i sebeparodii (jako když učí Garyho balit holky ksichtem, kdy se usmívá přes bolest). Někdy jsou jeho výbuchy agrese psychologicky nemotivované, a celá konstrukce chlápka s temnou minulostí a neovladatelnými instinkty tak trochu stojí na vodě, ale to je spíš vada scénáře než Cagea. Nicméně možná ještě víc pozornosti na sebe berou neherci ve vedlejších rolích, kteří tu zabydlují jižanský svět – afroameričtí dělníci, šlapky, místní alkoholici a další ztracené existence.

 

STRÁŽCI AMERICKÉHO SNU

Mezi nimi vyniká Garyho otec, v reálném životě bezdomovec, jenž si ve filmu zahrál poprvé a zemřel krátce po konci natáčení. Dokázal nenásilně a postupným modelováním, odkrýváním charakteru vytvořit postavu, jež nejdřív vypadá opilecky neškodně, aby se pak její zlo projevovalo v jiných podobách, ve střízlivé krutosti. Ta se neobjevuje jen tehdy, když se potřebuje napít, ale už se stává součástí jeho charakteru. I když nepřestává být odsouzeníhodný, je pořád fascinující, lidský, dojemný, slabý i silný ve své závislosti.

Stejně se film pozoruhodně přibližuje k dělníkům a jejich životům, dává si čas, aby ukázal jejich práci. Je to už jen krok od romantizování jejich pracovního étosu, ale je v tom pořád pozorování lidské práce jako objektu, jejího až hypnotického rytmu a zachycení pozoruhodných lidských typů. Je v tom cítit ozvěna daleké americké tradice, Steinbecka a Johna Forda, mýtus farmářů, dělníků oddaných své práci, jež jsou tou pravdivou solí Ameriky, skutečným podhoubím amerického snu.

 


autor / Dominika Prejdová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv