Ambicí tohoto tématu není odpověď na otázku, zdali štěstí existuje a jak k němu dojít. Na tak osobní, vlastně až intimní otázku neexistuje komplexní a všeobecně platná odpověď. A když se ji navíc pokoušíte najít a popsat, z klávesnice vám to začne zapáchat odérem pěkně zatuchlých klišé. Než zobecněná klišé necháme tedy raději promluvit naše respondenty. Když Tomáš Hajzler mluví o možnostech nalezení štěstí ve smysluplné práci a sdílení světa v komunitě, když Tenzin Jigme vypráví o potřebě zavrhnout sobecký sentinent k sobě samotnému a nebo když se Luděk Staněk a Tomáš Baldýnský zamýšlejí nad intimitou humoru, který druhé baví a je samotné vyčerpává, skládá se vám v hlavě komplexní obrázek nikoliv štěstí jako takového, ale celé řady drobných, často výsosotně osobních a neopakovatelných, ale v něčem všeobecně platných cest k sebenaplnění. Pokud hledáte takové to instantní „štěstíčko“, určitě ho naleznete na každému rohu. Ale asi nebudete úplně uspokojeni, třeba i proto, že takové to snadné instantní „štěstíčko“ pro vás nachystal někdo jiný, trochu zavání chemií a není prostě jedinečné a vaše. Co se štěstí týče, to za vás nikdo jiný neudělá. (A vida, smradlavé klišé na závěr. No… Co se dá dělat.)
ročník 2017
čísla 489 - 508
