NP č.441 > Téma číslaKdyž to vážně vázneRedakce

Co se stane, postaví-li se komunitnímu soužití do cesty problém? Lidí, žijících v různých českých komunitách, jsme se zeptali, s jakými největšími nesnázemi se potkali a jak je řešili.

BEZ TABULKY

 

V současné době žijeme s partnerem ve dvou komunitách zároveň - jedna je ve městě a druhá je „venkovská“. Tam máme zaparkované obytné auto, se kterým se občas přesouváme jinam. Obě místa spojuje antisystémový postoj a snaha o přístup do it yourself. V městské komunitě se to promítá především do pořádání různých kulturních akcí, přednášek a workshopů. V komunitě na venkově se žije v maringotkách a obytných autech, tamní aktivita směřuje hlavně k soběstačnosti. Kromě pěstování zeleniny a různých zvířat tu je svépomocí postavená ekologická kadibudka, koupelna s kotlem na ohřívání vody, vybudované různé solární systémy na energii a další věci.

 

Z dosavadních zkušeností mi přijde, že největší nesnáze komplikující život v komunitě si lidi přinášejí v sobě. I když se racionálně rozhodnou, že budou žít jinak, ne v atomizované rodině či sami, v praxi narážejí na spoustu návyků, které jim vštípila rodina a společnost. To se může projevit ve spoustě zdánlivých banalit, ale v konečném důsledku i v celkové atmosféře. Krom vztahu k materiálním věcem, kdy člověk není zvyklý se dělit, to může být třeba absence soukromého prostoru a z ní plynoucí ponorka. Přijde mi, že lépe se to zvládá v menším počtu lidí, ideálně do deseti. Čím víc je lidí, zvlášť když si to nevybrali úplně svobodně, ale hrají v tom roli i další okolnosti, třeba nutnost nějak vyřešit bydlení, tím víc se pohledy na společný život liší a tím snáz vznikají problémy. Jde především o pohled na to, jak dělat věci společně, jak mají vypadat sdílené prostory, jak moc se má uklízet a podobně. Na jednom z míst, kde jsem žila, to pro mě konkrétně s pořádkem byly velké nervy. Všude byl neskutečný bordel, a i když jsem ho uklidila, tak to nevydrželo víc než dvě hodiny.

 

Pak může člověka snadno potkat syndrom vyhoření. Přichází plný ideálů a plánů, ale narazí a třeba si řekne, proč uklízet, když ostatní jen dělají nepořádek. Ve svobodných komunitách většinou nebývá jasně rozdělené kdo, kdy a co dělá, takže někteří se víc starají o jídlo, o udržování společných prostor či o program, jiní si sami tolik nevěří a do ničeho se nepustí, ale když vidí, že někdo něco dělá, tak se přidají a je to obohacením pro všechny. A pak jsou tu ještě další, kteří se spíš vezou. Často je to problém „veteránů“, kteří si myslí, že si mohou všechno dovolit.

 

S tím souvisí netolerantnost, která může v tomhle prostředí překvapit. I v nehierarchických komunitách mají někteří větší ego než ostatní a třeba i podvědomě se snaží vést. Na lidi, kteří nejsou tak hlasití a draví, se pak snadno zapomene, což je škoda, protože i ti mají co říct. Jako další samostatnou potíž v komunitách vidím drogy. I když k nim nemám nijak negativní vztah, mám zkušenost, že když se v komunitě berou často a hodně, lidi jsou psychicky rozhození, podráždění a víc se hádají.

 

Jsem spíš skeptik a přijde mi, že většinu těch problémů jsme vlastně nikdy nevyřešili. Spíš se lidi scházejí a zase rozcházejí podle toho, jak jim v té které komunitě je, což nutně neznamená, že už se nemají rádi, ale spíš že jim dosavadní způsob života skupiny nevyhovuje. Jedinou možností, jak to řešit, je mluvit o tom a pak přijmout osobní odpovědnost. K tomu ale musí dojít každý sám a mít ji v hlavě. Tabulky a rozpisy třeba můžou fungovat, ale pokud to člověk nemá v sobě, žádný kontrolní mechanismus ho nepřinutí. Sama jsem se takhle stěhovala několikrát a krom nutnosti platit nájem jsem momentálně docela spokojená. Marie, 27 let

 

MEZE BLÍZKOSTI

 

Komunitu, kde žiji, spojuje životní a politické přesvědčení, ke kterému se váže i mnoho aktivit. Zároveň jsme všichni kamarádi. Naší největší nesnází byly během posledních měsíců partnerské problémy. Ačkoliv se to týká hlavně těch dvou partnerů, v komunitě, kde je k druhému mnohem blíž, to zasahuje i všechny ostatní. Možnosti, jak takovou situaci řešit, jsou zároveň omezené, druhého můžeš tak maximálně podpořit, ale vyřešit si to musí sám. U nás to dopadlo tak, že jeden z páru musel odejít a přijde mi, že to tak skončí téměř vždy. Museli by to být hodně silné osobnosti, aby dál zůstali každý zvlášť.

 

Druhá potíž, se kterou jsme se potýkali, byly psychické problémy - opět je to individuální věc, která zasáhne všechny. Když jsme se s tím setkali poprvé, nikdo moc nevěděl, jak se k té situaci postavit. V jednom kuse jsme ji řešili, co nejvíc jsme se snažili podporovat, ale když už to dál nešlo, pomohli jsme vyhledat odbornou pomoc. Když jsem pak viděla, jak funguje konkrétně bohnická léčebna, neměla jsem z toho kroku moc dobrý pocit.

 

Co se týče psychických problémů, záleží člověk od člověka. Setkala jsem se i se situací, kdy jsem po čase získala pocit, že dotyčný sice stále žádá o pomoc, ale vlastně ji ani nechce, protože mu stávající stav v určitém smyslu vyhovuje. Že neustálé rozpatlávání problému je i část problému samotného a komunita pak slouží jako obzvlášť dobrý prostor i past. Zároveň myslím, že jsme na to po dlouhé době přišli a to, jak jsme to vyřešili, tomu člověku i nám nakonec pomohlo. To byla ale hodně specifická situace. Ema, 23 let

 

NEUSNOUT NA VAVŘÍNECH

 

Ve sdružení lidí, kteří sdílí společný postoj k tomuto systému a odmítají žít odcizeně v menších skupinách, žiji už několik let. Nejedná se přitom primárně o spolubydlení, ale o společnou činnost navenek i dovnitř.

 

Asi největší nesnází, kterou tu zažívám, je neustálé usínání na vavřínech, které přichází po každém větším vzedmutí činnosti. V rovině společné činnosti se často se potýkáme s nicneděláním, které komunitu brzdí. Občas si říkáme, že máme dva roky zpoždění oproti tomu, čeho bychom mohli dosáhnout. V situaci, kdy se každý potýká s nějakými svými životními boji, zaměstnáním, orientací, řešení tohoto problému pořád hledáme. Jedním ze způsobů, jak se k tomu postavit, je překonat vlastní spokojenost a snažit se jít dál a zároveň najít balanc s vlastním životem.

 

Druhou nesnází, která z mého pohledu komunitu brzdí, je velká fluktuace. V momentě, kdy chybí delší zkušenosti a pevnější vztahy, když spolu lidé nestihnou zažít problémy, se hůř buduje něco trvalého. Sdílení společných problémů je skoro základ - až krize ukáže, kdo vydrží a kdo mizí při prvním náznaku nesnází. Veškeré další problémy, různé vnitřní války a vnější tlaky, nevnímám jako tolik důležité. Už je umíme řešit nebo je aspoň známe a víme, jak na ně reagovat. Důležité je především nedělat nad lidmi absolutistické soudy, snažit se vždy pochopit i kontext a pozadí problému - nevidět jen jeho nejakutnější hroty, umět odpouštět a hlavně si brát ponaučení. Petr, 25 let


VĚC VEŘEJNÁ

 

Asi nejzajímavější a nejnáročnější zkušeností v komunitě pro mě byl milostný vztah. Jednalo se o muže, který měl se svou ženou otevřený vztah, stejně jako já se svým přítelem. Byla to práce na sobě i na vzájemnosti se všemi členy společenství. Ačkoli zde byla tato forma partnerství přijata asi lépe, než jak by tomu bylo ve většinové společnosti, ani zdaleka to pro všechny nebyla samozřejmost. Vzhledem ke společnému soužití v komunitě byl tento vztah, jako ostatně většina vztahů mezi jejími členy, věcí veřejnou od samého počátku, což mě nutilo k větší otevřenosti a rezignaci na část soukromí. Přínosem společného života v této situaci bylo, že soužití mých a jeho dětí působilo zcela přirozeně, nemuselo docházet k nějakému zvláštnímu sžívání. Byla to velmi intenzivní zkušenost. Nejtěžší pro mě bylo zůstat v komunitě po našem rozchodu a dál se vídat. Tato potíž se vyřešila s mým odchodem, který měl i mnoho jiných příčin. Jednalo se o komunitu hippies a loserů kdesi v České republice. Pinkie, 32 let

 

KDYŽ TOLERANCE NESTAČÍ

 

Mám zkušenost z několika komunitních bytů, jejichž životnost nikdy nepřesáhla pár let. Jejich stálost však nikdo ze spolubydlících nedeklaroval a myslím, že ani neočekával. Většinou se jednalo spíše o mladší lidi se spoustou plánů, které často obnášely i dlouhodobější cestování. Alespoň já jsem ale očekával větší míru komunitního života, ať už si pod tím představíme v podstatě cokoliv, byť po dobu omezenou.

 

Pokud bych se měl stát součástí dalšího komunitního spolužití (na které jsem určitě nezanevřel a stále tak žiji), držel bych se dvou zásad. První by se týkala stanovení základních pravidel a jejich dodržování - jednou jsme mezi sebe do veganské domácnosti z nutnosti přibrali člověka, který maso i další živočišné produkty jedl. Po spoustě konfliktů jsme se v dobrém rozešli. Doufám, že Vojta už je vegan. Měl k tomu nakročeno a vím, že takové rozhodnutí nevznikne během dvou měsíců. Pokud by to tak bylo, odpustil bych mu i poslední nájem, který nám nezaplatil.

 

Druhá zásada, které bych se do budoucna chtěl držet, se týká důsledného výběru všech spolubydlících. Už několikrát jsem si ověřil, že si můžu na začátku vždycky říkat, že toho jednoho člověka, který mi jako spolubydlící vadí, nějak skousnu. Občas ale ani dostatek komunikace a tolerance nepomůže. Jan, 34 let

 

ZA HORIZONT GARSONKY

 

Naše komunita není specificky zaměřená, v maringotkách, domku i obytných autech žijeme na velkém pozemku vzdáleni od okolní zástavby. Zatím největší nesnází bylo několik osobních konfliktů. Jeden z nich skončil odstěhováním jednoho z účastníků, další pořád trvá. Podstatou obou konfliktů byl nesoulad v názorech na komunitu a její fungování (vše společné oproti individuálnímu s občasným prolínáním), její směřování (otevření se a pořádání akcí pro lidi zvenčí oproti čistě uzavřenému fungování) a vlastně svět vůbec. Bonusem druhého konfliktu bylo ukončení intimního vztahu dvou lidí z komunity, které jedna strana nesla hůř než druhá.

 

V prvním případě jsme to neřešili příliš dobře, neměli jsme moc zkušeností. Došlo k eskalaci a nastavení ultimáta, dokdy by měl dotyčný situaci napravit nebo se odstěhovat. Zvolil druhou možnost. Druhý konflikt se stále řeší. Krom toho se potýkáme i s menšími a průběžnými nesnázemi. Jsou důležitější záhony nebo vydělávání peněz? Jak rozvrhnout práci na společném (zvířata, kuchyň, záchod, nářadí) tak, aby zbylo dost času na péči o svůj příbytek? Nemohu tu nezmínit svůj loňský rozchod, který proběhl celý v komunitě. Oba jsme tam pak dál bydleli a nakonec jsme to s pomocí ostatních zvládli.

 

Navzdory všem potížím si myslím, že komunitní či kolektivní způsob života za vyzkoušení stojí. To, co při něm, člověk v garsonce nezažije. Dozví se hodně hlavně sám o sobě. Andrea, 30 let 

 


autor / Redakce VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv