NP č.440 > Téma číslaNěco jsem vybudovalTomáš Havlín, Tomáš Malík

Václav Kočka starší je tak trochu kolotočář bez kolotočů. Příští rok to bude už padesát let, co v Praze na Výstavišti pořádá tradiční Matějskou pouť. 

Ve vašich 72 letech vás lze prakticky denně zastihnout v Praze na Výstavišti, vaše žena prodává lístky v kase u obřího kola. Co vás motivuje?
Musíte k tomu mít vztah. Kdybych to neměl rád, tak sem chodit nebudu. Ale když člověk přestane pracovat, tak brzy umře. A taky potřebuju peníze. Jsem sice v penzi, nemám špatný důchod, to bych lhal, ale takhle můžu dopřávat vnoučatům, kterých mám dohromady jedenáct. Já jsem celý život dřel na děti. Něco jsem vybudoval, něco jsem udělal. Hned po revoluci jsem si například říkal, co s bonama, to byl tuzex ještě otevřený, a tak jsem je rozprodal. Zatímco lidi si šli koupit auťáky, já jsem začal stavět baráky na pronájem. Dál se o ně nemusíte tolik starat, můžete chodit do práce a peníze vám chodí na konto. A tak dodnes pronajímám kanceláře. V rodině můžou nastat spory o dědictví, ale i tomu jsem hleděl předejít. Všechny jsem podělil, dokud jsem ještě živ.

 

CESTY NA KONEC SVĚTA

 

Jak byste představil rod Kočků?

Kočkovi jsou komediantský rod, mezi mými předky najdete mnoho artistů nebo cirkusových umělců, kteří často přesedlali na atrakce a vozili lidem na vesnice zábavu a kulturu – nejdřív třeba loutkové divadlo a poté pojízdný biograf. Nebo k tomu patřily i zápasnické arény, u mého strýce zápasil Frištenský. Rod se takhle rozvíjel, Kočkovi jsou spřízněni s Kopeckými i s Kludskými, ale pokud mám mluvit o pravých Kočkových, je jich velká síla, ale to jméno pořád není tak veliké, abych nevěděl, o koho jde.

 

Když pořádáte rodinnou oslavu, kolik se vás sejde?
Dneska ty oslavy lezou do peněz. Ale když je velké výročí, například svatba nebo sedmdesátiny, čtyři sta nebo pět set lidí to může být. Jenže tam přijdou i lidi, kteří příbuzní nejsou.

 

Zmínil jste historii rodu Kočků, jezdil jste sám s kolotoči?
Nejezdil. Taky o Výstavišti si lidi myslí, že mi kolotoče patří, ale já tady dělám ouřadu. Dohlížím na různé předpisy a zákony, aby to dobře vypadalo. V tom mám za ty roky praxi.

 

Mysleli jsme, že jste s kolotoči dříve vyrážel i do Sovětského svazu.
Přes agenturu Pragokoncert, bez které se nikdo nehnul, jsem odsud vyvážel kolem dvou set lidí, nejen poutě, ale i známé zpěváky. Taky jsem odjel a tam jsem se o to staral. Mám sježděnou Ukrajinu, Rusko, Kazachstán, Moldávii, Gruzii a za těch dvacet let, co jsem to dělal, se mi nestalo, že by se nesplnil plán. Zodpovídal jsem za devizy, podepisoval lidem bony a neměl jsem jediný devizový přestupek. Získal jsem značné zkušenosti a hlavně poznal mentalitu tamních lidí.


Jezdíváte ještě do zahraničí?

V roce 1989 jsem to zapíchl a zařekl se, že zůstanu doma s rodinou. Je ale pravda, že párkrát jsem to porušil. Dříve jsme jednali na úrovni ministrů a bylo by smutné, kdyby tam nějaké vazby nezůstaly. Tak jsem například zajišťoval na Ukrajině rozjezd pro Holanďany nebo mě někdo požádá, tak zvednu telefon a zajistím jim tam dobrý průchod.

 

JSEM RÁD ZA VĚRNÉ

 

Jak si podle vás stojí kolotočové atrakce v Česku?
Po revoluci jsem do televize řekl, že mám obavu, aby poutě nezanikly, že co se nepovedlo za minulého režimu, může se povést demokracii. Zatím se to drží, dokonce bych řekl, že lunaparky se rozšířily. Jestli v minulosti bylo v republice třináct set atrakcí, dnes to může být kolem dvou tisíc. Proto se také musí hodně jezdit, protože v malé zemi by se všichni neuživili. Poutě pod českou vlajkou potkáte v Bulharsku, Rumunsku, Jugoslávii, v Polsku u moře stojí prakticky neustále. Ladman byl dokonce v Africe – chvíli to tam provozoval a pak to odprodal. Dneska stojí u Doněcku a čeká, jak se to vyvine. Měli to tam napůl s nějakým Ukrajincem, ale ten snad utekl do Ruska. Oni tam mají normálně dům a jedou na jejich živnosťáky.

 

Poutě tedy cestují víc než v minulosti?

Jezdí se víc, ale méně se vydělává. V osmdesátém roce, když jsme vyjeli do Moskvy a pořádali pouť v Gorkého parku, stály se na české atrakce kilometrové fronty. To už je ale pryč. Krize je cítit nejen v Česku, ale v celé Evropě. Lidi nemají peníze a na takových věcech, jako jsou biografy, divadla nebo zábava se pak šetří ze všeho nejvíce. Dřív stál autodrom pět korun, dneska stojí pro dvě osoby čtyřicet, a když jdou rodiče s dětmi, nechají je svézt, ale sami se jen dívají. Jen málokdo přitom vidí také naše náklady a problémy. Musí se platit poplatek z místa, poplatek z veřejného prostranství, hodně dneska stojí energie, a kde máte nákladní auta. Musíte za ně platit pojistky, revize, technické kontroly a takhle vám to jde pořád nahoru. Je to tvrdá dřina, pořád musíte stavět, znovu balit a přejíždět z místa na místo. Ti lidé přitom žijí z ruky do huby a jsou rádi, když si vydělají na údržby. V zimě pak chodí na brigády, přivydělávají si třeba jako řidiči kamionů nebo rozvážejí chlebíčky. Každý dělá, co se dá.

 

Jsou ještě dnes Kočkovi, kteří se živí atrakcemi?
Jsem rád za ty, kdo jsou řemeslu svých dědů a pradědů věrní, z mého rodu je ale málo těch, kteří by ho opravdu provozovali. Například můj synovec, má několik kasin – na Václaváku, na Praze 10 nebo v Plzni na náměstí. Další synovec má velkou stavební firmu, postavil například studentské koleje na Jižním Městě. Syn má zase úklidovou firmu Prostor, mají ředitelství v baráku, který jsem jim dal a dělají tu práci levněji než všichni ostatní dohromady. A další mají třeba autobazary nebo autodopravu.

 

Co radíte svým dětem, jaká oblast podnikání vám připadá zajímavá?
Já jim hlavně říkám, aby si dodělali vzdělání, to je základ. Pak mohou dělat cokoli, třeba advokátní praxi nebo někde v kanceláři. Rozhodně bych jim ale nedoporučoval, aby přejížděli po poutích.

 

ABY NĚCO ZŮSTALO

 

Pracujete na Výstavišti, které má poslední roky v pronájmu firma Incheba...

Na konci roku tady po třinácti letech skončí. Výstaviště ve vrátí pod magistrát, kterému patří, a já s ním mám velké plány. Dnes je ve velmi špatném stavu, je skoro vybydlené, což souvisí i s tím, že město po povodních neprovedlo odpovídající rekonstrukce. Já bych ale chtěl, aby zde vzniklo něco nového.

 

Odchod Incheby z Výstaviště vás nijak neohrožuje?
Mě tady neohrozili nikdy. Tady totiž někdo musí pracovat a musí to znát. A proč by to také dělali. Vždyť já jim tady dělám celý park a nejsou s tím žádné průšvihy. Všechno je v pořádku, všechny účty sedí a nic tu není na černo.

 

Přesto, nemohl by magistrát využít příležitosti ke změně pravidel, která už pro vás nebudou zajímavá?

Vždyť já s nimi dělám, znám všechny minulé primátory. Když jsem křtil vnuka, přišel vedle tehdejšího ministra obrany Baudyše i primátor Koukal. Jsem místopředseda ČSSD na okresu, na radnici teď máme dohodu s TOP 09 a ty politiky taky všechny znám. Dělali to otcové, teď to dělají synové. Politika se dědí jako jiná řemesla.

 

Jak snášíte generační obměnu v politice, nepřicházejí mladší party?
Je pravda, že jsme malinko starší, teď nastupuje mládí. Moji synovci jsou v sociální demokracii.

 

Jaká je podle vás situace uvnitř sociální demokracie?
V té straně jsem už dvacet let a s nikým nemám špatné vztahy. Teď se to trochu rozšťouralo, ale zase se to dává dohromady.

 

Hodně medializovaný byl váš vztah s Jiřím Paroubkem...
Rozkmotřili jsme se po vraždě mého syna. Oni se s vrahem asi znali, jeden na druhého něco věděli, a tak se chránili. V politice to tak bývá. O tom se ale psalo všude.

 

Víte dnes, co stálo před pěti lety za střelbou Bohumila Ďurička v pražské restauraci Monarch? Byl to spíš afekt nebo politická hra?

To víte, že jsem po tom šel, ale dodnes netuším. Byla to prachsprostá poprava, měl dostat výjimečný trest. Je to ale bývalý stáťák a ti to mají v téhle republice dobré.

 

Jmenovat se Kočka, může to znamenat větší nebezpečí?
Tady jste v nebezpečí i vy, buďte klidnej. Nějaký blázen půjde kolem a oddělá vás. Copak to nevidíte v televizi? Lidi se vraždí a střílejí, to tady dřív nebývalo.

 

Máte určité postavení a moc, jde do této vánice také nepřispět?
Radši nikam nechodit, ale oni vás stejně přepadnou doma.

 

Zmínil jste, že s Výstavištěm máte velké plány. Na co se mohou jeho návštěvníci do budoucna těšit?
Příští rok bude podle záznamů už 420. ročník Matějské pouti a já budu na Výstavišti jako zaměstnanec padesát let. Chceme postavit obří kolo, zhruba stosedmdesátimetrové, jako mají v Londýně a také bych chtěl zavést lanovku od nás do zoologické zahrady. Výstaviště má třicet šest hektarů, tak se musí využít. Důležité je, aby po člověku něco zůstalo. Ať je to tu alespoň trochu k světu, než odejdu. 

...

 

Václav Kočka starší (nar. 1942) je podnikatel a politik. Pochází z Plzně, jeho otec byl loutkohercem. Absolvoval dřevařskou střední školu, poté byl bagristou v jáchymovských dolech. Od poloviny 60. let minulého století organizuje Matějskou pouť v Praze, v minulosti se staral o vývoz lunaparků do zemí bývalého východního bloku. Je členem ČSSD a prezidentem České asociace majitelů lunaparků, cirkusů a stánkového prodeje. V minulosti bylo jméno Kočka zmiňováno v médiích v souvislosti s podezřeními z napojení na organizovaný zločin.  


Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA autor / Tomáš Malík VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Chybí tady uvolněnost / Tomáš Havlín > NP č.380 > Rozhovor Pod ženským jménem se skrývá muž. Aramisova je režisér, který si postupně vydobývá renomé. Hovořili jsme spolu o festivalu v Cannes, Věře Chytilové i ponožkách za dvacku z Holešovické tržnice.   číst dále Dějiny jednoho domu / Tomáš Havlín > NP č.378 > Dějiny přítomnosti Než upadl do stádia klinické smrti, nabídl mi zkušenost života v komunitě. Jako centrum spolkového dění ovšem sloužil už dávno. O kom je řeč? O Dělnickém domu na Spolkové, slavném brněnském „téhácéčku“.   číst dále Mám to na háku / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.452 > Téma čísla Jmenuje se Milan, ale většina lidí ho zná jako MC Špínu. Vypátrat ho při jeho cestách po Praze trvalo déle než týden. Řeč byla nejen o zpívání ve svahilštině, ale také o tupých policajtech nebo životě jeskynního muže a pytláka v Beskydech. číst dále Jednou nohou v kriminále / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.401 > Rozhovor Jako státní úřednice je vázaná mlčenlivostí, přesto mlčet nechtěla. O rodinách, které se z existenčních důvodů „dobrovolně“ vzdávají dětí, o zhroucení systému sociálně-právní ochrany dítěte i o stereotypním obrazu sociálního pracovníka...   číst dále Uvolněný Toxxx / Tomáš Havlín, Lukáš Rychetský > NP č.362 > Rozhovor Proslavil se jako člen kapely Supercrooo, která rozhodila pravidla českého rapu. Od té doby patří k stálicím hiphopového nebe: Hugo Toxxx. Pro některé barvotiskový pozér, pro jiné nejlepší český MC. Sám rapuje: "Jednoznačnost je největší klam..."   číst dále Život v garáži / Tomáš Malík, Tomáš Havlín > NP č.397 > Téma čísla Bydlet v garáži je v lecčems krajní podobou chudoby. Cynicky řečeno, na chudobu by stačilo i méně. Na dvou pražských místech ale také vidíme, že ani v garáži nemohou být lidé šťastní. Pokud by snad byli, stejně budou muset za svým štěstím odejít.   číst dále Tichý vítr z hor / Tomáš Havlín, Alexandr Budka > NP č.383 > Rozhovor Jaromír Švejdík je na první pohled nenápadný člověk. Ale při bližším ohledání za ním stojí nejen kapela Priessnitz a netrpělivě očekávaný Alois Nebel, ale v jistém smyslu i celý „magický“ Jeseník.   číst dále Bezdomovcem v zemi samurajů / Tomáš Havlín > NP č.379 > Rozhovor Předtím, než se šla Kajoko Jakuwa podívat na stávku odborářů, sešli jsme se k rozhovoru v jedné pražské kavárně. Má bezdomovec duši? A může být samuraj?   číst dále
celý archiv