NP č.439 > Kultura | DivadloModlitba za letyMarta Harasimowicz

„Báli jsme se dívat, co se děje ostatním."

Na umělecké projekty pohybující se na pomezí performance a občanské angažovanosti či vzdělávacích aktivit se mnohdy pohlíží s jistou přezíravostí nebo přinejmenším s nedůvěrou. Svým způsobem do této žánrově nepříliš vymezené škatulky spadá i představení Lety – 1942, jehož premiéra byla zvolena na den výročí konce druhé světové války. Svou konečnou působivostí ale vyvracejí všechny předsudky, se kterými bychom mohli do divadla přijít.

„Hudební modlitbu“ – jak je projekt uváděn v oficiálních materiálech – připravilo Evropské centrum romské hudby ve spolupráci s režisérkou Danou Račkovou, scénografem Mathiasem Straubem a pražským Divadlem Ponec. Hudbu k inscenaci složil známý romský hudebník a vysokoškolský pedagog Jiří Korman, jenž je i spolurežisérem představení.

 

PAMĚŤ BEZE JMÉNA

Večer začíná nenápadně. Diváci zaujmou místa v tradičním prostoru pro publikum, obklopeni panely s přehledem historických informací týkajících se romského holokaustu. Před zataženou oponou je umístěna obrazovka, na které pozorujeme takřka nerušené záběry rybníku v Letech. Najednou před publikum předstoupí žena v modrém kostýmku. Mírně automatizovaným způsobem – vlastním projevu průvodců či zkušených hostů besídek – na nás vychrlí základní informace o koncentračním táboře a požádá nás, abychom ji následovali za oponu. Tam se diváci usadí do půlkruhu, jenž uzavírá klavír, za kterým stojí sbor.

Začíná hlavní část představení. Stejná herečka (Barbora Kubátová) – tentokrát oděna do prostých bílých šatů – recituje a předčítá z knihy autentické výpovědi přeživších vězňů (všechny byly převzaty z knihy Paula Polanského Tíživé mlčení). Střídají se vzpomínky mužů a žen, dospělých i dětských obětí Let. Příběhy deportace se prolínají s obrazy života i smrti uvnitř tábora. Kubátové vzhled až ostentativním způsobem poukazuje na performativní rámec toho, co vidíme. Přestože herečka beze zbytku propůjčuje svůj hlas svědectvím přeživších Romů, je se svými světlými vlasy a modrýma očima nápadně „bělošská“ a celkovým vystupováním působí jaksi dětsky. Kontrast mezi takto zpřítomněnou nevinnosti a hrůzností sdělovaných příběhů jako by vyzýval ke zpytování svědomí.

Pamětníci zde nemají jména a jejich výpovědi nejsou jasně odděleny. Některé si výrazně odporují – v popisu událostí i topografii tábora. V Kubátové střídmém přednesu se stávají jakousi děsivou mantrou.

 

SETŘENÍ HRANIC

„Je to v podstatě pohřební obřad. Když přijdete do kostela anebo do nějaké obřadní síně, tak není aktéra a není diváka. Všichni jsou nějakým způsobem zúčastnění,“ vysvětlovala ještě před premiérou režisérka. Zdá se, že se Lety – 1942 skutečně snaží o maximální setření hranic mezi

publikem a účinkujícími. Prostředkem ovšem není prosté vtažení diváků do děje, nýbrž působení skrze prožitek. Monolog hlavní interpretky plynule přejde v rituál. Zezačátku se ho účastní pouze na jevišti shromáždění herci a hudebníci, posléze je do zapalování svíček ve skleněných nádobách s letskou hlínou (jak výstižná ilustrace vyděděnosti této vzpomínky, která se dosud nedočkala ani důstojného památníku) zapojeno skoro celé publikum. Výrazně se tak otupuje nejen dělicí čára mezi režírovaným a spontánním, nýbrž i mezi inscenací a jí utvářenou katarzí. Jakkoliv je těžké hodnotit divadelní pietní akt tohoto druhu podle měřítek uplatňovaných na běžnou scénickou produkci, říci, že stojí za to se Lety – 1942 zúčastnit, je málo. Doufám, že i díky jeho formálnímu zpracování se jednou bude o tomto projektu psát v učebnicích.

Dana Račková a Jiří Korman: Lety – 1942, česká premiéra 8. května 2014, Evropské centrum romské hudby a Divadlo Ponec

 


autor / Marta Harasimowicz VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv