NP č.439 > RozhovorChaoz je podložím světaZuzana Brodilová, Reichová

Ačkoliv je sám filmařem, vlastní tvorby se vzdal, aby se mohl naplno věnovat filmům svých studentů. Rozhovor o spolupráci jako vzájemnosti, mechanismech trhu ve vzdělání i stavu českých škol.

 

V posledních letech působíte především jako pedagog a na filmech tak pracujete převážně s vašimi studenty. Nechybí vám vlastní tvorba a možnost individuálního vyjádření?

Takhle je to naopak nejcennější! Když jsem začínal v osmnácti točit, považoval jsem to za autorské vyjádření... zkrátka jsem musel. Postupem doby jsem ale zjistil, že někomu pomáhat – používám tohle slovo, přestože není nejvhodnější, naznačuje, že ten druhý je nemohoucný, což není, možná bych to spíš nazval vzájemnost – je mnohem zajímavější a důležitější, než dělat vlastní filmy. Proč netočíš, ptají se mě. Netočím. Jednak nemám kdy, ale vlastně ani nepociťuji potřebu. Mě zajímá být s druhými, jít společně s nimi. Individualismus za každou cenu, sebeprosazení, to se v posledních letech hodně opakuje, ale mně přijde, když použiji to nešťastné slovo, že je to špatně.

Potkáváme se na katedře střihu, co
je vlastně úkolem a prací filmových střihačů?


Měli by maximalizovat záměr režiséra. Jako střihač musíte pochopit druhého, často i v jeho momentální utkvělosti, často s konfliktem. Režisér má jiný typ zkušenosti, může být příliš ponořený a neschopen vidět věci, které mu střihač sděluje. Je potřeba velké vzájemné důvěry a porozumění druhému, takže základem je schopnost vést dialog. Režiséři jsou často extrémně vyhraněné osobnosti, občas by si někdo mohl myslet, že za hranicí duševního zdraví (smích), takže střihač je v podstatě takový terénní sociální pracovník.

Dá se tohle porozumění naučit?

Nejdřív musíte porozumět sobě. Podstatou této katedry, jako každé jiné školy, je vést lidi tak, aby se sami chopili práce na sobě, to by měl být výsledek, ale ne konec. Ideálně je absolutorium osvědčením toho, že člověk je na sobě schopen dál pracovat, bez pomoci školy.

Existují hlasy, podle kterých by se školy typu FAMU měly stát spíše jakýmisi vyššími odbornými učilišti, kde se studenti dobře naučí řemeslo. Co si o tomto pohledu myslíte?

O tom se snad nebudeme vůbec bavit, no ne (smích)? Já nemám nic proti učňákům a rozhodně nesnižuji řemeslo, ale třeba po automechanikovi taky nebudete chtít, aby navrhl konstrukci auta, každý má jiný úkol. Dnes samozřejmě najde lepší uplatnění ten, kdo umí rychle mačkat knoflíky, nepřemýšlí a hlavně nemá žádné vzdělání. Protože když přemýšlíte, nebo se o to aspoň snažíte, tak věci komplikujete. Podstatou vysoké školy je vytvoření prostoru ke klasické péči o duši a ne pouze získání profesního osvědčení. Studenti se tady profesi naučí, ale nespočívá to v co nejrychlejším mačkání tlačítek. Škola by měla poskytnout prostor k nalezení sama sebe, což se provozuje na nějaké materii, kterou může být filmový střih, filmová režie, chemienebo třeba teologie. Ale podstatné je, co se přitom s člověkem děje.

Do jaké míry je při vzdělávání potřeba instituce školy? Obešel by se celý proces bez ní?


Tady máme kde sedět, neprší na nás a je nám teplo, důležité věci. A pak máte 45 minut čas, ve kterém se všechny ty interakce mohou odehrát, aniž by něco rušilo. Právě kvůli téhle svobodě společného bytí v nějakém prostoru, je ta instituce funkční a užitečná. Rádo se ale zapomíná, že instituce je jen kostrou, službou k uskutečnění vzdělávacího procesu, nikoliv obráceně.

 

BÝT S DRUHÝMI

Nehrozí, že vás některý ze studentských filmů osloví svým námětem, ale ne už způsobem zpracování? Jak přijímáte odlišné představy studentů o tom, jak by měl film vypadat?

To není těžké, to je základ práce, na který se těšíte. Řada režisérů pedagogiku, nebo z mého pohledu spíš antipedagogiku pojímá právě tak, že prosazují svůj pohled. Podle mě by ale podstatou pedagogické práce mělo být pochopení druhého. Jít k němu a pochopit je hrozně obohacující. Jak jinak by se taky dalo zjistit, že lze na věci nahlížet i jinak. Kdybych to uměl, tak už jsem takhle myslel. Způsoby uvažování o světě a pohledy druhých, se kterými byste jinak nepřišli do styku jsou obrovské impulzy. V tomhle je má práce skvělá a strašně mě baví. Já si toho strašně vážím, i když mi spousta věcí vadí, tak ji beru jako dar.

Mění se během let náměty a zpracování filmů, s nimiž studenti přicházejí?


To je problém, protože to je čím dál slabší, u některých se dokonce potřeba sdělení a chápání tvorby jako sebevyjádření zcela vytrácí. Je jedno, jestli jde o studenta střihu nebo režie. Chybí niterná potřeba sdělení, to se vytratilo, či spíš přesunulo – ale v negativním smyslu – do takové hravosti, či spíše pohrávání. Také je pro mě překvapivé, jak moc mladých lidí, se kterými se ve škole setkávám, je zaměřeno pouze sama na sebe, pravicově, bez jakéhokoliv sociálního cítění. A to studenti i pedagogové. Pedagogové vám řeknou, je blbý, že bereme málo, ale když jsme pak chtěli dělat stávku, tak to se nedělá, to je levičácký. Škola nemá peníze, tak říkám, zavřeme ji. Proč máme mít auto, když není na benzín? Takže ho teď tlačíme.

Čím to je?

Nevím, možná rozbředlostí kapitalismu, který ty lidi takhle vláčí a všechno rozmělňuje.

 

DŮLEŽITÉ VĚCI VZNIKAJÍ STŘETEM

V dokumentárním filmu Ponorná řeka didaktiky, který o vás natočil student FAMU Tomáš Polenský, zmiňujete neutěšenou finanční situaci vysokoškolských pedagogů...

Já nepotřebuji nic shromažďovat, ale když s dvacetiletou praxí nezaplatím z platu vysokoškolského pedagoga ani nájem, tak mě to skutečně trápí. Já tady beru třináct a půl čistého, což neříkám proto, že bych si chtěl stěžovat, ale proto, že mi to nikdo nevěří. V podstatě ani moje rodiče a už vůbec mi to nevěřila soudkyně, když rozhodovala o alimentech, přestože jsem řádně předložil výpis příjmů. Ano, vybral jsem si, dělám to dobrovolně a nechci práci měnit, ale to na věci nic nemění. V zoufalství jsem zkoušel shánět další práci, protože dluhy rostou, ale když chcete dělat tohle, není možné jen tak odběhnout z natáčení, že si jdete odučit dvě hodiny. Takže pak jdu škemrat do spořitelny, kde mi řeknou: ale my vám nemůžeme dát půjčku, protože nemáte pracovní smlouvu na dobu neurčitou, což je běžná vysokoškolská praxe. A když něco namítnete, uslyšíte, že máte být hrdí na svůj status a vydělat si na sebe musíte jinde. Takhle to ale rozhodně nefunguje, když se tomu chcete věnovat pořádně. Samozřejmě můžete akceptovat „americký“ systém, jít s režimem, který na Filmové fakultě vládne a pak vás třeba najmou do kurzů, které probíhají v rámci programů v angličtině a jsou samozřejmě placené mnohonásobně líp. Taky jsem tam párkrát byl, ale vysvětlili mi, že nemůžu studentům říkat, že něco dělají špatně a jak by to měli napravit, že je třeba hlavně chválit. Nedejbože někoho vyhodit. Zaplatili si, student je prý přece klient...

Klientský systém, který by je pasoval
do role zákazníků často vyžadují i sami studenti. Ti ostatně mnohdy podporují i zavedení školného, které zákaznicko-klientský přístup ještě podtrhuje. Jak tomuhle volání po školném právě ze strany studentů rozumíte?


Mluvit o zavedení školného je z mého pohledu naprostý zločin. To je jako chtít po svém partnerce peníze za šukání. Tam, kde jde o bytostný vztah peníze nemají co dělat. Kdykoliv společnost investovala do vzdělání, tak se jí to tisícinásobně vrátilo, takže mě překvapuje, že v době skomírajícího kapitalismu se na vzdělání úplně kašle. „Bolševici“ pochopili, že vzdělání je nástroj, umně ho zideologizovali, ale zcela nedegradovali. Navíc tehdy byly věci jasnější, každý věděl v jaké době žije a jaká je její ideologie. Dneska si lidi nejsou příliš schopni uvědomit, že jsou pod tlakem taky a že vězí v mašinérii, která je vede k tržním a ekonomickým vztahům i tam, kam absolutně nepatří. Navíc mají tezi, asi ji odněkud vzali, že čím lepší vzdělání, tím máte lepší postavení na trhu práce. Já mám zkušenost opačnou.

Jak se z vašeho pohledu ideologie trhu promítá do vysokého školství?


Vezměte si jen znehodnocení vysokoškolského studia. Kolik máme škol a jakou mají úroveň. Osobně jsem poznal skutečně hrůzné školy. Problém je především financování vázané na počet studentů. Když jsou studenti pro školu zdrojem peněz, kterých se jí nedostává, přijímá a drží si i lemply. V situaci, kdy téměř všichni studují, přicházejí do škol bez přijímaček, s vědomím, že je jen tak někdo nevyhodí, jde spíš o oddálení pracáku. Student vám třeba při přijímačkách řekne, že jde z filmové vědy a když se ho zeptáte, proč do testu nenapsal, kdo je Fellini, tak uslyšíte: mě to nezajímá, mě zajímá kinematografie až od Lynche dál a nic staršího nepotřebuju.

Mezi studenty škol, na kterých vyučujete, je pověstná vaše nátlaková metoda
a vysoké nároky...


To fakt ne, to je fáma a já nechci, aby se dál šířila. Navíc ty nároky pořád snižuji, což mě netěší...

Fámy nechme klidně stranou, zajímalo nás, co může z takového tlaku vzniknout.


Ten přístup, který bere studenta jako klienta popírá jednu základní věc – že důležité věci vznikají ve střetu. Musí jít ale o střetávání názorů, nikoli o osobní střet lidí. Z toho může vzejít nová hodnota. Ale bohužel díky egoismu nás všech, bývá takový střet často brán osobně. Právě z toho pak vychází mnoho lidských půtek a nenávisti.

 

KUDY VEDE ŘEZ

Pro své filmy jste si několikrát vybral prostředí, která jsou z mainstreamového hlediska okrajová, třeba prostředí psychiatrické léčebny, čím vás přitahují?

V Bohnicích jsem měl tenkrát kamarády mezi doktory, kteří tam zakládali první chráněné dílny a snažili se do praxe zavádět různé alternativní metody. To mě zajímá. Oproti tomu mě opravdu nezajímá hollywoodský film s celou tou ideologickou mašinérií kapitálu a iluzí. Já jsem šťastný, že předchozí režim skončil, ale zároveň říkám pozor, takhle ideologie je silnější, že není tak do očí bijící. Tady se hlava nehlava propagují jakési zákony trhu. Podívejte se ale třeba na gravitační zákon. Platí, ale tohle přeci padá jinak než toto (Martin Čihák pouští na zem zároveň krabičku od sirek a list papíru). Vidíte, Newtonův gravitační zákon. A tak je to se školstvím a kulturou. I ty samozřejmě podléhají nějakým zákonům, také nakonec „dopadnou na tu zem“, ale v úplně jiném pohybu. Ale tady se říká, že se školství a kultura musí chovat jako padající kámen a podléhat trhu. To je nesmysl.

Máte prý rád ruské filmaře, jak jste
k nim našel cestu?


Podstatnou náplní teorie, kterou učím v prvním ročníku, je výuka sovětské kinematografie dvacátých a počátku třicátých let. To znamená Ejzenštejn, Pudovkin, Vertov – ruští montážníci. Jednak jde asi o historické ukotvení v počátcích kinematografie, ale taky o ten základní a radikálně odlišný pohled na kinematografii. Pro mnoho lidí je to problém, protože se najednou setkávají se zcela odlišným filmovým jazykem. Od dětství jsou mrzačeni, jedním pohledem na film, jedno jestli hollywoodským nebo „hezkým“ českým, vždy jde o film jako vypravěče příběhu. Ruští montážníci jsou skvělí ve zprostředkování setkání s jinakostí. Prvotní není vyprávění příběhu, význam nevzniká ze záběru samotného, ale ze střetu záběrů. Jak jsou záběry znovu skládány, vytvářejí novou hodnotu, jde o způsob, jakým spolu vstupují do vztahu. A vztah vytváří to, co může plodit něco dalšího.

Jak může filmově průměrně zmrzačený člověk najít cestu k „jinému“ filmu?

První předpoklad je připustit, že film může být jiný, že může mluvit o jiných věcech, než jsme navyklí. Překážkou je zajetost v jednom systému uvažování. Je to podobné jako s ci zím jazykem. I jeho odlišnost musíte nejprve připustit a až pak se ho začít učit. Buď jsem otevřený a musím pro to něco udělat, nebo ne. A opět, protože je všechno tržní jsou lidi zvyklí chodit a brát si. Že je třeba nejprve něco vykonat, být hoden přijmout onu věc, se zapomíná.

Nedávno vám vyšla kniha Ponorná řeka kinematografie, jejíž specifický jazyk jste popsal jako odbornou poezii, co si pod tím představit?

Píšu tak, jak je pro mě přirozené. Někdo to nazve manýrismem, pro mě je to ale způsob vyjadřování. Odborné texty jsou často sterilní a taky se mnohdy produkují zbytečně. Existuje víceméně jednotný mustr, představa, jak má odborný text vypadat. Když ji naplníte, když obsáhnete všechny citace a předepsaný jazyk, máte odbornou publikaci a s ní i potřebné akademické body. Podobně jak funguje nadprodukce absolventů vysokých škol, existuje v souvislosti se systémem grantů nadprodukce textů, sborníků i knih, které se vydávají jen proto, aby se vykázala publikační činnost, která znamená peníze – samoúčelné věci, výsledky nejdou nikam. Vznikají texty, jeden jako druhý, pokaždé se stejnou strukturou, protože se taková požaduje. Proto odborná poezie. Řada věcí je v ní na pomezí, těžko rozlišit, co je úplně vážně. Odborná poezie pracuje s pravdou, která může být zakoušená, ale nemusí být v tisíci případech ověřitelná, protože jde o osobní zkušenost. Takovou která nejde přímočaře, ale různě se mrcasí...

Léta stříháte cizí i vlastní filmy, co střihy ve vašem životě? Měl jste je pevně v rukou?

Pokud jsem měl něco v rukou, tak to bylo vždycky špatný, to je jasný. Mít něco „v rukách“ je strašně zrádné. Je třeba ovšem nést plnou zodpovědnost i za to co nemáte plně „v rukou“.

Zodpovědnost si dnes mnoho lidí vykládá jako kontrolu nad svým životem i okolím, jak ji rozumíte vy?

Zodpovědnost nesouvisí s tím, že všechno půjde, jak chci, ale se schopností a ochotou představit si situaci a porozumět jí. Vědět, kudy vést řez. Samozřejmě, že to ovlivňujete, musíte, ale nejsme tady jen my a nejsme tu ze své vůle, takže spíš než mít vše ve svých rukou, je myslím třeba se tázat. Přijde mi, že v dnešní společnosti je dotažený materialismus a mechanicismus newtonovské fyziky 17. století, ale že lidi příliš neumějí obcovat s chaotickými strukturami. Ale chaos je podloží, ze kterého svět povstává, chaos poskytuje prostor pro zjevení významu. Říkejme tomu třeba závan větru (smích).

***

Martin Čihák (1964) je filmař, pedagog, odborník na experimentální film. Vystudoval MFF UK (obor učitelství fyziky) a FAMU (obor střihová skladba) a nakonec postgraduálně filmovou vědu na FF UK. Po několika desítkách oceňovaných amatérských filmů natočil v letech 1991-94 společně s Janem Daňhelem experimentální trilogii Neustadt, Naše zahrádka, Adam Kadmon; dále samostatně i ve spolupráci několik dokumentárních snímků, hudebních filmo-klipů (Dunaj, Deep Sweeden, YLO), byl také kameramanem filmu Sestra. V loňském roce mu vyšla knihaPonorná řeka kinematografie, která se věnuje filmové avantgardě. Od roku 1993 vyučuje na FAMU. V současné době na katedře střihové skladby, dále na katedře filmové vědy v Olomouci a na několika dalších školách, příležitostně také přednáší na vysokých školách v zahraničí (Salzburg, Bogota, Tallin).

 

 

 


autor / Zuzana Brodilová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA autor / Reichová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv