Většina psaných dějin té zvláštní země se potýká s problémem: jsou psané z moderní perspektivy, z dnešního pohledu. Pomyslný vrchol představuje válka, jež hýbala novinovými titulky začátkem devadesátých let, v době, kdy byla západní veřejnost ještě zvědavá na to, co odkryla železná opona, ale ještě tím nebyla unavená.
A proto také byla do většiny oněch dějin tak či onak vepsána otázka: proč? Proč se tam ti lidé v době, kdy se měli radovat z nově nabyté svobody, navzájem vraždí? Někdo potom do svého díla zapracoval odpověď, která se zdála být přirozená, totiž že se v této zvláštní zemi lidé příliš nenáviděli na to, aby dokázali žít pohromadě. Nabízelo se to jakoby samo sebou i proto, že nejvíc informací pocházelo z doby před komunismem, kdy Bosnou a Hercegovinou prošla řada cizích cestopisců. Řadu z nich přitahovaly zvláště konflikty, které k beztak bohatému koloritu přidávaly ještě dávku vzrušení. Mnohdy hleděli na Bosnu jako na barbarskou divočinu, a někteří se ani nestyděli přizpůsobovat svůj popis této předem dané vizi. Někdejší protiturečtí bojovníci, Titovi partyzáni i příslušníci znepřátelených stran po rozpadu Jugoslávie v těchto popisech jakoby přitom průběžně přecházeli jedni v druhé a často byli vykreslováni jako ohrožení vlastního světa, vlastní civilizace, jako zlověstný nástup balkanizace.
ORIENT NADOSAH
Do pokusů sepsat bosenské dějiny se pouštěli i fundovaní historici, i oni však vesměs pracovali s oním předpokladem nenávisti. Jenomže to celé obrátili: snažili se s ním polemizovat a dokazovat, že je nesprávný. Některé z nich to dovedlo k retušování skutečnosti, bylo jim líto, že je ničeno předivo světa, kultury a civilizace navazované po staletí. Toto pozoruhodné předivo si totiž zamilovali. Není divu. Bosna a Hercegovina totiž skutečně je zvláštní zemí. Přinejmenším v rámci euroamerického světa – ale o to tady jde. Je blízká i exotická zároveň, je natolik malá, že ji lze poznat, ale přitom velice různorodá. Znám to sám dobře. Jako antropolog vím, že existují i mnohem exotičtější země, a jako novinář mám povědomí o drsnějších válkách. Na druhou stranu, těžko do podobné země a přímo doprostřed válečného konfliktu dojedete z Prahy bez nějakých velkých cavyků stopem, bez problémů se naučíte místní jazyk a zapadnete přitom mezi vrstevníky. Na rozdíl od knih psaných na papíře má kniha psaná zemí samotnou výhodu: nelže. Zrcadlí jen to, co se skutečně stalo. Samozřejmě, že místy výrazněji, kdežto místy – hlavně na starších stránkách – je písmo už skoro ztracené. Ale pořád můžeme tou knihou listovat a číst jak nedávnou, tak dávnou minulost, i jejich vzájemný vztah. Můžeme číst ve vrstvách desítek starobylých opevnění, sahajících mnohdy svým původem do neolitu, rozšířených Ilyry a dobytých Římany, později obnovených Slovany, znovu Turky a někdy dokonce ještě c. & k. armádou! Můžeme zemí projíždět a číst, kde žijí Srbové, kde Chorvaté a kde Bosňáci, kde je osídlení smíšené, kde je osídlení starobylé a kam se lidé sestěhovali až v moderní době. Odkud osídlení zmizelo, protože se v moderní době už nevyplatilo v potu tváře vydělávat na chléb vezdejší, když továrny v rovině o kus dál dávaly práci při pravidelné pracovní době. A odkud zmizelo za poslední války, i jestli se tu bojovalo: to když vidíme mnoho stop po kulkách nebo granátech, ale na střeše stále aspoň část krytiny. Anebo jestli byli obyvatelé vyhnáni, o čemž svědčí domy podminované nebo vypálené, s ohněm zčernalými a propadlými střešními trámy a komínem smutně trčícím uprostřed.
ÚTRŽKY VE VĚTRECH DĚJIN
Rozdíly mezi společenstvími se netýkají pouze národnosti a náboženství – i na malém kousku země můžeme postupně projet oblastí obývanou původně lidmi, které živila převážně pole, les, pastviny či ložiska rudy. Zabrousíme-li do hor, poměrně snadno si i přečteme, čí jsou novodobé chaty, jestli místních – těm pořád slouží nejen k odpočinku, ale i hospodářsky, někdy stále jako sezónní bydliště – střední třídy z měst anebo papalášů. Ústní tradice jde místy bez problémů nějakých sto padesát let nazpátek, jisté lidové obyčeje až ke stěhování Slovanů, určité součásti lidových krojů až do doby železné a některá lidová vyprávění obsahují syžety dávných indoevropských mýtů. Neptejte se ovšem lidí, chcete-li slyšet historii a ne její účelový výklad: ten totiž směřuje k důkazu, že základ země je srbský/ chorvatský/bosňácký, že právě oni jsou páteří bosenských dějin a jejich právo na tuto zem je největší.
Kde je pravda? V útržcích, náhodně pomíchaných větry dějin. Původní středověká Bosna se šířila z toho, co je dnes středem země a čemu se stále říká „Centrální“, „Pravá“, nebo také „Horní“ Bosna. Díky úpadku uherské a srbské panovnické moci (Chorvatsko patřilo k Uhrám) bosenský stát na západě a na východě absorboval řadu území s více či méně odlišnou kulturní tradicí. Zdaleka se nejednalo jen o náboženství, ale i o charakter feudálního zřízení, stupeň urbanizace nebo převažující způsob hospodářství. Šíření moci bosenských vládců však neprobíhalo pouze horizontálně, ale i vertikálně. Teprve v době vrcholného středověku začali splývat slovansky hovořící zemědělské nížiny a většinou stále románsky hovořící pastevci, migrující během roku mezi nížinami a vysokohorskými pastvinami. Mezitím se už na východě uhnízdili Osmané, kteří pak roku 1463 bleskově dobyli větší část bosenského království naráz, když zajali jeho posledního krále a vodili ho od hradu ke hradu, které se jeden za druhým vzdávaly. Podle všeho nastala všeobecná panika a úprk. Stěhovat se sem naopak začala směs lidí nově obrácených na islám z jižnějších oblastí Balkánu. Uherské vojsko Matyáše Korvína však využilo situace a obsadilo pohraniční části. Zhruba středem dnešní Bosny se tak po několik desetiletí táhla hranice, kterou se Osmané snažili prorazit mimo jiné taktikou spálené země. Protože Bosna byla nástupištěm k útokům směrem na Benátky a na Vídeň, Osmané se snažili její obyvatelstvo islamizovat kombinací propagace a podpory islámu, daňové politiky, urbanizace i přímého nátlaku na křesťany. Současně nově dobytá území potřebovali kolonizovat, a k tomu byly nejvhodnější polopastevecké pravoslavné rody, ochotné sloužit jako hraničáři; výměnou za vojenské služby však žádali daňové úlevy a svobodu vyznání.
Říše se na několika místech rozprostřela až k moři, aby se během 17. století kyvadlo dějin vychýlilo v její neprospěch a potomci křesťanských uprchlíků, tísnících se na ostrovech a úzkém pruhu jadranského pobřeží, probíjeli kus po kuse zpět, v malých družinách dělali výpady na osmanské území a přiháněli odtud dobytek. Zdejší muslimové, kteří po tři sta let dělali to samé, jim dokázali čelit stále hůře. Ubývalo jich i díky tomu, že obývali nejúrodnější části země, kde v hustém osídlení nejvíc řádily epidemie. Pravoslavní pod tlakem místních muslimských feudálů dávali přednost rozptýlenějšímu osídlení v podhorských a horských oblastech, protože tak mohli lépe vzdorovat snaze učinit z nich nevolníky. Jak tato snaha sílila, sílil i odpor, jenž nakonec roku 1875 přerostl v povstání, jež o tři roky později vyústilo v c. & k. okupaci.
VZORCE NADVLÁDY
Pravoslavní měli dlouho určitou oporu u sultánova dvora, protože zájmem říše byla stabilita. Křesťané měli být podřízení muslimům, ale ne přespříliš utlačováni, protože měli platit daně. Katolíci však byli v jiné pozici. Na rozdíl od srbského patriarchy sídlil totiž jejich papež mimo hranice osmanského panství, takže byli neustále v podezření z podvratné činnosti. Na druhou stranu byl trnem v oku Istanbulu i růst moci místní muslimské šlechty, která si výměnou za obranu vzdálené provincie nárokovala stále větší podíl na moci. Muslimové se tedy bouřili proti ústřední moci, pravoslavní vůči lokální, zatímco katolíci se museli hlavně pružně přizpůsobovat a vyjednávat.
Doba národního obrození do tohoto živného podhoubí zanesla myšlenky národnostní výlučnosti a v souladu s tím si každé ze zdejších tří hlavních společenství sestavilo i svůj jediný pravý výklad dějin. Pevnou formu získaly během rakousko-uherské okupace, která kromě jiného přinesla rozvoj politického života, vzdělání a věd vhodných k zapřažení do služeb nacionalismu: historie, etnografie, archeologie... Za druhé světové války to s vydatnou pomocí z Chorvatska a ze Srbska vedlo k nevyhnutelnému střetnutí, provázenému hromadným vražděním. Vyřešit otázku národní a sociální však slibovaly nejen nacionalistické proudy, ale také komunisté, třebaže pro ně ta národnostní stála na druhém místě. Zvítězili a řešením se stala Bosna a Hercegovina jako jedna z republik komunistické federace, sloužící i jako hráz proti rozpínavosti srbského i chorvatského nacionalismu.
Komunismus ovšem padl, federace se vzápětí začala rozpadat a po zhroucení ústřední mocenské autority Srbové otočili záda k Sarajevu, Bosňáci k Bělehradu, Chorvaté lavírovali. Jako kdyby se projevily historické předpoklady platící zde po staletí. A ani obrovské válečné vypětí, patrné v mobilizaci desetiny obyvatelstva do ozbrojených složek, podpořené na všech třech stranách penězi nebo vojenskými dodávkami ze zahraničí v hodnotě miliard dolarů, ani stovka tisíc zmařených životů na tom mnoho nezměnilo. Srbové si dokázali vybojovat vlastní spolkovou republiku. Chorvaté na stejný cíl museli rezignovat a spokojit se s druhořadým postavením v rámci druhé republiky, kterou sdílejí s mnohem početnějšími Bosňáky. Ti by nejraději zavedli unitární stát. Jak se naplno ukázalo za finanční krize, toto uspořádání je těžkopádné, nikdo však nechce ustoupit ve strachu, že toho druhé dvě strany využijí. A tak se navzájem drží v nefunkčním klinči. Ta země je nešťastná a žije se v ní bídně, kdo se však začte do knihy její historie, už se od ní nedokáže odtrhnout.
Autor je antropolog.
