Mám ji. A nejen to, přiznávám, že čas od času se na ni dívám. Změny v životě či charakteru zatím nepozoruji, ale prý to bývá plíživé. Televizi jsem dostala k Ježíšku – ano, jako poctivý zpátečník slavím také Vánoce – a od konce prosince tak můžu surfovat mezi více než stovkou televizních kanálů (díky, Ježíšku!). Zpočátku jsem netušila, že se k tajemné černé krabičce s drátem, který vede kamsi do hlubin počítače, váže pachuť nepatřičného, a tak jsem své nadšení i údiv z nového bez zábran sdílela se svým okolím. Bylo co. Protřelé televizní notoriky nejspíš nepřekvapí, že existuje třeba několik speciálních svatebních programů, poker kanál, lovecký a rybářský program a tisíce dalších, já to však netušila. Nevěděla jsem, že je možné natočit několik sérií reality show o lidech, kteří díky své psychiatrické diagnóze žijí mezi odpadky či o životě mladých odpadlíků z amerických amišských komunit a jejich setkání s výdobytky moderní civilizace. To je popravdě jeden z mála pořadů, ke kterému se občas vracím. Možná i kvůli tomu, že se v televizní mediální realitě pořád cítím podobně jako oni, když poprvé opustili území svých technikou nedotčených vesnic. Jé, tohle je sprcha a tady je elektřina, diví se do kamer, když poprvé vstupují do hotelového pokoje a nedůvěřivě mačkají vypínače...
Mé okolí se však ukázalo být vůči mému údivu z mediální reality nedobytně chladné. Po několikátém nakysle zaskočeném „tak to máš dobrý“ jsem své pokusy o sdílení toho, že mám televizi a jak to vypadá ve světě, se kterým prožijí část života miliony lidí, raději vzdala. Televizi si ale občas zapnu. A divit se nepřestávám. O něco méně nepochopení nad světem mě však poslední dobou zaplavuje přI sledování některých interakcí mezi lidmi. Mezi kanály nevybírám, spíš nahodile zkouším, co mě zaujme. Naposledy to byl dokument o vesnickém povstání proti četnictvu a exekutorům na východním Slovensku třicátých let. Ale o tom zase příště. Na prozkoumání televizního světa mi zbývá ještě sedm měsíců, tak snad po jejich skončení nezůstanu u obrazovky se slinou u pusy. Uvidíme. V záloze mám kanál „Večerní pohoda“, na kterém běží nepřetržitá smyčka ohně hořícího v krbu. Skoro jako bych to teplo začínala cítit.
