NP č.438 > Kultura | Výtvarné uměníVše závisí na úhlu pohleduJiří Ptáček

Mimořádnou výstavou Barbary Probst prohlubuje Galerie Rudolfinum svůj zájem o fotografii.

V Rudolfinu má fotografie své nezastupitelné místo. A víc než to. Projdeme-li program galerie za poslední čtyři roky, napočítáme tři velké tematické fotografické přehlídky, čtyři samostatné výstavy zahraničních autorů, dvě menší výstavy historické a jednu kolektivní. Jedná se přesně o polovinu z dvaceti výstavních titulů. Poslední dva roky k tomuto výjimečnému postavení fotografie přispívá i zkušený produkční a kurátor David Korecký, který působil v někdejší pražské Galerii Langhans. Coby zaměstnanec Rudolfina dosud připravil dvě výstavy v takzvané „malé galerii“. Výstava Barbary Probst (*1964) je jeho třetí - a zároveň první v hlavních sálech.

 

SOCHAŘSTVÍ A FOTOGRAFIE

 

Barbara Probst pochází z Mnichova, kde také studovala sochařství. S fotografií se blíže seznámila v düsseldorfském školním ateliéru klasika konceptuální fotografie Bernda Bechera.

 

Fotografické soubory Barbary Probst, bez výjimky vytvořené za uplynulých čtrnáct let, vycházejí z obou autorčiných zkušeností. Ze sochařství přenáší do fotografií důraz na
prostor. Z konceptuálních lekcí zase vychází její uvažování o fotografii jako o specifickém způsobu zobrazování a komunikace, se kterým si lze hrát. Diváka pak uvádí do situace, kdy se musí zamýšlet nad tím, co je mu nabídnuto k pozorování a jaká je v tom jeho role.

 

TUCET POHLEDŮ NA ZLOMEK ČASU

 

První Exposure, jak soubory jednotně nazývá, vytvořila v roce 2000. Objevila tím potenciál mnohonásobného zachycení výjevu větším počtem aparátů, kdy každý stojí na jiném místě a snímá jinou výseč scény. O scéně je přitom dobré mluvit i s ohledem na divadelnost pečlivě inscenovaných „situací“. Může jít o dva snímky nebo o tucet, jejich počtu ale vždy odpovídá počet aparátů. Divák tak sleduje stále tentýž výjev, jenže z odlišných odstupů a úhlů, což mění prostředí i kompozici snímků. Tento základní princip Probst uvolnil ruce pro sofistikované hry s prostorem vznikajícím mezi obrazy, ale rovněž s parametry fotografie. V některých případech pouze množí pozice, z nich je scéna snímána, a ukazuje, jak rozdílné obrazy vznikají. Jindy užívá kulisy v podobě velkých zvětšenin rozvěšených na scénu, které z jistých pohledů vytvářejí matoucí iluze, takže snímky z jednoho souboru působí, jako by pocházely z různých časoprostorů. To umocňují i kombinace barevného a černobílého materiálu, nebo uplatnění různých fotografických žánrů v jednom souboru.

 

Probst tak manifestuje závislost fotografie na volbě, kterou učiní autor, když se něco rozhodne zachytit, a zároveň zpochybňuje pravidla, podle kterých se řídíme, když se fotografii snažíme porozumět. Je to rafinovaná a důkladně promyšlená práce, která sama o sobě dostatečně objasňuje autorčin mezinárodní úspěch. Na kurátorovi Davidu Koreckém vlastně zůstalo dobře si vybrat a materiál nenásilně prezentovat. A přesně to udělal. Díky tomu nepřestává platit, že na rozdíl od bombastických událostí v Rudolfinu, které mají být sexy kvůli podvazkům, jsou zdejší nejlepší výstavy ty neokázalé.


Barbara Probst: Úplné znejistění. Galerie Rudolfinum, Praha 1 (www.galerierudolfinum.cz). Výstava potrvá do 6. července.


autor / Jiří Ptáček VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv