NP č.438 > RozhovorPraha lidem vzdálenáTomáš Malík

S kanadským politologem českého původu Martinem Horakem o pražské transformaci i punku devadesátých let.

Právě vychází vaše kniha Úspěch i zklamání: Demokracie a veřejná politika v Praze 1990-2000. Co je podle vás největším úspěchem a zklamáním pražské polistopadové politiky?

Řekl bych, že za úspěch se dá považovat už to, že se tu celkem pevně zakotvila určitá verze liberální demokracie a stabilní právní řád, který zaštiťuje základní občanské svobody. Dalo by se možná mluvit i o některých dílčích úspěších, co se týče koncepční politiky rozvoje Prahy, ale to je z mého pohledu zároveň největší pražská slabina. Z různých důvodů tu zakořenil technicistní a zároveň přesto nesystematický přístup k řešení problémů, který příliš nebral ohledy na vůli veřejnosti.

 

Jak moc byl zrovna tenhle neúspěch zákonitý?

Hodnoceno zpětně asi zákonitý byl. Nejen na zkušenostech Prahy, ale i dalších středo a východoevropských měst se ukázalo, že postkomunistická transformace je dlouhodobý proces a to, že se v různých městech a dobách
zpravidla na něčem zasekla, je asi přirozené. Je to běh na dlouhou trať, i nyní jsou v pražské veřejné politice stále patrné otisky předlistopadového i raně revolučního období.


PROKLETÍ VLÁDY EXPERTŮ

 

Jak na tom byla Praha ve srovnání s ostatními postkomunistickými metropolemi?

Její startovní pozice byla v porovnání s ostatními městy východního bloku více než dobrá. Ušetřila si problémy, s nimiž se potýkala třeba Varšava, která byla roztříštěná na mnoho samosprávných celků a nějaká vize či strategie platná pro celé město se tam stále téměř nedá prosadit. Přes přirozenou snahu vše decentralizovat získala Praha nejen ucelenou dvouúrovňovou samosprávu, která měla svůj vzor v prvorepublikovém uspořádání tzv. Velké Prahy, ale vrátila se jí i velká část jejího tehdejšího nemalého obecního majetku. Když se přidal okamžitý zájem zahraničních investorů, nebylo divu, že už od poloviny devadesátých let byl rozpočet Prahy na hlavu srovnatelný s dalšími městy v západní Evropě.


Ironií je, že právě tohle mnoho věcí zároveň zkomplikovalo. Jak úředníci, tak volená reprezentace měli k dispozici natolik silné pravomoci a finance, že nemuseli dělat kompromisy, ani se příliš zabývat rozvíjející se občanskou společností.

 

Ve své knize se věnujete dvěma sférám veřejné politiky v Praze, dopravě a památkové péči. V čem si byly podobné?

Je třeba si uvědomit, že listopadový převrat přežila řada institucí jak personálně, tak koncepčně v takřka nezměněné podobě. Navzdory změně systému přetrvalo chování a způsoby vytváření politiky, které pocházely z období komunismu. Úředníci, kteří zůstali na svých místech, byli sice velmi dobře odborně kvalifikovaní, ale byli zvyklí fungovat v prostředí s nulovou zpětnou vazbou na občany. Problémy v obou sférách bylo stejně jako dříve zvykem řešit expertně a nikoli prostřednictvím politické debaty.

 

Navíc začátek devadesátých let byla hodně hektická doba. Nově zvolení zastupitelé poté, co vyprchala porevoluční euforie, brzy zjistili, že s pádem režimu je největší práce teprve čeká. Zcela chyběl ucelený politický program rozvoje města. Bylo to dáno i dědictvím Občanského fóra, které mělo decentralizovanou strukturu, takže neexistovala jasná vodítka, kterým směrem se ubírat. Muselo se dělat dvacet věcí najednou, právní rámec tržní ekonomiky nebyl úplně rozvinutý, do roku 1992 nebyly pořádně vyjasněny ani majetkové vztahy ve městě. Často se hledala ta nejjednodušší cesta, jak řešit komplikované problémy. Celé to prostředí bylo dezorientující, takže není divu, že se politická reprezentace naučila spoléhat na úřednictvo a příliš se nehrnula do zdlouhavého dialogu s občany.

 

Paralel mezi dopravou a památkovou péčí je celá řada. Oba tyto resorty už před revolucí čelily nemalé veřejné mobilizaci proti režimní politice. Pražští dopraváci plánovali už od 70. let tzv. ZáKoS, na tu dobu nesmírně předimenzovanou základní komunikační síť (mj. se počítalo s tím, že vysokorychlostním silnicím padne za oběť polovina Žižkova, Nuselského údolí a část Smíchova - pozn. red.). Už v únoru či březnu 1989 začala veřejnost protestovat proti té části ZáKoSu, která měla povrchově přetnout park Stromovka. Byly to zdaleka největší protesty do té doby a mnoho lidí v nich získalo zkušenosti, které zúročili o několik měsíců později. 

 

HITLER JAKO HUSÁK

 

Není s podivem, že se přesto více jak dvacet let od revoluce podle ZáKoSu nadále staví? Nejdelší městský tunel v Evropě, kritizovaná Blanka, je těsně před dokončením.

Po listopadu se občanská protestní hnutí smrskla. Obecný cíl, změna režimu se podařila a lidé začali mít jiné starosti. Zůstalo sice silné jádro ekologických aktivistů, které se boji nejen proti ZáKoSu dále věnovalo, ale současně si uchovalo své přirozeně protestní zaměření z doby před revolucí. Neměli zkušeností se spoluprácí se samosprávou a úřady, takže dialog vázl i z druhé strany. Navíc inženýři a urbanisté, kteří pracovali v dopravě, neměli po listopadu žádný velký zájem vzdát se svých pravomocí a vůle komunikovat byla nevalná. Převládající smýšlení dopraváků docela dobře vystihuje to, co mi během rozhovoru v roce 2000 řekl jeden z vedoucích úředníků: „Heleďte se, dopravní inženýrství je v zásadě zcela nepolitická věc. Je to ryze technická záležitost. Základní problém spočívá v tom, jestli máme dost informací, znalostí a peněz, abychom uspokojili objektivní dopravní potřeby města. Koneckonců nezáleží, zda tu máme Hitlera, Husáka či Havla, my prostě stavíme silnice.“ Stejný názor opakovaně zazníval i na adresu veřejnosti - neměla by se do toho plést, protože tomu houby rozumí.


V památkové péči panovaly stejné poměry?

Zpočátku ne, protože památkáři měli v podstatě podobné cíle jako občanská sdružení. Nicméně rovněž byli zvyklí prosazovat věci po své vlastní ose, bez dialogu s občany. Svou nezávislost si hájili i před politickou reprezentací. Změnilo se to až později, během let 1991 až 1993, kdy o historický střed města začali projevovat enormní zájem investoři. Zákon upravující střet zájmů tehdy neexistoval a velká část magistrátních politiků a úředníků začala systematicky fungovat jako pochybní zprostředkovatelé pro developerské projekty. Chyběla politická vůle na tom cokoli měnit, takže, ač je to k nevíře, ochrana pražské památkové rezervace se v podstatě dodnes řídí nevyhovujícími pravidly ze 70. a 80. let. Všiml jsem si, že tu panuje zakořeněný cynismus ohledně údajné motivace lidí, kteří vstupují do politiky a administrativy. Je ale třeba si uvědomit, že obrovská míra korupce byla v podstatě logickým vyústěním porevoluční situace. Na jedné straně stáli úředníci, kteří hájili své profesní zájmy a neuměli fungovat v tržní ekonomice, na straně druhé zprvu nadšení, ale bezradní politici, kterým se nabízely příležitosti, kterým bylo těžké odolat. Korupci se daří všude tam, kde ji systém bez následků umožňuje. Ostatně podobné věci se děly nejen v Praze, ale i na národní úrovni, stejně jako v jiných postkomunistických zemích. Viděno s historickým odstupem jde o systémový rys transformace.


S PRAHOU V SRDCI

 

Vyrůstal jste v Edmontonu, jak jste se dostal zrovna k analyzování pražské veřejné politiky?

Moje rodina pochází z Prahy. Většina příbuzných odešla v roce 1968, hlavně kvůli tomu, že můj děda, Jiří Krupička, ač vzděláním geolog, se vždycky hodně politicky angažoval. Byl to pozoruhodný člověk, v padesátých letech strávil deset let v uranových dolech, spoluzakládal K231, organizaci sdružující politické vězně. Právě děda pro mě byl intelektuální autoritou, inspiroval mě svou neustálou touhou po poznání. Před několika dny zemřel, bylo mu sto let, přitom ještě během posledních dvaceti let vydal sedm knížek, ve kterých shrnoval své zkušenosti a názory na svět a společnost. Krom toho ve mně rodiče i prarodiče vždycky pěstovali blízký vztah k rodné zemi. Doma jsme mluvili česky a i na dálku jsem si vytvořil k Praze silné pouto. Považuji ji za svůj druhý domov, i když jsem teď přijel po dlouhých šesti letech, vždycky se rád vracím.


Do Československa jste se dostal poprvé v roce 1990. Jak na vás působila Praha?

Bylo to samozřejmě hrozně zajímavé. Nejsilnější zážitek pro mě byla konfrontace reality s tím, co jsem znal z vyprávění. V roce 1992 jsem šel studovat politologii, zajímala mě transformace. Nejdřív na národní úrovni, ale s tím, jak jsem tady trávil více času, tak jsem si častěji říkal, že se v Praze dějí strašně zajímavé věci, ačkoli nikdo pořádně neví proč. Během let 92 a 93 jsem učil angličtinu na základní škole, což byla sice pohroma (smích), protože jsem učit neuměl a tehdy tam neměli ani pořádné učebnice, ale vzpomínám na to rád. V létě 96 a pak znovu v 98 jsem v Praze působil jako novinář, psal jsem o středoevropské politice pro Prague Post a další zahraniční noviny. Měl jsem možnost trochu proniknout do tehdejší pražské undergroundové scény. Rád třeba vzpomínám na punkové koncerty v obrovském podzemním komplexu pod Stalinovým pomníkem na Letné.


Hrál jste tu také v poměrně známé alternativní kapele Deep Sweden
.

Jo, pár měsíců v roce 1996. Říkali jsme tomu akustický punk (smích). Hrál jsem na elektrické cello, měli jsme ještě elektrické housle, kytaru a zpěv. V podstatě takovej skřehot, ale bylo to hrozně fajn. Cestovali jsme v létě po festivalech a potkávali se s lidmi z kapel, které působily ještě v disentu. Byla na nich vidět hrozná deziluze, často byli ve špatném psychickém a kolikrát i fyzickém stavu. Během 90. let byli postupně marginalizováni, protože tak nějak neladili s dobou. Považuji to za velkou kulturní ztrátu, že tahle generace, která dělala ryze nekomerční a často výborný věci, se vytratila.

 

Žijete nedaleko Toronta. Dají se jeho problémy nějak porovnat s těmi pražskými?

Bydlím a pracuji na univerzitě ve městě London, dvě hodiny autem od Toronta, což je na kanadské poměry opravdu blízko (smích). Ale vážně, zajímá mě velkoměstská politika, takže dění v Torontu docela sleduji. V určitém smyslu jsou problémy Prahy i Toronta problémem všech velkoměst v kapitalistických společnostech. Toronto má velké dopravní potíže, má také zásadní problémy se sociální nerovností, bydlení je drahé a ne každý si ho může dovolit. V Kanadě je poměrně hodně lidí bez domova a podobně jako tady se několik dekád kolísá mezi chápáním bezdomovectví jako sociálního jevu, jenž by se měl řešit pomocnou rukou, a neoliberálními tendencemi přisuzovat ho individuálnímu selhání. Ale co se týče tématu našeho rozhovoru, tak zásadní rozdíl mezi oběma městy je v transparentnosti a otevřenosti vůči občanům. Torontská administrativa se při plánování snaží brát ohledy na názor veřejnosti. 

 

---

 

Martin Horak je profesorem politologie a vedoucím programu místní samosprávy na Western University v Kanadě. Zabývá se především srovnávací politikou městské správy. Narodil se v roce 1973 v Edmontonu českým emigrantům. Je ženatý s Amandou Stubleyovou, s níž má dva syny, Jakuba (8) a Olivera (5). Ve volném čase rád hraje na cello a housle. 


autor / Tomáš Malík VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Život v garáži / Tomáš Malík, Tomáš Havlín > NP č.397 > Téma čísla Bydlet v garáži je v lecčems krajní podobou chudoby. Cynicky řečeno, na chudobu by stačilo i méně. Na dvou pražských místech ale také vidíme, že ani v garáži nemohou být lidé šťastní. Pokud by snad byli, stejně budou muset za svým štěstím odejít.   číst dále Po stopách kuřáků opia / Tomáš Malík > NP č.444 > Dějiny přítomnosti „Všechno, co člověk v životě dělá, a to včetně lásky, děje se v rychlíku, který se řítí ke smrti. Kouřit opium znamená rozjetý vlak opustit; zabývat se něčím jiným než životem a smrtí." Jean Cocteau číst dále Na shledanou v chudobinci / Tomáš Malík > NP č.385 > Pošli to dál Bez většího zájmu médií a bohužel také odborné veřejnosti došlo začátkem září k jednomu z nejrazantnějších zásahů do sociálních práv obyvatel ČR.   číst dále Labutí píseň autíček / Tomáš Malík > NP č.440 > Téma čísla Život světských obnáší vůni svobody, tvrdou řeholi a ne vždy snášenlivé reakce okolí. Mají kolotoče šanci i v 21. století?  číst dále Kult americké panny / Tomáš Malík > NP č.452 > Téma čísla Panenská čistota se zdá být posledních pár desítek let statkem s pochybnou hodnotou. Za oceánem však přichází znovu do módy. číst dále Pěkný Žižkov - klidně bez vás / Tomáš Malík, Zuzana Brodilová > NP č.335 > Téma čísla Podoba českých měst se díky záměrům investorů v posledních letech mění. Jejich aktivitu mohou usměrnit především radnice. Příklad Žižkova, jedné z nejsvéráznějších čtvrtí v Česku, bohužel dokazuje, že námluvy radních s developery nejsou výjimkou.   číst dále Něco jsem vybudoval / Tomáš Havlín, Tomáš Malík > NP č.440 > Téma čísla Václav Kočka starší je tak trochu kolotočář bez kolotočů. Příští rok to bude už padesát let, co v Praze na Výstavišti pořádá tradiční Matějskou pouť.  číst dále Ekonomie orgasmu / Tomáš Malík > NP č.430 > Téma čísla Jméno Wilhelma Reicha, někdejšího enfant terrible rodící se psychoanalýzy, jehož závěry týkající se sexuality považoval Freud za inspirující, ale na svou dobu příliš odvážné, dnes něco řekne jen málokomu. Přesto právě on se výrazně zasloužil o odtabuizování společenského pohledu na sex. číst dále
celý archiv