NP č.438 > Dějiny přítomnostiNevrátit se domů s prázdnouTereza Virtová

Vysloužili si potlesk za dokumentární komedii o lžích a somálských pirátech. Co dokumentaristé prozradili sami o sobě a o nás?

Dokument Davida Čálka Pirátské sítě, který měl premiéru na Jednom světě, lákal hrou na pravdu: „Místo rozhovoru se skutečnými piráty se dokumentaristé zaplétají do lží a klamů, které pro ně přichystali místní, zahraničními novináři ‚osvědčení‘ informátoři. Při svém africkém putování nakonec poodhalí, že z prodeje pirátských příběhů se stal pro některé Somálce úspěšný obchod,“ stálo v anotaci k filmu. Jako studentka antropologie jsem zbystřila. Šprýmy a pábení místních tvoří situace, v nichž se výzkumníci „exotických“ kultur často ocitají. Jak se s nimi vyrovnali čeští dokumentaristé?


JAK TO, ŽE NEHRAJÍ?

 

Producent filmu na začátku vysvětluje, že je mu čtyřicet, není spokojený s tím, co dělá, žije mezi Prahou a Texasem a teď se rozhodl udělat něco pro ty největší vyděděnce na světě - somálské piráty. Že by jim prospěl dokument hledající „pravdu o pirátech“ koprodukovaný Českou televizí? Jak, proboha?

 

Záhy se představuje celý tým: několik bílých mužů s drahými kamerami, omezeným natáčecím časem a rozpočtem a naprostou neznalostí jazyka a místní společnosti. Do východní Afriky přijíždějí s jediným kontaktem na pirátského brokera od reportéra z Time, který má filmařům sjednat kontakty. Pirát, který kývne na rozhovor, ale nemluví pravdu (nebo to aspoň tvrdí překladatel) a dokonce chce víc peněz. Broker si dovolí nezvedat telefon. V týmu roste skepse a rozhořčení podobně, jako rostly u otce antropologie Bronislawa Malinowského, který si před sto lety do deníku stěžoval, že „divoši“ správně nepózují před fotoaparátem, a když je za informace uplácí tabákem, někteří si dovolí prostě odejít.

 

Začátky jsou těžké, říkám si při pozorování podrážděných filmařů, kteří natáčejí lidi, jimž nerozumějí, filmový materiál žádný a datum odletu se nebezpečně přibližuje. To by byla pěkná ostuda, vrátit se s nepořízenou a vysvětlovat grantovým komisím, že si filmaři ukousli víc, než jsou schopni strávit. Moje sympatie se zoufalými Čechy ale začínají strmě klesat, když se místo zamyšlení nad vlastní naivitou rozhodnou namířit prst, respektive kameru proti „prolhaným“ Afričanům a vytřískat z nich pravdu.


ŘEKNI MI PRAVDU - TEĎ!

 

Následuje série scének, v nichž se tým mění v investigativní až špionážní reportéry odhalující byznys s pirátskými příběhy. Falešnému pirátovi nakráčí tým s kamerou do nuzného domku, spícího jej vytáhne z postele a udeří na něj, že teď chce slyšet tu opravdovou pravdu. Na brokera zase kluci nachystají léčku, nalákají ho na schůzku s novinářem v přestrojení. Nakonec filmaři zorganizují groteskní falešný casting na piráty. Příchozí adepty, kteří stěží vědí, co po nich štáb chce, dirigují a natáčí. Stačí scénu podkreslit trochou veselé hudby a plný sál se může popukat smíchy.

 

Ukřivdění filmaři se postavili na roveň Afričanům: vy jste nás napálili, tak teď napálíme my vás. S kamerou v ruce využili naprosté asymetrie svého vztahu s místními a natočili záběry, které nutí k smíchu. Co jiného jim zbývalo, než udělat si takovou tu českou srandu, tak trochu ze sebe, tak trochu z těch černejch, kteří si je dovolili tahat za nos? Na to jít hlouběji a vypovědět něco podstatnějšího o Somálcích či pirátství filmaři očividně neměli, jak oklikou připouští i režisér v rozhovoru pro Týden (25. 2. 2014): „Nejsilnější vjem pro mě jako Evropana je sílící přesvědčení, že Afričanům prostě není možné doopravdy porozumět. Jejich optika je zkrátka jiná...“

 

Film nepřesvědčuje ani o tom, že by falešní piráti měli s příběhy „úspěšný obchod“ (spíš ukazuje jejich chudobu). Proč by se vlastně lidé v chudých zemích měli chovat jinak, když za nimi přijdou filmaři bažící po šťavnaté story, za kterou rádi zaplatí a za pár týdnů jsou pryč? Předpoklad filmování - že nám možná budou chudí lidé za peníze říkat, co chceme slyšet - se změnil v pointu filmu. Poutavý moment (renomovaní západní novináři přejímající neověřené informace) je odhalen už na začátku. Zbytek je tak už jen útrpným pohledem na partu upocených čtyřicátníků, která se jala „odhalovat pravdu“, tedy páčit ji z nejchudších obyvatel planety.

 

Nejzajímavější linkou filmu se paradoxně stávají prostřihy z rozhovoru s patrně skutečným pirátem, který vypráví o špinavých penězích a opravdu spletených pirátských sítích. Jeho příběh ale film nijak nekomentuje a nevysvětluje, tvoří jakési pozadí, ač představuje právě to, o co filmařům tolik šlo. Filmů o pirátech byla natočená celá řada, tak se dokumentaristé rozhodli pro jiný příběh. Musí se jim nechat obratnost, se kterou dokázali reagovat na nesnáze, které je potkaly, a zcela změnit scénář. Výsledkem je ale po povrchu klouzající story o patáliích českých kluků. Film a jeho neproblematické přijetí (na festivalu o lidských právech!) tak prozrazují spíš něco o nás než o Somálcích.

 

Neúspěch v nehostinném terénu bych štábu nevyčítala. Drhne ale snaha prezentovat vlastní selhání a amatérismus jako nedostatečnost místních. Někdy je holt lepší vrátit se domů s prázdnou.


Autorka je studentka antropologie.


autor / Tereza Virtová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv