NP č.438 > UličníciChudoba je teďTomáš Havlín

Přestože oči mu dobře neslouží, dokáže Slavko Ševčík v obchodním domě My na Národní třídě v Praze odpozorovat mnohé. „Chudoba není vize, žijeme ji," říká prodejce Nového Prostoru.

Než jsme se potkali, bavil jste se zrovna s mladým párem, svými zákazníky.

Na začátek bych chtěl poděkovat všem vynikajícím lidem, kteří jsou dnes už spíše mými přáteli než zákazníky. A tihle právě patřili k nim. Vědí o mně všechno a já o nich. Oba jsou skvělí a jeden bez druhého bych si je snad ani nedokázal představit. On pracuje pro nadnárodní společnost, ona dělala na ministerstvu, ale už přestala. Čekají miminko, jde do třináctého týdne.

 

Máte dobrý přehled…

My si píšeme, blahopřejeme k narozeninám a ty nejlepší lidičky jsem o vánocích sezval na besídku do kina Evald. Zorganizoval jsem to a objednal, aby měl večer aspoň trochu slavnostní charakter. A pak jsme poseděli, pobavili se a rozdali si dárečky. Bylo to perfektní, dodnes mám uložené smsky.

 

„Díky tobě mám opět skvělou náladu. Mám radost, že jsme se viděli a už se těším, až zase pokecáme. Díky kamaráde, krásný víkend i tobě a díky za srdce“… Ta je pěkná.

To psala dívka, která prodělala rakovinu ale bohužel jí tam nechali zbytek. Přitom ona je strašný anděl a živel, hrozně milounká holka. A také si vzpomínám, že vás mám pozdravovat od Kateřiny Javůrkové (hornistka a vítězka Pražského jara, viz NP 417). Jednou za mnou přišla a říká: „Já si jdu koupit sama sebe.“ Tehdy jsem to nejdřív nepochopil, ale pak jsme se dali do řeči a skončili jsme v Costa Café. Vyměnili jsme si čísla, scházíme se dál a chodím i na její koncerty. Ona je bombová. Vyhrát v takovém věku konkurz do české filharmonie, to už je skutečná celebrita.

 

KAM ZMIZEL PARK

 

Nový Prostor prodáváte u známého obchodního domu. Jaké je to místo?

Rád bych poděkoval jeho ředitelce, která mi po osobním jednání vyšla vstříc, takže už mohu při horším počasí stát uvnitř a nemám problémy s ochrankou, která mě dříve vyhazovala. I když teď bych raději dělal venku, ale nejde to. Je to tam rozkopané a rozhrabané, prostor se zúžil i pro pěší. Je lepší setrvávat vevnitř.

 

Projde kolem vás spousta lidí a do toho ještě stavba. Máte asi jedno z nejrušnějších prodejních míst, co jsem kdy viděl…

Z pohledu kolemjdoucích se může zdát, že tam jenom tak stojím nebo šaškuju, ale náročné je to hodně, zejména na psychiku. Když dělám deset hodin denně, vadí mi večer už i hluk tramvají. Za ten den mám hlavu jako nafukovací míč. Zrovna nedávno jsem si říkal, že snad odejdu. Možná víte, že z nově rekonstruované stanice metra mají zákazníci vstupovat do potravin přímo z perónu. Bylo proto potřeba prorazit tunel, a když s tím začali, roztřásla se mi podlaha pod nohami. Vibrace se přenášely do hlavy, nebylo to nic příjemného.


Vedle Máje vyrůstá nový obchodně - administrativní komplex v majetku společnosti CPI. Myslíte si, že pro okolí přínosem?

Nebude a je vidět, že lidi nerozumí ekonomice, když je napadne stavět během prohlubující se krize gigantické obchody, tedy něco, co nevydělává, ale jen požírá hotové peníze. Když chci ekonomiku oživit, musím v první řadě vytvořit pracovní místa, vyrábět a až poté prodávat. Jinak postavím další obchoďák a řeknu „kupte si“, jenže za co, když už člověk nemá. Kolik je jen v Praze obchodních center. Do pěti let budou baráky zírat prázdnotou, protože jejich majitelé budou utíkat před bankrotem. Bude to stejné jako v Americe. Zbydou jenom ruiny pro feťáky a bezdomovce, stane se z toho ohyzda města.


Mělo by stát na Národní něco jiného?

Ještě před třemi lety bylo v územním plánu Prahy 1, že tady vznikne jeden jediný půlkruhový výstup z metra, kolem nebude ani žádná užitková budova a v okolí měl být jenom park. A pak se stane takováhle hrůza! Přitom Praha potřebuje zelenou zónu, lidi by přivítali více míst, kde si mohou odpočinout. Také bych tady postavil ekotoalety, protože jestli mi v Praze něco vadí, tak jsou to občůrané chodníky. Jenže na druhou stranu lidé nemají jinou možnost. Když se pozavírají noční podniky, je všechno zavřené.

 

KDYŽ ČLOVĚKA ZAMRAZÍ

 

Jak se vám daří v prodeji?

Řekl bych, že se to postupně zlepšuje. Měl jsem donedávna problémy s alkoholem a mašinkami, ale loni v listopadu jsem se po jedné protoulané noci shodou okolností ocitl před Májem a najednou si říkám: Ty bláho, co to děláš, úplně ses zbláznil, takhle to dál nepůjde. Od té doby jsem se vším seknul a odměnou je mi kromě ohromné vnitřní pohody a svobody také to, že se zvyšuje důvěra zákazníků. Lidé ocení, když člověk změní přístup a uvědomí si, že něco dělal špatně. Můžeme dělat chyby, jsme jenom lidi, ale je otázka, jestli se člověk vzpamatuje včas nebo ne.

 

Setkáváte se při prodeji kromě přátel i s negativními reakcemi?

Samozřejmě, Máj je specifický a já říkám, že ho jednou přejmenují na Kaufland, protože na rozdíl od lukrativnějších obchodních center, jako je například Palladium, se v něm setkávají veškeré společenské skupiny, a to se do toho promítá. Občas musím využít asertivitu, ale jde o mizivé procento. Většina lidí, kteří mají doma internet a žijí společensky už vědí, že podobný časopis existuje a že by jej neměli vnímat jako žebrání.


Než jsme zašli na kafe do Evaldu, přišla k nám na vašem prodejním místě starší paní s knížkami v rukách. Ptala se po antikvariátu, který je v neděli zavřený, ale byla ochotná je prodat rovnou. Bylo to pro vás už obtěžující?

Tahle babička byla evidentně chudá a potřebovala každou korunu. V jednu chvíli jsem si říkal, že i když nečtu, měl jsem si od ní aspoň jednu knížku koupit. Já jsem vychovaný v tom a považuju za naprosto morální, že když se člověku dostane pomoci z jedné strany, měl by ji vrátit jinde. A když vidím babičky, jak pátrají v peněžence na pár rohlíků, tak jim ten nákup někdy pomůžu odnést nebo jim ho prostě doplatím. Můžu vám říct, že od té doby, co jsem u Máje, se chudoba skutečně prohloubila. Dřív chodili po automatech na jízdenky dva chlapi, jestli v nich nezbyla nějaká korunka, a dnes jich chodí osm. Ani ty tašky si už lidi nenosí tak plné. V Máji je to neuvěřitelně citelné. Chudoba tady opravdu je a jsme toho součástí. Není to vize, je to teď, a když tam tak stojíte a sledujete to, člověka někdy až zamrazí.

 

Zmínil jste, že Nový Prostor je značka, kterou většina lidí respektuje. Není pak ale snazší jej také ignorovat?

I to se stává. Nebo je časté, že někdo jde a řekne, že prodejců potkal ve městě už hodně. Lidi to může otravovat, jenže si neuvědomují, že lidí bez domova bude bohužel spíš přibývat. Exekutoři posílají hodně lidí na ulici a vyrovnanost ve společnosti nelze očekávat. Bída kolem nás bude viditelná a hmatatelná. Nezbývá nám nic jiného než se s tím smířit a ztotožnit.


Jinak to nejde?

Když se člověk zamyslí, přijde na to, že globální ekonomická krize je v podstatě proto, že svět se globalizuje, ale i po stránce negativní. Přibývá multimiliardářů a tihle lidé potom ovládají svět a ekonomiku, až by se dalo mluvit o tyranii. Každý chce přitom dnes co nejrychleji vydělat co nejvíc, takže dravost převažuje nad lidskostí, ale právě tohle myšlení je ve svých důsledcích zcela neekonomické a postavené na hlavu. Potom se totiž hroutí práce, hroutí se i finanční trhy, padnou jedni i druzí. Mám přátele, kteří by to chtěli řešit například demonstracemi, ale mně přijde, že tudy cesta nevede. Nepokoje by v jednodušších lidech vyvolali jenom potřebu agrese, represí a nenávisti. Chce to čas, abychom mohli vyzrát a v politice se mohl projevit profesionální přístup. Chudáci by tam nadělali jenom neplechu.

 

--- 

 

Slavko Ševčík (50 let) se narodil v Nové Bošáci na moravsko-slovenském pomezí. Brzy odešel do Prahy a se svými čtyřmi sourozenci se už příliš nestýká. „Rodinné prostředí nebylo dobré, všichni jsme chtěli odejít a společné návraty nám tolik nepřinášejí,“ říká. Šestnáct let pracoval jako telefonista, poté v chráněných dílnách nebo pro pouliční charity. Nový Prostor prodává dva a půl roku. V devadesátých letech byl členem ODS, „dneska se směju, jak jsem mohl být tak blbej“. Pronajímá si místnost v rodinném domku, v níž žije s dvěma mladými lidmi, kterým pomohl z ulice. 


Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Chybí tady uvolněnost / Tomáš Havlín > NP č.380 > Rozhovor Pod ženským jménem se skrývá muž. Aramisova je režisér, který si postupně vydobývá renomé. Hovořili jsme spolu o festivalu v Cannes, Věře Chytilové i ponožkách za dvacku z Holešovické tržnice.   číst dále Dějiny jednoho domu / Tomáš Havlín > NP č.378 > Dějiny přítomnosti Než upadl do stádia klinické smrti, nabídl mi zkušenost života v komunitě. Jako centrum spolkového dění ovšem sloužil už dávno. O kom je řeč? O Dělnickém domu na Spolkové, slavném brněnském „téhácéčku“.   číst dále Mám to na háku / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.452 > Téma čísla Jmenuje se Milan, ale většina lidí ho zná jako MC Špínu. Vypátrat ho při jeho cestách po Praze trvalo déle než týden. Řeč byla nejen o zpívání ve svahilštině, ale také o tupých policajtech nebo životě jeskynního muže a pytláka v Beskydech. číst dále Jednou nohou v kriminále / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.401 > Rozhovor Jako státní úřednice je vázaná mlčenlivostí, přesto mlčet nechtěla. O rodinách, které se z existenčních důvodů „dobrovolně“ vzdávají dětí, o zhroucení systému sociálně-právní ochrany dítěte i o stereotypním obrazu sociálního pracovníka...   číst dále Uvolněný Toxxx / Tomáš Havlín, Lukáš Rychetský > NP č.362 > Rozhovor Proslavil se jako člen kapely Supercrooo, která rozhodila pravidla českého rapu. Od té doby patří k stálicím hiphopového nebe: Hugo Toxxx. Pro některé barvotiskový pozér, pro jiné nejlepší český MC. Sám rapuje: "Jednoznačnost je největší klam..."   číst dále Život v garáži / Tomáš Malík, Tomáš Havlín > NP č.397 > Téma čísla Bydlet v garáži je v lecčems krajní podobou chudoby. Cynicky řečeno, na chudobu by stačilo i méně. Na dvou pražských místech ale také vidíme, že ani v garáži nemohou být lidé šťastní. Pokud by snad byli, stejně budou muset za svým štěstím odejít.   číst dále Bezdomovcem v zemi samurajů / Tomáš Havlín > NP č.379 > Rozhovor Předtím, než se šla Kajoko Jakuwa podívat na stávku odborářů, sešli jsme se k rozhovoru v jedné pražské kavárně. Má bezdomovec duši? A může být samuraj?   číst dále Tichý vítr z hor / Tomáš Havlín, Alexandr Budka > NP č.383 > Rozhovor Jaromír Švejdík je na první pohled nenápadný člověk. Ale při bližším ohledání za ním stojí nejen kapela Priessnitz a netrpělivě očekávaný Alois Nebel, ale v jistém smyslu i celý „magický“ Jeseník.   číst dále
celý archiv