NP č.437 > Kultura | LiteraturaSága smutkuMichaela Horynová

Výmluvná zdrženlivost Aharona Appelfelda.

„Kdybych napsal o tom, co jsem prožil, nikdo by tomu nevěřil. Můj skutečný život je téměř za hranicí síly imaginace literatury,“ řekl Aharon Appelfeld, izraelský autor přeživší holocaust. Z jeho více než dvacetisvazkového díla vychází v českém překladu novela Květy temnoty. Dětství Appelfelda bylo více než dramatické. Za války přišel ve svých osmi letech o rodiče, poté byl deportován do koncentračního tábora, odkud se mu podařilo uprchnout. Tři roky se skrýval v lesích, a aby přišel alespoň k nějakému živobytí, stal se pomocníkem nejrůznějších kriminálních skupin, s nimiž prošel takřka celou Evropu. Po válce odplul lodí odvážející Židy do Palestiny budovat izraelský stát. Když vystoupil na břehu nové země, bylo mu třináct let, neznal tamější řeč a nikoho neměl. Sám o tom říká, že se na území dnešního Izraele ocitlo dítě s životní zkušeností osmdesátiletého staříka.

 

AUTOBIOGRAF

Také Květy temnoty jsou inspirovány životním příběhem autora. Židovské
dítě jménem Hugo je rodiči ukryto před deportací v nevěstinci, kde se stane chráněncem jedné z místních lehkých dívek, Mariany. Táhlý rytmus kapitol je odměřován úmorným plynutím času, kdy dítě vyčkává v tmavém přístěnku, sleduje poměry v nevěstinci a děsí se příchodu vojáků. V osudu chlapce se náhle sráží několik nesourodých skutečností – idylický svět nábožensky založené rodiny s pudovým světem nevěstince, dětství se zkušenostmi a rozhodnutími, které nepřináleží tomuto věku. Hugo je nucen čelit nástrahám i přes nedokonalé pochopení všech souvislostí. Často se v textu objevuje slovo, věta, nebo část monologu, kterým dítě nerozumí a překládá si je podle svého. Vytváří si své rázný rastr, skrze nějž filtruje všechny obsahy, aby se mohl v temném a naprosto nelogickém světě války alespoň trochu orientovat. Vlivem těchto zkušeností dospívá poněkud rychleji a prožije zvláštní dětsko­dospělý vztah s Marianou, poníženou a závislostí na alkoholu podlomenou ženou, která jej zahrnuje láskou a děsí svými delirickými stavy.

Jedinou světlou chvílí jsou představy dítěte, jeho vzpomínání, sny a přání, které se do příběhu vlamují náhle, bez zjevného oddělení od ostatního textu a tvoří tak dojem autenticity, vizuálního, skoro až filmového dojmu. Jedním z nejlépe vystižených témat knihy je tak postupné odloučení Huga od světa dětství. V deníkovém dialogu se ztracenými rodiči si dítě nejprve důvěřivě a bezelstně zaznamenává všechny své prožitky, po nějakém čase je ale začíná zamlčovat a uvědomí si, že jsou v jeho mysli zatím netušené intimní vrstvy, které už nemůže a ani neumí s nikým sdílet.

 

CO NELZE NAPSAT

Stejně tak se zdá být jazyk nedokonalým médiem k postižení toho, co v době války zažil sám Appelfeld, který úporně hledal způsob, jímž by mohl svůj příběh vystihnout. Našel strohý, lakonický styl, vycházející z minimalistického jazyka, jakým je hebrejština, a z odkazu Franze Kafky, o němž řekl, že „zachránil jeho psaní“. Autor se vůbec nezabývá popisy, děj plyne v synkopách jednoduchých vět bez zvláštních přívlastků, čímž autor rozdmýchává čtenářovu fantazii a zároveň podtrhuje těžkou a sugestivní atmosféru knihy. Květy temnoty vyžadují jiné čtenářské naladění než většina knih s válečnou tématikou.

I přes to, že autor na otázku, jak by měli čtenáři jeho knihy číst, odpověděl: „Jako ságu židovského smutku, který prošel různými proměnami. A já se snažím zachytit pár posledních kapitol,“ musíme Květy Temnoty chápat především jako hluboce osobní výpověď. Zmíněnými kapitolami totiž nejsou dějinné události, ale příběh jednotlivce.

 

Aharon Appelfeld: Květy temnoty, překlad Šárka Doležalová, Plus, 284 stran.

 

 


autor / Michaela Horynová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv