NP č.437 > Kultura | FilmAmerická poemaMartin Šrajer

Zatím pouze v rámci Febiofestu mohli čeští diváci zhlédnout poslední z deseti filmů nominovaných na Oscara v hlavní kategorii - černobílou melancholickou tragikomedii Alexandra Paynea Nebraska.

Sedmasedmdesátiletý herecký veterán Bruce Dern propůjčil svou tvář a vyzrálé charisma postavě jménem Woody Grant. Od svého návratu z korejské války je Woody víc než čemukoli jinému oddán alkoholu, a pokud se rozhodne něčím obdařit své blízké, pak jedině jízlivou připomínkou. Nevypadá to, že by na svém chování hodlal s přibývajícími roky a s postupující demencí něco měnit. Šance, že by si od své manželky Kate (June Squibb) vysloužil něžnější poznámku než „Seš hroznej idiot“, pro něj zřejmě nepředstavuje dostačující motivaci.

Impulsem pro pravděpodobně poslední velkou životní cestu se Woodymu stane reklamní do­ pis, který mu slibuje výhru milion dolarů. Stačí zajet do tři sta kilometrů vzdáleného Lincolnu v Nebrasce (použít poštu vzhledem k výši výhry Woody odmítá). Protože Woody sám auto řídit nemůže, role šoféra se ujímá mladší z jeho dvou synů, David (Will Forte). Ne snad, že by měl důvod se otci zavděčit. Prostě jen chce, aby táta konečně zmlkl a přestal dělat rodině ostudu svými pokusy dojet do Nebrasky sám a nikoho při tom nezabít.

 

CESTA JE CÍL

David a Woody se vydávají najít především sami sebe. Přímočaré, ale dobře semknuté vyprávění je skrze konfrontace s řadou tragikomických figurek směřuje zpátky ke kořenům, zpátky k rodné zemi. Neuspěchané tempo a strohá forma jsou v dokonalém souladu s neakčními postavami i s prostředím, v němž se zastavil čas. Smutně ztichlá a osamělá venkovská krajina, často snímaná v delších strohých záběrech společně s tvářemi herců, reflektuje vnitřní pouť ústřední dvojice a pomáhá vyjádřit to, co zůstává nevyřčené. Širokoúhlý, vysoce kontrastní černobílý obraz dodává Nebrasce poetický nádech a navrací nás do starších časů, kdy ještě byly v módě filmy založené na hercích, příběhu a promyšlených záběrových kompozicích s několika významovými vrstvami. Nepřekvapí, že mezi tvůrci, již inspirovali estetiku filmu, Payne uvádí klasika amerického westernu Anthonyho Manna. Také Nebraska v sobě má kus westernového stesku po tradičních hodnotách, které jsou zde ale naštěstí rámovány zdravým nadhledem a smyslem pro suchý humor.

 

HOŘKOSLADCE

Přes svou melancholickou zadumanost se film nebrání situačním gagům a poměrně obstojně funguje také jako společenská satira. Humor filmu ale není nucený. Naopak přirozeně vyplývá z nastalých situací. Payneův pohled na obyvatele území, z něhož sám pochází, můžeme nazývat absurdním či sardonickým, nikoli však výsměšným. Nadsazenou perspektivu režisér nezneužívá k laciným vtipům o zaostalosti amerického venkova, kde lze vést zasvěcenou debatu jedině o počasí a množství koní pod kapotou vašeho auta.

Nebraska otázky života a smrti nejenže ne­ zjednodušuje a neservíruje ve sladkobolném balení jako Děti moje, v podstatě je antitezí Payneova předchozího filmu. Bez pohledných herců, hřejivých barev, falešného happy endu a nepatřičného optimismu. Věcně a bez sen­ timentu. Stejně jako se vyjadřuje Woody. Také díky hercům, kterým lze věřit každé gesto, je velmi pravděpodobné, že si tuhle intimní dvougenerační road­movie budete chtít vychutnat od prvního do posledního kilometru více než jednou.

 


autor / Martin Šrajer VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv