Když se řekne argentinská literatura, vybaví se evropskému čtenáři jména jako Borges, Cortázar nebo Sabato. Ve stínu těchto velikánů zůstávají autoři jako Roberto Arlt, spisovatel, dramatik a publicista, který ve svých ponorech na dno argentinské společnosti poučeně čerpá z tradice 19. století i výzev století nastupujícího. Českému čtenáři se nyní představuje ve svém v pořadí druhém románu Sedm bláznů (1929), vydaném nakladatelstvím Rubato.
Cesta dolů
Přelom století byl pro argentinskou společnost časem velkých změn. Enormní příliv přistěhovalců z Nového světa udělal z Buenos Aires místo, kde najednou každý musel bojovat o důstojné přežití, vynalézt způsob, jak se udržet na hladině a nezapadnout do močálu praktik nejrůznějších pochybných podniků a skupin. V popisech vrstev společnosti, kterými se člověk může nezadržitelně propadat až k pomyslnému dnu, nebo mnohdy pomocí nekalých praktik stoupat vzhůru, je Arlt dědicem velkých sociálních románů 19. století. Také on ukazuje jedince v rámci společenských proměn a jeho snahu jim čelit. Procesu ale dodává mrazivou pointu.
Autor představuje postavu Erdosaina, kterého zastihl osud, jakých muselo být v té době mnoho. Erdosain je stručně řečeno úplný zkrachovalec. Přijde o práci v podniku, z nějž částečně z nudy, částečně kvůli existenčním problémům opakovaně kradl peníze. Navíc jej opustí žena. Zaplete se do podivného gangu tvářícího se jako jakási vizionářská komunita, jíž velí takzvaný Astrolog, postava, která má všechny atributy velkých diktátorů a demagogů 20. století. Komunita má neskromné plány na změnu uspořádání celé společnosti a nešťastného Erdosaina využívá ke zvláštním praktikám. Sociální podmínky a ideologie jsou vnějšími hnacími motory děje, lidé podle jejich strategií jednají a komunikují, aniž by to jakkoli zastírali. V tom je román typickým produktem své doby.
Pohyby uvnitř
Ve druhém plánu je kniha také neobyčejnou sondou do vnitřních světů postav. Po tom, co v dějové linii nastane zvrat, následuje vždy kapitola, v níž postava vše prožívá zevnitř a čtenář je svědkem jejího až psychoanalytického sebezpytu. V těchto pasážích se také mění Arltův jazyk, je subtilnější, poetický a oplývá množstvím metafor.
Čtenář tak nahlíží Erdosaina jako jakéhosi moderního Hamleta. K této představě mimo jiné vede mnoho vodítek v textu, v němž se například několikrát variuje Shakespearovo „Být či nebýt“, hlavní postava je několikrát nařčena z toho, že předstírá šílenství a mnohdy se ubírá k přepjatým a hysterickým monologům, které ovšem přesně a hluboce pojmenovávají, co se kolem děje. V banální situaci se kontrastně ozve Erdosainův úpěnlivý hlas, který říká, že člověk je ustrašené nešťastné zvíře, který volá po štěstí a chytá se toho prvního, co mu slibuje vidinu aspoň trochy světlého místa v neúprosné temnotě všude kolem.
Stejně jako ve slavném dramatu i zde postavy spíše proklamují mnoho slov, než aby skutečně jednaly, i zde se vše upíná k závěrečné pomstě, činu, který je jistou nadějí a který může zajistit nový začátek. Pro Erdosaina je ovšem právě vražda, zlikvidování člověka, který ho v podniku usvědčil z krádeže a z jehož smrti je teď možné vydělat potřebné peníze k podpoře tajné společnosti, zároveň gestem, kterým se chce vědomě odloučit od jakékoli možnosti „spásy“. Vražda má být činem, který už nebude jen jedním z mnoha v toku osudu, ale bude představovat způsob, kterým člověk žijící do té doby v určité, často nenaplněné naději dobrovolně a úplně propadne peklu.
Artlovi se podařilo, navzdory silné sociální tendenci literatury první poloviny 20. století, napsat dílo, které sice konkrétně mluví o problémech své doby, nabízí ale také neotřelý způsob, jak se v popisu vnějšího nově zaměřit na subjekt. Na subjekt, který je současně plodem svého prostředí a na druhé straně věčným držitelem nádherné i děsivé možnosti svobodné volby.
Roberto Arlt, Sedm bláznů, Rubato, 2015, přeložila Hedvika Tichá, 310 stran.
