NP č.426 > UličníciTrapné samo o soběTomáš Havlín

Pavol prodává nový Prostor před knihovnou na mariánském náměstí v Praze a od narození téměř nevidí. Jakmile ale usedne za šachovnici, pookřeje po všech směrech.

 

Pavle, máš rád šachy?

Hrával jsem za školu krajské soutěže, byl jsem i na mistrovství Slovenska nevidomých. Zahrál bych si, dlouho jsem nehrál… Ale bavily by mě i kuželky nebo bych šel na turistiku. Nemám ale takové parťáky. Už mě to všechno začíná štvát. Myslel jsem si, že přijdu do Česka, najdu robotu a všechno bude jiné, ale měl jsem jednoduché představy.

Jsi rozčarovaný?

Povím ti to na rovinu: Někdo u Nového Prostoru vydrží i deset nebo dvanáct let, ale já na to nemám povahu. Slyším hloupé poznámky, lidi se divně koukaj, musím plnit objednávky – už mi z toho hrabe. Za chvíli budu na blázinec. Anebo bych asi mohl zajít k věštkyni, aby mi vyvěštila, jak dlouho se ještě budu trápit a kdy se to změní (úsměv).


Putování maséra

Jak dlouho jsi u Nového Prostoru?

Tři roky – do roku 2009, kdy byla na Slovensku koruna, jsem měl práci. Já jsem původně ze západu Slovenska, od Levic, ale na internátní školu pro nevidomé jsem chodil na východě, v Levoči. Učili jsme se Brailovo písmo a tak, ale taky mám čtrnáct let praxe jako masér. Když ale přišlo euro, přišel jsem o práci. Lidi zrušili objednávky v jednom hotelu a nás vyhodili. Šel jsem pak ještě do Bratislavy, ale ani tam práce nebyla. Tak jsem to zkusil v Čechách…

Neúspěšně?

Byl jsem v Karlových Varech i v Mariánských Lázních, jenže to už byla celosvětová finanční krize. Všude mi říkali, že spíš propouštějí, než přijímají… Pak jsem měl ještě jedno intermezzo. Na chvíli jsem si odskočil od Nového Prostoru a pracoval načerno v jednom squash centru za Prahou. Přišla tam ale hygienička a majiteli ho zavřela. Tak jsem opět putoval na dlažbu.


Ale stejně, jít do takhle nejistého poměru – to musíš mít svoji práci rád?

Mám dobrý pocit a baví mě to, když můžu lidem pomáhat zmírňovat jejich bolesti. Vím, kde stlačit, jak rozmasírovat, jak uvolnit – a dokud jsem dělal maséra, tak taky já jsem byl klidný. Neměl jsem ty nervy, jako mám teď. Ani kdybych prodal pět set časopisů denně, tak by mě to nenaplňovalo – chtělo by to práci. Takhle musím stát nasraný před městskou knihovnou s Novým Prostorem a ráno ani nevím, jestli prodám, kolik prodám a tak je to každý den.

Říkám si, že to taky může být složité – masérství asi vyžaduje určitou kondici?

Samozřejmě, musíš mít pozitivní energii… Dřív jsem taky chodil běhat, ale poslední dobou už ne. Jsem dolámaný, nedělám nic a to mě štve.

Je pro tebe reálné najít tady práci?

V Novém Prostoru se akorát třeba podíváme na internet, ale nic tam nenajdeme. Mně ani není jak pomoct. Vždyť je to trapné samo o sobě.

Hádám, že jako slovenský občan nemáš v Česku nárok na nějaký důchod, například pro svůj hendikep?

To opravdu nemám, ptal jsem se i na úřadech.

Nepřemýšlel jsi o tom, že bys ses vrátil na Slovensko?

Já tam ale nikoho nemám, oba moji rodiče zemřeli a s robotou je to tam ještě horší než tady. To spíš přemýšlím, že bych se vydal do Vídně nebo do Německa. Němce jsem měl jako zákazníky ve slovenských lázních a něco z němčiny si pamatuju ze střední školy. Tak třeba bych se rozmluvil.


Tam se můžu uklidnit

Jak dnes řešíš bydlení?

Do letošního léta jsem měl ubytovnu na Palmovce. Platil jsem dvě stě korun denně, ale pak přišly povodně a ubytovnu vyplavily. Teď ty peníze ani nemám, protože mi nejde prodej – přitom dřív to šlo. Ale ani se nedivím: jen tady kolem knihovny jsme tři a centrum je prodejců plné. Lidi to vidí všude…

Na ubytovně tedy nejsi?

Ne, spím na rampě.

Na rampě?

Je to normální rampa, u ní obchod a hospoda. Je nás tam šest a máme dovoleno tam spát. Tak spíme. Mám tam spacák, deku, matračku, vařič nemám. Teplý sním, jen když si koupím polívku v řeznictví v Kaprovce.

Jak ses připojil ke skupině šesti?

My už jsme se znali, kousek odtud jsem dřív prodával Nový Prostor. Tak když to vyplavilo ubytovnu, zajel jsem za nimi. Chlapi seděli na lavičce, hned mě poznali a dali mi napít vína. Začali jsme kecat, ptali se na Palmovku a hned mě zvali: Pojď na rampu, bude dobře, bude sranda… Tak jo, řekl jsem si. Aspoň je to pod střechou.

Skončíš u knihovny a jedeš tam?

Prodávám tak do šesti nebo do sedmi, pak zajdu ještě do obchodu a jedu… Dá se to. Nekrademe si věci, není tam násilí a s některými jsme přátelé. Tam se aspoň uklidním, odreaguju se. Když prodávám, jsem pořád nervózní, ale tam přijdu na jiné myšlenky.

Jak se bavíte, zahraje si s tebou někdo šachy?

To ne, tam se hraje spíš slovenská házená (smích).

Co to je?

Ty nevíš? Pivo, víno a tak.

Taky hraješ?

A co, budu výjimka? Ale normálně… Pořád někdo něco vymýšlí, něco ho napadne, děláme blbiny. Anebo si koupíme baterky a posloucháme rádio. Mě baví hlavně sport, politika ne, to jsou samé blbosti. Sleduju hokej, fotbal, studuju ligy a tabulky. Taky trochu fandím, když jsou mistrovství světa, anebo si vsadím, to je můj koníček. Naháním mužstva plichtami, kombinuju to, to mě baví.

Máš kromě rampy kamarády i jinde?

Tak kamarádi, co já vím… Na výdejně prohodíme slovo s prodejci, občas se vidím s lidmi, se kterými jsem dřív bydlel na azyláku, když jsem přišel do Prahy. Pokecáme, popijeme si – co mám dělat. Kdybych měl práci a pravidelný příjem, řešil bych všechno jinak. Na ubytovně to bylo jiný… Ale momentálně to nejde.

Blíží se zima, nešlo by se přeci jen přesunout z ulice aspoň na noc?

Dneska jsem prodal za dvě hodiny dva časopisy, na ubytovnu můžu s tímhle prodejem zapomenout. A co se týče dalších variant, řeknu to stručně a jasně: Ani Hermes, ani Armáda spásy, ani Pernerka (azylový dům křesťanské charity – pozn. red.). To raději zůstanu venku.

Chápu, ale není to přece jen lepší než někde zmrznout?

Tak já to nakonec nějak zvládnu, loni jsem se z toho taky dostal. Hodil by se mi ale někdo, s kým bychom se na ubytovnu složili. Kluci z rampy na to serou.


Poezie s depresí

Vím, že kromě jiného máš rád poezii…

Píšu básničky, ale většinou jsou takové depresivní.

Máš je vůbec kde schraňovat?

Něco z nich jsem měl na počítači a některé si pamatuji.

Už si s nimi někdy vystoupil?

Na rádiu Nitra bývala kdysi každé pondělí soutěž Básničkáreň. Volal jsem tam a recitoval, tehdy jsem povyhrával spoustu kazet a cédéček. Jinak jen u nás na vesnici, pro kámoše a kámošky, to mě bavilo.

Nechtěl bys dát něco do Nového Prostoru?

Myslíš? Tak jo, tohle je moje nejoblíbenější, jmenuje se Kedy prídeš pre mňa: Celý život sa mi hnusí / tak už rýchlo umrieť musím. / Kde sa vzala, tu sa vzala / smrtka sa mi ukázala. / Za ruku ma zdrapila / do truhly ma čapila. / Odetá je v bielom plášti / berie si ma raz a navždy (43:25). / V čiernej truhle teraz ležím, bielou plachtou prikrytý / tak velmi sa z toho teším, spoznám nové úkryty. / Na pohreb mi všetci prišli, v hojnom počte sa tu zišli / krásné piesne spievajú, kvetiny mi dávajú. / Hrobári mi jamu kopú, popritom však veľa slopu. / Už prišla tá hodina, bledá smrtka pre mňa prišla, / plače celá rodina, konečne mi prosba vyšla.

To je všechno. Nebo chceš ještě nějakou jinou depresivní?



***
Před Městskou knihovnou v Praze může mít člověk snadno pocit, že je jen na něm, jestli se s Pavlom (38 let) potká, anebo ne. Jakmile se ale dá do řeči, zůstane mrkat na drát. „Tomáš, že? Šéfredaktor, pravda? Jak bylo v Mnichově?“ vytahuje Pavel neomylně z paměti detaily našeho dva měsíce starého setkání. Do bavorské metropole jsem se tehdy chystal na setkání světových streetpaperů (NP 422) a Pavlovi jsem přitom slíbil přivézt dres Bayernu. „Zapomněl jsi? To nevadí, tak příště…“

 

 


Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv