NP č.424 > FejetonZákon půlknedlíkuJan Stern

Svět je špatně seštelován. Nijak to neurguji, už proto, že bych nerad řešil, u koho vlastně urgovat, ale postěžovat si prostě musím – a tam je jasno u koho, to samozřejmě odnesete vy, nebozí čtenáři.

 

Svět je špatně seštelován. Nijak to neurguji, už proto, že bych nerad řešil, u koho vlastně urgovat, ale postěžovat si prostě musím – a tam je jasno u koho, to samozřejmě odnesete vy, nebozí čtenáři.

Prostým důkazem mé teze je mi pásek. Můj pásek. Přesněji jakýkoli opasek, který jsem kdy kolem svého pasu ovinul: ať ho utáhnu, jak utáhnu, ať to strčím do kterékoli dírky, vždycky mě to buď škrtí, anebo mi padají kalhoty! Ta ideální dírka by vždycky měla být přesně uprostřed mezi těmi vyrobenými v továrně – všimli jste si toho? Jako kluk jsem jí tam dělával, to mi ještě nebylo líto zničit prakticky cokoli. Jenže dneska už to musím platit, a navíc jsem někam zašantročil kružítko, takže ani nevím, čím bych tu zatracenou dodatečnou dírku udělal. A tak buď trpím, nebo mi koukaj trenýrky. Kdo je někdy viděl, ví velmi dobře, že tohle tedy není inteligentní design!

Dalo by se to nazvat „zákon opasku“, ta všeobecná rozhašenost, zmetkovitost a nevyladěnost světa. Anebo klidně zákon knedlíku, jestli vám to zní líp. Knedlíky s omáčkou, to je totiž přesně ten samý vzorec: buď je jich málo, anebo moc. Když si nechám nandat tři, omáčka na talíři zbude a já se pak pokouším jí nějak dojíst vidličkou, při čemž si tedy nelze nepřipadat jako blbec. Když si dám knedlíky čtyři, čtvrtý už dojídám suchý. Ne, je zbytečné se pokoušet ten poměr nějak vyvážit, za pomoci přesných vědeckých metod. To nevyvážíte, chyba je prostě v matrixu, jak praví klasik. Vesmír je nějak na štorc, nakřivo, posunutý – o půlku vzdálenosti mezi dírkami na pásku. Nebo o půlku knedlíku. On už Einstein v tomto směru něco naznačoval, ale byl přitom dost milosrdný. Já to řeknu natvrdo: svět je prostě aušus.

Zákon knedlíku se nám směje na každém rohu. U každého patníku nám sděluje, že do sebe nikdy nic nezapadne, že ani to pověstné pozadí s hrncem nejsou dokonale sladěni, ba opaskový zákon vytrubuje přímo, že člověk tady prostě nemá co pohledávat, nepatří sem, je na špatné planetě, nevejde se sem, není kompatibilní, všude někde přečuhuje nebo na něm něco plandá. Existencialisté si z tohoto poznání vyrobili existencialismus. Já si vystačím s fejetonem, ale smířlivější kvůli tomu nebudu. S tím ať Velký programátor nepočítá.

Třeba takový sex. Já vím, že už na to upozornil Janek Ledecký, když zpíval „dvakrát je málo, třikrát je moc“. Ale mě nejde jen o počet kopulací. Mě jde o celkový nesoulad: člověk má sexu buď málo, anebo moc. To samé platí o penězích. A ve všech čtyřech případech (!) z toho zblbne, na což mám důkazy.

Jistě, někdy zblbne natolik, že začne pořádat kurzy o harmonii nebo učit tantru (buď aby měl víc peněz, nebo víc sexu), ale to nic nemůže na zákonu půlknedlíku změnit. Ani na tom, že se nám jím kdosi či cosi vysmívá, ne-li vyloženě mstí.

Jako tadleta láska. Typická knedlíkárna. Když jsem si namlouval svou milou, zatoulala se mi na jazyk v nestřežené chvilce poezie Wolkerova. A moje milá mi povídá: „Hele, vystydni Jeníku, radši mi řekni, kde budeme bydlet.“ To „vystydni“ dodnes slyším v hlavě. Bylo to, jako by Wolkera šlehla bičíkem domina. Jako by poštovní schránku na rohu ulice přejeli tankem, tam a zpátky. Jako by si Manon natáhla tepláky, cucla lahváče a krkla. Trauma lyrikovo.

No tak jsem časem vystydnul, no. Tak jsem ubral s věkem trochu plyn. Tak jsem si koupil taky tepláky, vyseděl důlek na gauči a lahváč otvírám o hranu stolu, abychom se teda sladili. A výsledek? Tahle moje bičíková milá mi tuhle povídá: „Měl jsi mě vůbec někdy rád?“ A já, vystydlý Wolker, co sehnal byt po babičce, řekl popravdě: „Víš, že už si to ani nepamatuju?“ A co byste řekli? Myslíte, že do sebe jin a jang zapadnul? Že Manon ocenila můj posun k žádanému realismu? Já myslím, že odpověď odhadnete.

Ale mě to vážně netrápí. Zákon půlknedlíku je něco jako zákon Archimédův, s podvěsnama prostě nehnete: Buď to škrtí, nebo koukaj trencle. Málo, nebo moc.

A jsou dokonce oblasti, kde to ani kružítko nezachrání, což by vám dosvědčil můj rozvodový právník.

No co, budu jíst víc rejže a koupím si kšandy.

 


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Za národ a zisk / Pavel Balouh, Vít Strobach > NP č.424 > Dějiny přítomnosti „Nemakačenkové! Příživníci! Nepřizpůsobiví!“ ozývá se z různých koutů společnosti. Zároveň s tím lze zaslechnout volání po donucení k práci všech, kdo se údajně ze své lenosti a pohodlí rozhodli nepracovat. Slova však mají svou temnou historii, o níž se mluví mnohem méně. číst dále Horko na Ostravsku / Filip Malý > NP č.424 > Pošli to dál Zdeněk Bakala, filantrop, uhlobaron, úspěšný miliardář a majitel významných českých médií i cyklistické stáje vždy přitahoval pozornost spíše v pozitivním slova smyslu. Aktuální kauza OKD mu ale na oblibě nepřidává – naopak, ukazuje, jakým způsobem se umí velkoobchodníci podobného ražení chovat. číst dále Moje / Jakub Holzer > NP č.424 > Pošli to dál Jsem bez obav. Jakpak by také ne, v dnešním světě, kde je všechno moje – moje taxi, moje lékárna, moje odměny v mojí bance, moje jsou dokonce i šminky netestované na zvířatech. Naštěstí i zprostředkovatelé telekomunikačních služeb nezůstávají pozadu a touží být moji. číst dále Štípance v zpětném zrcátku / Rad Bandit > NP č.424 > Téma čísla Pražáci i Brňáci byli vždy velmi kreativní v hledání způsobů, jak si navzájem otravovat život. Do jaké míry se ale má rádo to, co se škádlívá? A je Špilas skutečně pouhým „downgradem" svatého Víta? číst dále

Nejčtenější články autora

Kávička a jiné omyly / Jan Stern > NP č.532 > Fejeton Miluju statistiky. Lidé se jimi dají krásně překvapovat. Když se řekne „káva", neřkuli dokonce „kultura kávy", co si pod tím představíte? Nejspíše pařížskou kavárnu, před níž na vratkých židličkách posedávají nikam nechvátající básníci. Anebo úzkou uličku v Římě, s dvěma stolky vystrčenými na ulici, u nichž posedávají rovněž nikam nespěchající fotbalisti. číst dále Pasivista / Jan Stern > NP č.498 > Fejeton Jsou věci, na které nejsem zrovna hrdý. Třeba že jsem viděl všechny díly seriálu Dva a půl chlapa. Ale pak jsou věci, za které se nestydím, ač mi leckdo naznačuje, že bych měl. Třeba za to, že jsem pasivista. číst dále Psanci této země / Jan Stern > NP č.495 > Fejeton Když jsem byl malý chlapec, zaslechl jsem čas od času něco o vykořisťování. Protože jsem se však staral více o Třeskoprsky a samolepky Šmoulů, nezachytil jsem, co to přesně je a kdo koho vlastně v tom kapitalismu za kopcem vykořisťuje. Nakonec ovšem kapitalismus kopec přelezl, doplížil se až k Blaťáku a já dostal možnost si tu věc prostudovat takříkajíc zblízka. Dnes už mám zcela jasno. Důkazů jsem nashromáždil hafo: Vykořisťování existuje. Nelze vskutku nevidět, jak zaměstnanci vykořisťují své zaměstnavatele. číst dále Jelitasking / Jan Stern > NP č.510 > Fejeton Za mého mládí – které nutno přiznat ztrácí se poněkud v mlhách dávnověku – když někdo dělal víc věcí najednou, říkali jsme o něm, že dělá víc věcí najednou. číst dále
celý archiv