NP č.424 > Dějiny přítomnostiZa národ a ziskPavel Balouh, Vít Strobach

„Nemakačenkové! Příživníci! Nepřizpůsobiví!“ ozývá se z různých koutů společnosti. Zároveň s tím lze zaslechnout volání po donucení k práci všech, kdo se údajně ze své lenosti a pohodlí rozhodli nepracovat. Slova však mají svou temnou historii, o níž se mluví mnohem méně.

 

Mohlo by se zdát, že o táborech nucené práce dnes mohou uvažovat leda diktátoři či pochybně demokratické režimy jako Maďarsko. Avšak pohled na západní svět v období velké hospodářské krize takovou představu narušuje. Zločinné diktatury – třetí říše a Sovětský svaz – anebo autoritativní režimy, například Rakousko, budovaly své věhlasné pracovní tábory. Stranou však nezůstaly ani země považované za liberálně-demokratické výspy, jako jsou Kanada, Nový Zéland, Švédsko, USA a Velká Británie. „Poslední ostrov demokracie ve střední Evropě“, meziválečné Československo, nebyl výjimkou.


Práce organizovaná

Ačkoli využívání práce coby trestu má dávné kořeny, dřívější trestanecké kolonie, pracovní ústavy anebo galeje lze považovat leda za prapředky pracovních táborů. Zásadní milník představovaly zákony pracovního trhu. Právě volný trh s lidskými zdroji, díky němuž putovali nemajetní i do velmi vzdálených destinací za prací, měl umožnit plný rozvoj kapitalistického podnikání.

Důsledkem změn byl nový náhled na pohyb obyvatelstva. Starší pravidla stanovovala přísné tresty pro nejrůznější skupiny tzv. neusedlých lidí: vagabundů, tuláků, žebráků a cikánů. Stěhování zemědělského obyvatelstva do měst s sebou ovšem přineslo potřebu stanovit nové hranice mezi prospěšnou ekonomickou migrací a společensky nepřijatelným potulováním.

Zároveň s novými ekonomickými vztahy se ve druhé polovině 19. století vynořil problém nezaměstnanosti, důsledek neustálého střídání konjunktury a krize ve výrobě. Liberálové byli přesvědčeni, že každý jednotlivec je pro trh užitečný a i ten poslední dělník může prodávat svou pracovní sílu, jen když se bude snažit. Prohlubující se sociální problémy, tlak, který vyvíjela dělnická hnutí, a potřeba lépe zorganizovat výrobu, je však nakonec přinutily přehodnotit jejich dosavadní náhled.

Negativní důsledky tržních principů měly vyvažovat sociální politiky. Na scéně se objevila sociální pojištění a regulace, vlády však přikročily také k přísnějšímu trestání nezaměstnaných, kteří si údajně kvůli své lenosti práci hledat nechtěli a raději se oddávali zločinu, ke kterému prý byli jako příslušníci nemajetných tříd vždy náchylní. Objevovaly se první pokusy o převýchovu ve zvláštních koloniích a ústavech. Skutečný boom pracovních táborů přišel v meziválečném období.

Pracovní tábory se vesměs zaměřovaly na mladé nezaměstnané muže. V představách tehdejších společností panovala obava o jejich duševní, fyzické a politické přesvědčení. Politici, novináři i vědci chtěli léčit „degenerovaný národ“. Národní stát potřeboval nejen spolehlivé a výkonné, ale také loajální občany. A k tomu, jak ještě uvidíme, také ty, kteří sloužili za vzor neloajality.

Tábory, stavěné obvykle uprostřed přírody, měly vychovávat muže oddané práci pro svůj národ. „Městští povaleči“ zušlechťující vlastníma rukama „divokou přírodu“ se tělesně i morálně zocelovali. Veřejnými pracemi – např. stavbou silnic, přehrad a vodárenských věží či výsadbou stromů – kultivovali národní krajinu a svá neduživá těla. Nemůžeme opominout vojenské hledisko. Prakticky všechny západní země překonaly důsledky hospodářské krize mohutným zbrojením, které pak zpětně vytvářelo potřebu lidských zdrojů způsobilých k boji. Pracovní tábory stály na pomyslné špičce vojenské průpravy civilistů.


Československo: demokratické donucování

V Československu byl v roce 1925 přijat tzv. gentský systém podpor v nezaměstnanosti založený na členství v odborových organizacích. Ostatní byli odkázáni na dílčí podpůrné akce celostátních i obecních úřadů, např. na „státní stravovací akce“, drobnou charitu, sbírky, nouzové veřejné práce pro obecní nezaměstnané atd.

Na konci „zlatých 20. let“ pak československá vláda pravostředové koalice prosadila několik zákonů vůči „povalečům“. Nejprve je třeba zmínit zákon definující „potulné cikány“ a osoby „po cikánsku žijící“. Zároveň prošel zákon o zřízení „nucených pracovních kolonií“, které měly doplnit „donucovací pracovny“, vězeňské ústavy zděděné z doby habsburské monarchie. Třetí zákon omezoval práci cizinců, ekonomických migrantů v Československu.

V důsledku krize v zemědělství od roku 1928 se lidé z venkova stěhovali do měst. Zde však na počátku třicátých let ubývalo práce. Míra nezaměstnanosti rapidně rostla a mezi léty 1931 a 1933 se pohybovala dokonce kolem 30 %. Ty, kteří se starali o blaho státu, nejvíce znepokojovali mladí nezaměstnaní. Představovali si, že mládež snadno podlehne politickým radikálům a protistátní agitaci. Mnozí navíc tvrdili, že podpůrné akce pro chudé jen prodlužují zahálku. Podpora proto musela být spojena s výkonem. Některé obce skutečně přikročili k propojení stravovací akce s povinností „tvrdé práce“.

Dalším druhem sociální politiky pro nezaměstnané byly veřejně prospěšné práce. Stát přispíval pouze na mzdy. Zbytek nechával na zemských a obecních úřadech a soukromých subjektech. Existoval ale i případ, kdy pracovní tábor zřizovala firma jen ve své režii.


Baťa jako avantgarda a vzor

Není náhodou, že největší a nejdéle fungující pracovní tábor vznikl v rámci baťovského koncernu, ve výkladní skříni československého podnikání. Založen byl roku 1934 u obce Lutonina a přežil první republiku. Členové tohoto „pracovního tábora mladých“ či „tábora pracovní pospolitosti“, jak byl někdy zván, se podíleli na stavbě železniční trati z Vizovic do Horní Lidče. Uvnitř tábora, jehož čtyřsethlavému osazenstvu velel správce, panoval polovojenský režim. Výše dalších hodností, četař a stovkař, znamenala zodpovědnost za určitý počet podřízené pracovní síly. V pět třicet budíček, snídaně a rozcvička, následoval pracovní den. Večer byl vyhrazen „sebezdokonalování“ – vzdělávání, tělocviku, společenským aktivitám či vycházkám, když nebyly zakázány. V půl desáté ale museli být všichni, krom výjimek povolených správcem, ve své ubikaci.

Tábor měl hned několik funkcí. V prvé řadě byl účinným prostředkem k levnému splnění podnikatelského záměru. Dělníci dostávali minimální odměny, z nichž si ještě část museli ukládat na svá „osobní konta“. Ta sice mohla sloužit ke spoření, ale také k další penalizaci ne-řádného chování a malého výkonu. Druhým cílem bylo zacvičení uchazečů o místo v baťovských továrnách. V neposlední řadě šlo o kárné zařízení pro zaměstnance, kteří se nějak provinili proti morálním zákonům u obuvnického krále a museli zde, pokud nechtěli rovnou přijít o místo, napravovat svou reputaci. Příliv lidí zvenčí i ochotu stávajících zaměstnanců podniku klesnout až na úroveň člena tábora zajišťovala obří nezaměstnanost a permanentní hrozba ztráty místa. Baťovští zaměstnanci byli navíc zvyklí na zvláštní režim, jenž se v určitých ohledech zase tolik nelišil od táborového života. Oproti táborovému osazenstvu měli o mnoho lepší plat, bydlení i služby. Zasahování do soukromého i veřejného života či snaha o budování morálně i tělesně dokonalého „baťamana“ byly ovšem obvyklé nejen v Lutonině, ale i ve Zlíně.

Už v průběhu třicátých let baťovský koncern sliboval, že s podporou státu zorganizuje v „pracovních praporech“ už ne stovky, ale tisíce nezaměstnaných. Pravá chvíle měla přijít po Mnichovském paktu. Dva čelní představitelé firmy se stali ministry vlády: Hugo Vavrečka (propaganda) a Dominik Čipera (veřejné práce). Starší vize budování baťovsky výkonného státu (vzpomeňme slavnou knihu Jana A. Bati Budujme stát pro 40 milionů) se měla stát oficiální politikou. „Musíme opatřiti práci,“ volaly baťovské noviny v říjnu roku 1938, „organisovat práci a pomocí práce převychovati velkou část našich lidí (…). Prostředkem k tomuto cíli musí být pracovní tábory.“ Lutonina se stala vzorem pro organizaci práce v „okleštěném“, ale také „očištěném“ a „silném“ státu, který se vypořádával se statisíci uprchlíky z nacisty obsazeného pohraničí, demobilizovanými vojáky a s masou nezaměstnaných.


Nepřizpůsobivé rasy a silný stát

Volání po zřízení pracovních táborů v Československu sílilo během 30. let s emigrací občanů bývalé Výmarské republiky. Ačkoli stát tento krok dlouho zvažoval, nakonec k samotné akci nepřikročil.

Až druhorepublikový režim vzal téma nucené práce plně za své. Heslem bylo vycvičit z nezaměstnaných odolné, národně uvědomělé dělníky a zbavit se všech neloajálních a nepřizpůsobivých občanů a parazitů, jejichž přítomnost prý volala po sjednocení národa a zavedení stále represivnějších opatření. Hned na podzim 1938 vznikly první „pracovní útvary“. Do 15. března 1939 v nich pracovalo zhruba dvanáct tisíc převážně mladých mužů. Současně se stát pečlivě věnoval komunistům a socialistům, lidem „židovského původu“ a v neposlední řadě také „cikánům“ a „osobám práce se štítícím“.

Na počátku března 1939 byly přichystány plány na první kárné pracovní tábory (Lety, Hodonín). Brzká okupace z nich učinila koncentrační tábory vedené českým personálem, v nichž brzy našly smrt stovky lidí označených jako nepřizpůsobiví, resp. práce se štítící a rasově méněcenní zároveň. Také nucená práce u Bati a jinde byla nově obohacena o „rasově méněcenné“. Válka zanedlouho prověřila, jak může vykořisťování, neloajalita a „cizí rasa“ perfektně držet pospolu a sloužit státním i soukromým (ekonomickým) zájmům.

Myšlenka pracovních táborů se tedy nezrodila v pomatených myslích zločinných diktátorů 20. století. Tím, co ji umožnilo, bylo vytvoření „volného trhu“ práce a představa, že každá skupina obyvatel musí být přizpůsobena jeho normám a účelům. V liberálně-demokratické ČSR běželo především o soukromý zisk. Fašistická druhá republika už trestala i své rasové nepřátele. Hranice přechodu mezi demokracií a fašismem přitom nebyly a nejsou tak zřetelné, jak bychom si přáli. Brány pracovních táborů zůstávají otevřené napříč časem i politickými režimy.

Autoři jsou historici.


 

 


autor / Pavel Balouh VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA autor / Vít Strobach VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

celý archiv