NP č.424 > UličníciMěj je rádTomáš Havlín

Pana Josefa můžete znát, i když u něj zrovna nekupujete Nový Prostor. Každou neděli totiž rozkýve sedmitunový zvon na věži kostela sv. Jakuba a možná doufá, že i tak donese k ostatním brňanům hlas, který jeho samotného oslovil.

 

Pane Josefe, jak dlouho prodáváte Nový Prostor?

Teď jsou to dva roky. Stalo se to tak, že stavební a úklidové firmy, pro které jsem pracoval v Praze, mi zůstaly dlužit – dohromady třicet pět tisíc. Měl jsem potom strach někam jít, a tak jsem zůstal na ulici. Všichni mi ale říkali, ať se sebou něco dělám, a proto jsem začal prodávat časopisy. Je to dobrá věc a chtěl bych ji pochválit, každý se takhle může posunout nahoru.

Jednou takhle v Brně prodávám a potkal jsem kamarádku. Ptal jsem se jí, co tady dělá, a ona na to, že studuje, ale zároveň se mě zeptala, jestli se nechci zastavit na mši u Jakuba. Nevěděl jsem přesně, kde to je, ale odvětil jsem, že rád a že si můžeme dát sraz. Takhle jsem se seznámil se slovenskými studenty – Jakubčaty, se svými bratry a sestrami. Teď tam chodím ministrovat a každou neděli zvoním Jakuba. Bohu sloužím z lásky a dělám to rád.


Kudy vedla vaše cesta k víře?

Bůh mě zachránil. Když jsem byl mladej, bral jsem drogy, hašiš, pervitin, skank, jednou jsem mámu obral o patnáct tisíc korun a profetoval je za jediný den. Tehdy jsem už šel k zemi, doktor mi říkal, že do měsíce umřu a já začal brát ještě víc. Pak jsem ale potkal bratry z apoštolské církve a ti mi říkali: „Co blbneš? Já tě nemiluju, ale Bůh tě miluje. Může tě osvobodit, než tě zabije ďábel.“ Asi rok a půl jsem žil s nimi v komunitě, až mě vzali na shromáždění. Měl jsem tehdy mrtvé nohy, ale chválil jsem Boha a doplazil se až k pastorovi. „Vstaň a pojď za mnou a já tě povedu. Ale pamatuj si, jdi rovnou cestou, i když ti dám nějaké zkoušky, jdi rovnou cestou,“ vnímal jsem v duchu v jakémsi bezvědomí. A od té doby jsem nový člověk. Nefetuju, nepiju, přestal jsem kouřit.


Hlava nebo srdce

Jste křesťan, ale zároveň se zdá, jako byste reprezentoval církev bojující. Máte pevné boty, na krku kříže, svaly…

Právě kříže mě drží… ale když je to ve velkém, je jich víc a pořád do mě jedou, tak mi prostě praskne v hlavě a nic mě nezastaví. Teď už jsem nový člověk, ale dřív jsem dělal neplechu. Někdy ve třinácti jsem se třeba seznámil s holkou, měli jsme spolu na internátu poměr a druhý den jsme šli normálně do třídy a pusinkovali se. Přišel učitel a vrazil jí facku tak, že se otočila. Začal jsem se s ním hádat, on mě mlátil klouby po hlavě, pak jsem si šel na záchod dát další dávku, vrátil jsem se zpátky a pokračovalo to. Nakonec jsem šel k tabuli, vzal jsem lavici a hodil jí po něm. Tehdy přijeli policajti i se sociálkou, nasadili mi pouta, ale když jsem viděl, že holka začíná brečet, tak jsem do nich začal kopat, hlavičkovat, furt jsem do nich jel… Nakonec na mě zavolali zásahovku, která na mě zaklekla a džž, konec. Hodili mě do auta a jel jsem.

Později v dětském domově se mi stalo něco podobného. Na víkend mě pustili domů, ale už v sobotu jsem jel zpátky, protože jsem prorazil hlavu sklem jednomu borci, který kopal na zastávce šaliny do těhotný holky. Ta holka mi pak volala do domova a brečela, že děcko, co bylo v ní, nepřežilo. Tehdy jsem se zavřel na pokoji a kámošovi, který se přišel zeptat, jsem řekl, ať na mě nikdo nemluví, nebo dostane. Čtrnáct dní jsem měl utrum.


Svůj iniciační náboženský zážitek jste popisoval jako stav bezvědomí, teď se bavíme o tom, když vám „prasknou nervy“. Jaký je v obou stavech rozdíl?

Ducha mám stále v srdci, ale v hlavě mám kolikrát špatné stavy, a když mě někdo bije, směje se mi nebo mi něco dělá… Hlava mi říká, abych jim oplatil, ale srdce zase, že je to zkouška, ve které musím vytrvat. Říkám si: Měj je rád, pomodli se za ně a odpusť jim, protože nevědí, co činí. Jsem blázen? Jsem blázen, ale děkuju Bohu, že je při mně, protože jinak bych je rozšvihal na dvě.


Býváte často vystaven zkouškám? Takový prodej Nového Prostoru je celkem stresové povolání…

Já jsem především rád mezi lidmi, rád si s nimi povídám a mám kolem sebe dobré lidi, kteří mě na mém prodejním místě přijali – to je věc, kterou na té práci oceňuji snad ze všeho nejvíc. Ale stalo se mi jednou… já hodně lidi zdravím, tak mě to naučila máma. A jednou takhle zdravím a zdravím a uviděl jsem mladý pár, v ruce měli flašku vína a vůbec na mě nereagovali. Tehdy jsem začal škaredě mluvit, ale pak jsem si uvědomil: Víš, co jsi udělal? Chybu jsi udělal, protože to nebylo dobrý. Tak jsem šel do kostela pomodlit se a pořád se modlím za tu svojí hlavu a mysl, aby ji Bůh vyrval a zasadil tam novou, abych už neměl takové myšlenky, ale to, co je v srdci a co je silnější.



Nikdo nemá být otrokem

Bavíte se s lidmi o víře?

Chodím mezi narkomany, prostitutky a gamblery a povídám si s nimi o Bohu, co mohou dokázat a změnit, pokud budou chtít. Nejsem žádný misionář, ale prostě tomu věřím a to, co mi Bůh dal, se snažím nějak poslat dál.


Existují lidé, které nepřijímáte – žijící v hříchu, nebo rovnou předem zatracení?

Bůh je láska, která každého přivítá, a tak já taky. Abych o někom rozhodoval, na to jsem malý pán.


Vím, že jste se před pár lety dostal do Anglie a nějakou dobu tam žil. Jak k tomu došlo?

Byl jsem v Praze na ulici a našla si mě cikánská rodina z Mostu. Řekli, že mě vezmou do Anglie ohledně práce, a tak jsem letěl do Middlesbrough. Nejdřív jsem pracoval v cukrárně, ale když se pak rodina nepohodla s britským šéfem, prodali mě do jiné rodiny…


Jak jste žil pak?

Pracoval jsem na stavbě sedm dní v týdnu, když jsem měl výjimečně volno, musel jsem uklízet barák. Zato jsem nedostával žádné peníze, všechno si nechávali. Vzali mi občanku a spal jsem na půdě.


Dostal jste se někdy sám ven z domu?

Vozili mě do práce i z ní. Jen párkrát jsem šel nakoupit, ale pak hned zase zpátky. Když už toho bylo moc, utekl jsem. Načerno jsem odjel vlakem do Londýna, kde mi pak jedna žena pomohla s návratem.


Ve společnosti je teď vůči Romům hodně nenávisti, ale asi málokterý bílý Čech může říct, že by s nimi měl tak blízkou zkušenost jako vy…

Nenávisti a zla jsou hromady na celé zemi. Lidi se někomu smějí nebo nadávají, nebo rovnou bijou a flušou… Já kdybych ty lidi dneska někde potkal, tak bych jim odpustil. A řekl bych jim, že to, co dělají nebo dělali, není dobré, že není dobré z nikoho dělat otroka.


V baráčku je klid

V Anglii jste pracoval pořád a neměl z toho nic, jak je to dnes?

Teď je to lepší. Vydělám si v Novém Prostoru a k tomu jsem začal pracovat v katolické Charitě, kde třídím věci, nosím nábytek a podobně. Pořád taky pracuju hodně, až poslední dobou jsem si začal brát volné víkendy, jinak jsem pracoval sedm dní v týdnu. Od sedmi od rána na charitě, odpoledne prodej NP, leckdy až do desíti do večera. Jsem rád mezi lidmi, a tak jdu raději pracovat, než abych se nudil sám doma.


Jak řešíte bydlení?

Donedávna jsem bydlel na ubytovně, kvůli tomu jsem také hodně pracoval, protože jsem se tam nechtěl vracet. Ale teď už mám bydlení v malém rodinném domku v Husovicích, který byl prázdný, a zároveň ho mám na starosti. Je to super, je tam klid, soukromí… Získal jsem ho přes kamarádku, která hraje u sv. Jakuba na varhany. Říkal jsem jí, jestli by nevěděla o něčem levnějším, a ona se ptala, jestli by mi nevadilo být mezi cikány. Ale proč by mi to vadilo, vždyť jsem mezi nimi vyrůstal. Zatím ho mám na rok a pak se uvidí.


Čekají vás teď aktuálně nějaké překážky? Působíte velmi spokojeně…

Já jsem pořád spokojený. Rád se směju, jsem šťastnej, když se na sebe s lidmi na ulici můžeme usmát. A nejbližší překážky… Potřebuji zaplatit dluhy, které jsem nahromadil. Mám spočítáno, že budu splácet do roku 2035.

 

 

 

 



Josef (27 let)

Hovořit v souvislosti s panem Josefem o domově nebo bezdomovectví může být celkem ošidné. V Brně na Jugoslávské ulici totiž vyrůstal se svou matkou a třemi sestrami jen krátký čas, než začal navštěvovat zvláštní internátní školu v Ořechově u Brna. Mezi čtrnáctým a osmnáctým rokem pak žil v dětském domově v Račicích na Vyškovsku.

Od předminulého roku prodává pan Josef Nový Prostor na ulici Ouzká v Brně, od letošního května pracuje na místní pobočce Charity.


 


Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Za národ a zisk / Pavel Balouh, Vít Strobach > NP č.424 > Dějiny přítomnosti „Nemakačenkové! Příživníci! Nepřizpůsobiví!“ ozývá se z různých koutů společnosti. Zároveň s tím lze zaslechnout volání po donucení k práci všech, kdo se údajně ze své lenosti a pohodlí rozhodli nepracovat. Slova však mají svou temnou historii, o níž se mluví mnohem méně. číst dále Na Brno dobrý / Jakub Holzer > NP č.424 > Téma čísla Ještě nedávno jste se na náměstí Svobody mohli ocitnout zcela sami a zděsit se, jestli jste náhodou nepřeslechli hlášení o atomovém výbuchu. To však jen studenti odjeli k mámám. Ospalé Brno se ale pomalu probouzí. číst dále Horko na Ostravsku / Filip Malý > NP č.424 > Pošli to dál Zdeněk Bakala, filantrop, uhlobaron, úspěšný miliardář a majitel významných českých médií i cyklistické stáje vždy přitahoval pozornost spíše v pozitivním slova smyslu. Aktuální kauza OKD mu ale na oblibě nepřidává – naopak, ukazuje, jakým způsobem se umí velkoobchodníci podobného ražení chovat. číst dále Štípance v zpětném zrcátku / Rad Bandit > NP č.424 > Téma čísla Pražáci i Brňáci byli vždy velmi kreativní v hledání způsobů, jak si navzájem otravovat život. Do jaké míry se ale má rádo to, co se škádlívá? A je Špilas skutečně pouhým „downgradem" svatého Víta? číst dále