NP č.424 > Kultura | Výtvarné uměníEditorka nebo malířkaJiří Ptáček

Knowledge Museum Lii Perjovschi nese všechny znaky umění „archivního obratu“, zároveň ale obnažuje jeho paradoxy a limity.

 

Příjmení Perjovschi je Čechům známé díky fixovým kresbám na stěnách haly Národní technické knihovny v Praze. Jsou dílem rumunského satirika Dana Perjovschiho a staly se symbolem stavby, která je vyzdvihována jako mimořádně zdařilá symbióza architektury a výtvarného umění. Autorům knihovny, architektonickému studiu Projektil, tehdy Perjovschiho vybrala iniciativa PAS (Produkce aktivit současnosti). Ta se personálně překrývala s týmem pražského Tranzitdisplaye, který nyní nabídl prostor své galerie jeho manželce Lie.


Editorka vědění


V domovském Rumunsku Lia Perjovschi (*1961) začala působit v osmdesátých letech, kdy v zemi vládl tuhý režim komunistického diktátora Nicolae Ceauşesca. Od počátku následujícího desetiletí spolu s manželem změnili společný ateliér v Archiv současného umění, v němž shromažďovali knihy, časopisy, obrazové reprodukce a další média. Archivářská praxe zahrnující sběr a utřiďování informací ovšem hluboce zasáhla také její směřování coby výtvarné umělkyně. Očekávalo se tedy, že i do Prahy přiveze část svých Plánů pro muzeum vědění. Této objemné mase výpisků, seznamů a obrazových materiálů rozličného původu se věnuje už léta, postupně ji tiskne na papíry a fólie, průběžně doplňuje a odlišně sestavuje. Díky tomu její „plán“ působí jako demonstrace procesu třídění informací, tedy autorčiny pozice coby editorky.


Pronikavé, nebo banální?


Vytváření a interpretace archivů již považujeme za nedílnou součást praxe současných umělců. S nárůstem potřeby vyrovnávat se s archivy dokonce mluvíme o takzvaném „archivním obratu“ v umění. S pojmenováním a rychlým šířením této tendence se ovšem začala dostavovat i jeho instrumentalizace. Zjednodušeně to lze vyložit tak, že pro umělce bez nápadu je archiv, který může nějak přeskupit, nejlepším základem k vytvoření zdání invenční práce, aniž by k ní skutečně došlo. Jako vhodný příklad lze uvést projekt Petry Feriancové v česko-slovenském pavilonu na letošním Benátském bienále.


Jakkoli Lia Perjovschi zůstane průkopnicí tohoto typu práce ve východní Evropě, její výstava upozorňuje na paradoxy a limity s archivní prací spojenou. Kopie jejích rukopisných zápisků nelze přečíst, významnější je samotná rovina uspořádání do řad, shluků, hnízd a nervových uzlů. Není ani tak důležité, co se řeší, ale že se to řeší nějakým způsobem. Jakým ale, když si nejsme s to zjistit, jestli je autorčino uvažování pronikavé nebo banální? Protože subjektivní klasifikaci ještě nelze považovat za metodu, nemůže její plán muzea svědčit ani o metodě samotné. Je pak vizualizací klasifikace informací a zároveň její parodií.


Tím spíše pak vystupuje do popředí efektní instalace balancující mezi řídkými a zahuštěnými pasážemi. A jelikož nad vlastní prací s informacemi převažuje výtvarná forma, je namístě ptát se, jestli zde není cílem pouze pěkná kompozice. Pak by autorku ovšem nebylo správné nazývat editorkou, ale spíše abstraktní malířkou.

Ve stejných vodách


Tranzitdisplay je k fenoménu archivů a všelijakých mentálních map pozorný od svého založení v roce 2007. Avizoval to už první výstavou Ericka Belrána a do těchto vod se průběžně navrací. Výstava Lii Perjovschi tak logicky spadá do jeho agendy. Zároveň ale vyvolává otázku, jestli se Tranzitdisplay nechytil do pasti, již na sebe nalíčil.

Lia Perjovschi: Knowledge Museum. Tranzitdisplay, Dittrichova 9, Praha 2 (www.tranzitdisplay.cz). Výstava potrvá do 3. listopadu.


ERIK BINDER


Galerie Patricia Milano je pustý sklep Café V lese, ale i jedna z nejautentičtějších punkových alternativ v Praze. Přímočaré dramaturgii odpovídá i výstava Nejvyššího rastafariána slovenského výtvarného umění Erika Bindera (*1974). Humoristická objektová instalace ve stylu pivního tahu, který se zvrhl v produktivní vandalismus.


Erik Binder: Na znamenie. Galerie Patricia Milano, Krymská 12, Praha (www.skutecnost.cz). Výstava potrvá do 20. října.


FOTOGRAF FESTIVAL


Tématem letošního Fotograf festivalu jsou vztahy fotografie a textu. Spolupracuje na něm velký počet menších galerií a institucí. Každá sleduje základní téma festivalu a naplňuje ho v souladu s vlastní koncepcí. Vedle výstav se chystají diskuze nebo čtení. S tématem ladí i nové číslo časopisu Fotograf.


Fotograf festival 2013 – Mezi znaky (www.fotografestival.cz). Festival trvá celý říjen.


 

 


autor / Jiří Ptáček VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Za národ a zisk / Pavel Balouh, Vít Strobach > NP č.424 > Dějiny přítomnosti „Nemakačenkové! Příživníci! Nepřizpůsobiví!“ ozývá se z různých koutů společnosti. Zároveň s tím lze zaslechnout volání po donucení k práci všech, kdo se údajně ze své lenosti a pohodlí rozhodli nepracovat. Slova však mají svou temnou historii, o níž se mluví mnohem méně. číst dále Horko na Ostravsku / Filip Malý > NP č.424 > Pošli to dál Zdeněk Bakala, filantrop, uhlobaron, úspěšný miliardář a majitel významných českých médií i cyklistické stáje vždy přitahoval pozornost spíše v pozitivním slova smyslu. Aktuální kauza OKD mu ale na oblibě nepřidává – naopak, ukazuje, jakým způsobem se umí velkoobchodníci podobného ražení chovat. číst dále Moje / Jakub Holzer > NP č.424 > Pošli to dál Jsem bez obav. Jakpak by také ne, v dnešním světě, kde je všechno moje – moje taxi, moje lékárna, moje odměny v mojí bance, moje jsou dokonce i šminky netestované na zvířatech. Naštěstí i zprostředkovatelé telekomunikačních služeb nezůstávají pozadu a touží být moji. číst dále Štípance v zpětném zrcátku / Rad Bandit > NP č.424 > Téma čísla Pražáci i Brňáci byli vždy velmi kreativní v hledání způsobů, jak si navzájem otravovat život. Do jaké míry se ale má rádo to, co se škádlívá? A je Špilas skutečně pouhým „downgradem" svatého Víta? číst dále
celý archiv