NP č.422 > FejetonKdyž pražce nestačíJan Stern

Roku 1981 se nic moc zajímavého nestalo...

 

 

Roku 1981 se nic moc zajímavého nestalo. Antigua a Barbuda vyhlásila nezávislost na Velké Británii, v Praze otevřeli Palác kultury, byl objeven virus AIDS, v zajetí se narodila první panda, konal se 16. sjezd KSČ, na Ronalda Reagana a Alžbětu II. byl spáchán atentát, Wojciech Jaruzelski vyhlásil stanné právo, Pepsi Cola vstoupila na čínský trh, Gustáv Husák zavítal do Etiopie a Jižního Jemenu, byl zakázán veškerý lov velryb, manželka Mao-Ce tunga Zelená řeka byla odsouzena k smrti, šest jugoslávských dětí vidělo Pannu Marii, rezignovala italská vláda kvůli spojení s fašistickými zednáři, François Mitterrand zvítězil v prezidentských volbách, byl zavražděn bangladéšský a egyptský prezident, Izrael bombardoval jaderný reaktor v Osiraku, Charles si vzal Dianu, vznikla MTV, v Mauretánii zakázali otroctví, vznikly hudební skupiny Napalm Death a Elán. Jak praví klasik: nuda, nuda, šeď, šeď. Ale jedna zajímavá věc se přeci jen odehrála: jel jsem prvně v životě vlakem. S dědou do Křince.

 

Bylo mi pět. Netuším, jak je to možné, ale byl jsem tehdy jízdou samotnou plně uspokojen. Vážně nevím, proč pětiletému klukovi stačí ke štěstí pražce, vůně kolomazi a falický tvar soupravy. Prostě to tak je. Jenomže, jak mi začaly přibývat roky, falus a kolomaz mi nějak přestaly stačit. Kouzlo vyprchalo. A já tak od jisté doby řeším kardinální problém: co mám ve vlaku proboha dělat? Jak tam ty hodiny přežít? Ne, já vážně tápu a vezmu zavděk dobrou radou.

 

Kultura mne bohužel nechává ve štychu. Ta totiž ohledně pobytu ve vlaku lidem jenom blbne hlavu. Namlouvá jim neuvěřitelné nesmysly. Že ve vagónu lze podiskutovat s průvodčím o funkci ruční brzdy a na místě ji prozkoušet. Že to možná řídí Tom Hanks a jede to na severní pól. Že se tam Matýsek může klidně posrat durch. Že když vás zapíchnou, nadutý Belgičan to vyřeší do první zastávky. Že v Hošticích vám přibrzdí ta vyvinutá, co už pak nikde nehrála. Že na střeše dělají kovbojové a agenti stojky. Že tam můžete sbalit Natašu Gollovou na neuvěřitelně blbý kecy. Že podél trati můžou lítat zbytky série C-L. Že se lze v kupé naučit egyptsky snadno a rychle. Že můžete potkat Anděla, a ten zase Vyhlídku, nebo dokonce kouzelného dědečka, co vede komunálně-satirické rozprávky. Ba, že to celé řídí Burian s precizní znalostí morseovky, takže bude o zábavu postaráno.

 

Celé tohle bujaré pop-kulturní snění má zakrýt jednu jedinou, bolavou pravdu: že vlak je prostě nejnudnější místo na světě. Jistě, existují obvyklé iluze o tom, jak se lze ve vlaku zabavit. K nejnebezpečnějším iluzionistům patří tzv. diskutéři, kteří se pokoušejí zapříst hovor se spolucestujícími, jim do té doby zcela neznámými. Tuto úchylku již naštěstí analyzovali Sobota, Šimek a Nárožný ve své scénce, a pokud správně interpretuji větu „vy jste mě kop obličejem do nohy“, zdá se být jasné, že tudy cesta nevede.

 

Takřečení bageťáci zase předstírají, že celou jízdu vlakem lze prožrat. Kdepak, přátele, nelze. Řízek v chlebu zmizí už ve Vyšehradském tunelu, lanšmít dojde u Vraného a za Davlí už se do vás nevejde ani křupka, za to vám ručím. A prázdnota vás počne znovu obestírat.

Tzv. okýnkáři živí odpradávna mýtus, že pohled na ubíhající krajinu zabaví víc než vila Vyvolených. Já teda nezbožňuji reality show, ale buďme objektivní: Prasečák ani kupky sena Vladkův hysterák nahradit nemohou.

 

No a pak jsou tu samozřejmě tzv. študenti, kteří předstírají, že ve vlaku lze číst knížky, noviny, internetové noviny, pracovat nebo cosi podobného. To samozřejmě může dělat jen hluchý, který neslyší, jak se omladina vedle baví („on je fajn, ale se sockou fakt chodit nebudu“), neřkuli – nedejbože – dokonce filozofuje („do politiky by měli chodit jen ti, co si už nakradli v byznysu, aby už nemuseli krást v politice“), což může být obzvláště zraňující.

 

Ne, přátelé, tohle nemá řešení. Jestli nějaké máte, prosím vás, napište mi. Podotýkám ovšem, že na pohádky o erotických dobrodružstvích v tunelu nevěřím, ty si nechte od cesty.

 

Jediná věc, o níž dnes už bezpečně vím, že se dá ve vlaku dělat, je psát fejetony, minimálně tento. Ale pokud vás neuspokojil, mně nenadávejte. Co byste chtěli bez Hankse a vyvinutý?


 


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Setkání s černým partyzánem / Ondřej Slačálek > NP č.422 > Rozhovor Z českých historiků má nejdelší zkušenost s Husákovými kriminály. Kritičnost, která ho přivedla do vězení za normalizace, jej neopouští ani dnes. Autor Mnichovského komplexu se dál věnuje historické práci – připravuje k vydání vzpomínky Josefa Serinka, cikánského uprchlíka z koncentračního tábora v Letech, který se stal partyzánským velitelem. číst dále Kdo má nastřádáno? / Jaroslav Fiala > NP č.422 > Pošli to dál Karel Schwarzenberg nedávno v rozhovoru pro deník Právo prohlásil, že Miroslav Kalousek měl našetřeno. Ač by se to tak dalo na první pohled chápat, nemyslel tím Kalouskův osobní majetek, nýbrž českou ekonomiku. Díky vládním škrtům jsme se sice prý dostali až na dno, ale nyní jsme se již mohli odrazit a právě díky Kalouskovým úsporám opět prosperovat. Je to však poměrně zvláštní tvrzení. číst dále Jsou mezi námi / Tomáš Malík > NP č.422 > Téma čísla Zapomeňte na sice stařičké, ale nudné sekvoje, na hloupé rozložité brontosaury, blednou i dravě roztomilé kosatky. V mnoha nejrůznějších „nej-“ vedou jednoznačně houby. Jsou i tisíce let staré, mohou zabírat plochu stovek fotbalových hřišť a hmyz dovedou hravě proměnit v nefalšované zombie. číst dále Řiďte se vnitřním citem / Tomáš Havlín > NP č.422 > Uličníci Petr mluví tiše a přes barevné oblečení, kterým chce působit na okolí, je spíše nenápadný. Lidi se snaží ponoukat hlavně k vzájemné lásce a potkat ho můžete v Brně na Kotlářské, kde prodává Nový Prostor. číst dále
celý archiv