Houba houbou sežraná
Prosluněný les a skupinka mužů v oblecích odpočívající ve stínu. Výjev z dobové fotografie, který by nijak nevybočoval z řady podobných, jež se dodnes ukrývají v zaprášených rodinných fotoalbech na leckteré půdě. Kdyby se ovšem nad prostovlasými šviháky netyčila obrovská muchomůrka s klasickým kropenatým kloboukem. Mírně psychedelická kompozice obrázku ze třicátých let přitom nepochází z avantgardního filmu, ti tři si tehdy nejspíš jenom vyrazili na procházku a místo k odpočinku v kokořínském lese jim přišlo vhod. Pět metrů vysoký muchomůrkový altán s lavičkou přitom stojí v lesním parku Debř u městečka Mšena dodnes. Místní mladí ho prý již léta mají v oblibě jako místo schůzek. Před pár lety srazila třítunovou muchomůrku na ztrouchnivělé noze vichřice a musela proto putovat k truhláři. Ten při její opravě krom řádění červotoče diagnostikoval ještě další nemoc – napadení dřeva houbou.
Po smrti ninjou
Jsou tací, kteří se snaží minimalizovat negativní dopady na životní prostředí i po své smrti. Ptáte se, jak můžeme jako nebožtíci škodit? V našem těle se nacházejí jedovaté látky, které jsme nastřádali během let zvnějšku. Například takový zpevňovač materiálů a syntetický estrogen Bisfenol A (BPA) najdeme v tělech 93 % lidí starších šesti let (mimochodem způsobuje reprodukční a neurologické problémy). V našich schránkách ale přechováváme dalších 219 toxických látek, nejčastěji jde o konzervanty, pesticidy a těžké kovy, které škodí nejen během života, ale i po smrti. Umělkyně Jae Rhim Lee se rozhodla, že nabídne nápravu. Všimla si, že některé houby mají schopnost rozkládat nejen naše těla, ale dokáží i zneškodnit jedy v nich obsažené. Následně vyvinula pohřební šaty (podle vzhledu jim říká pyžamo pro ninji) obsahující spóry těchto hub, ve kterých by byl nebožtík pohřben. Houby by ho pak „snědly“ se vším všudy. Lee založila Společnost přátel rozkladu a pár lidí už jí svá těla nabídlo. Její ideou je přestat popírat smrt, tedy „mumifikovat“ mrtvá těla formaldehydem, a namísto toho přijmout fakt, že jsme součástí koloběhu přírody. Proto by po nás měl zbýt jen užitečný kompost.
Mykokosmické tóny
Jakou hudbu uslyšíte, když v lese spatříte křemenáč osikový? A jakými tóny se rozezní ohrožený hřib moravský? Jazyk hudby a zdánlivě tichý svět hub si dohromady spojí asi málokdo. Současný hudební skladatel Václav Hálek (narozen 1937) tomuto tématu zasvětil několik let. Absolvent pražské HAMU, autor řady koncertních skladeb i hudby k několika filmům, je zároveň členem mykologické společnosti. Když se před lety při jedné ze svých výprav podíval na nalezené přírůstky přes hledáček fotoaparátu, uslyšel, jak k němu přicházejí tóny. Vydal se zpět domů pro notový papír, vrátil se a hudba zněla dál – symfonie, která vznikla, dostala název Mykokosmická. V roce 2003 pak Václavu Hálkovi vyšel Hudební atlas hub věnovaný hřibům. Jsou zde jejich fotografie, krátký mykologický popis, notový zápis a na příložném CD skladba ke každému z nich. Následovat by měly další série věnované holubinkám, pavučincům a mnoha dalším druhům. Václav Hálek přitom zdůrazňuje, že pouze zaznamenává, co k němu houby v tónech vysílají.
