Situace byla prostá. Kamarádovi, známému lesnímu muži, nešlo rozdělat oheň. Ostatní měli hned narážky, jak je nemožný, přestože dobře věděli, že je jediný, kdo je toho za takových venkovních podmínek schopný. Asi po dvou hodinách oheň konečně vzplál a všichni naráz začali lesního muže vynášet do nebes.
Oheň pak v průběhu noci několikrát málem vyhasnul, ale vždycky se našel někdo, kdo na poslední chvíli přiložil. Pak ho někdo z ničeho nic, jen tak pro srandu, zadupal a plamen nadlouho umlkl – až zas po několika hodinách urputných snah ho k životu probudil někdo další.
Všechno hemžení kolem ohniště doprovázely neskutečné emoce, téměř hmatatelné. Nejvíc mě překvapovala měnící se loajalita vždy vůči tomu, kdo oheň slavně rozdělal nebo se o něj staral. Měl jsem pocit, jako by mi houby na mých kamarádech ukazovaly, jak se všechny známé dějinné události, které máme zafixované jako pevné, neomylně vytesané sochy, psaly úplně náhodně a hlavně uboze. Že vždy stačilo tak maličko a bylo by to úplně naopak, že většina hrdinů byli srabi a obráceně, že hlavní slovo neměly skutky, ale jejich pozdější interpretace. Těch několik hodin mi líp než co jiného předvedlo lidský charakter, celý dějiny válek, zbožšťování vítězů a zatracování poražených. Ráno, už s čistou myslí, jsem o tom sepsal pár vět v „jazyce“ předešlé noci.
Boanův příběh
Odevzdali se náručí tmy. Okupovala ji zima, ale to nebyl jediný důvod, proč si jejich těla přála oheň. On a druhé oči byly bránou do skutečného světa.
Boan, který učil první lidi stopovat bizony a rozdělávat oheň, se pomodlil k Duchu plamene a jal se svého poslání. Z nory počala vystupovat individua prostá tohoto umu. Jejich přirozenost chtěla být také účastna posvátného rituálu. Obestoupili ohniště, propojili své nebeské protiklady v jedno vědomí a otevřeli druhé oči.
Boan, uveden do stejného vytržení, již ale nebyl s to plně ovládat svou mysl, kterou nyní halila neúprosná mlha. Jindy rutinní záležitost se teď vlekla jako raněný jelen. Trpělivost individuí po čase dosáhla hranic, načež se s nactiutrhačnými posměšky začali vracet zpět do nory, která skýtala podstatně více jistot.
Boan zklamal, věděl to, bolestně lkal a nořil se v bažinách vlastního selhání. Celý jeho život je teď stejně marný jako zamrzlá ryba. Jenže, kdo jiný může dát kmenu oheň?! Jeho vůle byla přece jen silnější než proud Velké řeky. S blesky v očích zmizel v lese, aby se o chvíli později vrátil s jeho milosrdným darem – suchou březovou kůrou. Poděkoval Duchu lesa a znovu se pustil do díla, které se o pár minut později stalo zázrakem. Plamen se probudil.
Z nory se opět vynořila individua. Začali provolávat věčnou slávu Boanovi-mocnému šamanovi i Duchu plamene a obětovali mu část své původní pýchy. Boan je přeci doposud nikdy nezklamal a všichni si ho vždy vážili přinejmenším stejně jako Bílého kotouče. Uvadající příběhy předávané z pokolení na pokolení nabyly znovu na síle a Boan se opět stal nesmrtelným a takovým navždy zůstane!
Boan se ještě za svého života stal polobohem, který umí mluvit s Bílým kotoučem. Dostal mnoho nových jmen: Jediný, Otec všech, Světlonoš, Pravda a nespočty dalších. Individua si začali říkat Boanovy děti, postavili mnoho chrámů, které mu zasvětili, každý rok pořádali dlouhé slavnosti na jeho počest a bývalo zvykem, že prvorození dostávali jeho jméno.
Ale ani Boan-polobůh nebyl dokonalý, záhy se nechal omámit přízní těch, již pro něj měli ještě donedávna cenu mokré slámy a kalil svou mysl Zlou vodou a Stéblem poznání.
Ti, kteří neuměli mluvit s Bílým kotoučem, vycítili svou chvíli a místo toho, aby se snažili Boanovi otevřít oči, podávali mu další zlé vody a stébla a časem ho prohlásili za sluhu démonů. A protože se při tom všem o oheň pečlivě starali, krátce potom, co Boana za jásotu individuí popravili, titulovali se jako Udržovači ohně, spasitelé těch, kterým by jinak byla zima. Boan byl brzy zapomenut a jeho umění s ním. Každý, kdo se o něm jen zmínil, byl přiložen do ohně a jeho popel vržen do Velké řeky, odkud se nikdy nevrátil.
Po dlouhých letech vzájemných krvavých bojů mezi Udržovači ohně se stal Nejvyšším udržovačem Jo, když pomocí lsti zabil svého souputníka Toase. Ten ovšem v posledním svém okamžiku stačil oheň zabít. Jo ani nikdo jiný ho už rozdělat nedovedl, a tak přesvědčil individua, že oheň nepotřebují. Všem byla zima, ale protože se o ohni nesmělo mluvit, časem na něj zapomněli. Joovi dokonce zasvětili nové chrámy, přejmenovali slavnosti a pozměnili staré mýty.
Jednoho roku se však narodil Vota, který byl obdařen zapomenutým uměním praotce Boana. Pomodlil se k Duchu plamene a jal se svého poslání. Z nory počali postupně vylézat individua...
