NP č.421 > Ženská stránkaPopelka a kurtizánaAlena Zemančíková

V politice je málo žen – už je to nuda opakovat. Situace se nezlepšuje, a když je konečně z kapsy ostudného kabátu některé politické strany vyloveno ženské jméno, je to zase jen iluzionistický trik, který se hodí, když ostatní fígle selhaly. Jakou roli hrají tyto ženy v politice?

V souvislosti s vládní krizí byla na předsedkyni vlády navržena Miroslava Němcová. Skromná, pracovitá a důvěryhodná žena se má stát královnou, tušíme však, že pod podmínkou, že se do panování nebude plést. Nabízí se otázka, proč vlastně Miroslavu Němcovou, která působí opravdu kultivovaně a konzistentně, její strana nikdy nepotřebovala ve vládě. Snad proto, že má zájem jen o ministerstva „silná“, pro něž má své muže. Možná i proto, že paní Němcová nemá vysokou školu, že vlastně kromě stranické práce nemá profesi. Ona ale pracuje pro stranu na plný úvazek už dvacet let, za tu dobu – kdyby ji v tom strana podporovala – mohla dávno poctivě vystudovat. Nikdo to od ní – ani ona sama od sebe – ale nechtěl, strana s ní ve vládě nepočítala – a náhle má být premiérkou? Co si o tom máme myslet jiného než to, že pod záštitou její dobré pověsti všichni prohnaní muži rychle dokončí své dílo, zahladí stopy a zařídí se pro sebe?

 

Vláda v čele s Miroslavou Němcovou, pokud k ní dojde, má na práci už jenom rok. Za tu dobu jde tak sotva zahladit průšvihy a splnit sliby stranickým sponzorům. Až budou řádné volby a pokud se Němcová objeví na prvním místě kandidátky ODS, mohla by získat hlasy i pro svou téměř zkrachovalou stranu. Stačilo by počkat, až prezident a levicové strany udělají nutné chyby. Jenže o to zřejmě nejde, ona je dobrá právě jen na krátké přechodné období, na němž ale teď nejvíc záleží. Popelka má dostat svých patnáct vteřin slávy.

 

Měkká a tvrdá bída

 

Na příkladu Miroslavy Němcové je vidět, že společnost od žen očekává zdání nekonfliktnosti, harmonie, kultivovanosti a jakési ctnosti. Jsou to staré patriarchální a konzervativní hodnoty, které pro ženu určila měšťanská společnost. Dýchá z nich 19. století.

 

Když už je řeč o ženách bez vlastní odbornosti a samostatné kariéry, nemůžeme přehlédnout další postavu současné komedie, Janu Nagyovou. Jestli Miroslava Němcová představuje „měkkou“ podobu bídného postavení ženy ve správě veřejných věcí, pak Jana Nagyová reprezentuje podobu „tvrdou“. Je to dáno už tím, odkud přicházejí – jedna z tradičně konzervativní a údajně idylické Vysočiny, druhá z nevábného, rozvráceného, vysídlením, hnědouhelnou těžbou a sociální nesouro- dostí poznamenaného severozápadu Čech. Zatímco jedna postupuje v politice metodami oddané a skromné manželky, pomocnice a vychovatelky národa, druhá na to jde cestou dynamičtější – je spíše zaměstnankyní, která z podřízeného postavení usiluje o spoluvlastnictví firmy.

 

Z jednání Jany Nagyové, jakkoli je razantní a (všeho)schopné, cítíme mnohem menší sebejistotu. Potřebuje předvést takový výkon, aby všichni museli uznat, že tahle přehlížená a opovrhovaná holka ze strašného Sokolova je stejně dobrá jako konzervativní zajištěné dámy. Nagyová nechce měnit společnost tak, aby v ní ženy jako ona, rozvedené samoživitelky z chudých rodin z provincií, měly lepší postavení, ona se potřebuje vyšvihnout. 

 

Ale při vší razanci – vždyť je to stará dobrá červená knihovna! Nagyová překračuje své pravomoci a dělá mnohem víc, než se po ní žádá, jedná za svého šéfa a nakonec rozhoduje i o něm. Na rozdíl od Miroslavy Němcové má potřebu mít vysokoškolský titul, jako ostřílená holka ze severozápadu ví, že jí nikdo nic nepromine, a tak si najde ten nejjednodušší způsob, jak ho získat a rychle věc vyřídí. V pozici, kterou má, se snaží získat všechno, co se nabízí. Ani jí přitom nedochází, že se chová jako kurtizána.

 

Zlato, co neznamená vítězství

 

Je zvláštní, že tyhle tvrdé a ctižádostivé ženy, vychované uprostřed vší bídy spojené s krajem bývalých Sudet, hledají svoje uplatnění v konzervativních stranách, ačkoli by se svými vlastnostmi, životopisy, bojovností a znalostí terénu patřily spíše někam, kde se nabízí větší spravedlnost a společenská změna. Jistě je za tím touha po vítězství, na které měla tak dlouho patent ODS (mluvím-li v množném čísle, mám na mysli ještě třeba Ivanu Řápkovou z Chomutova). Důležitá je ovšem také symbolická stránka věci, „zlato a šperky“ (v jakékoli podobě), které zastřou pocit ponížení z „nízkého“ původu a „špatné“ adresy.

 

Zatímco Miroslava Němcová svou roli ženy, která stojí v pozadí, ale je k dispozici, zvládá bezvadně, Jana Nagyová, bezpochyby pro Petra Nečase zcela nepostradatelná, svůj boj za sebeprosazení prohrála. Škoda, že svoje schopnosti nevložila do poctivější hry o lepší věc. To, co jí zbývá (bez ohledu na obvinění a soudní proces), je maloměšťácké štěstí manželství s odepsaným Nečasem a nějakých těch pár miliónů, za které se dá pohodlně žít. Jen si nejsem jistá, zda zrovna pohodlí bylo tím, o co Janě Nagyové na počátku její cesty šlo.

 

Autorka je redaktorkou Českého rozhlasu Vltava. 


autor / Alena Zemančíková VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv