NP č.419 > Téma číslaPodmínky bez adresyRedakce

Každá doba má své předměty a jevy tak silně s ní spojené, že kdyby je neobsahovala, snad bychom si je museli vymyslet. Čím se zapsala devadesátá léta?

Akcie do každé rodiny

Myslíš, že mám investovat do likérky? Alkohol budou lidi pít pořád. Nebo snad do teplárny? Teplu také neunikneme. Řídit se podle známé značky, nebo intuicí? Anebo radši přenechat rozhodování některému z investičních fondů?

Podobné otázky oživily roku 1992 nejednu rodinnou večeři. Přitom zezačátku to vypadalo, že si svou kupónovou knížku příliš mnoho Čechů za tisícovku ani nevyzvedne. Masovou popularitu získaly kupónovce až reklamy investičních fondů, z nichž nejvíc proslul navrátivší se emigrant slibující „jistotu desetinásobku“. Viktor Kožený tehdy ještě nebyl „pirátem z Prahy“.

Atmosféra doby zdůrazňovala odpovědného soukromého vlastní- ka jako protipól neefektivního eráru. Jenže kde ho vzít? Vlastníka bylo potřeba stvořit. Kouzelným předmětem, který to dokázal, byla oranžová knížka s deseti kupóny a červeným znakem republiky. Přes prvotní malý zájem se na ně nakonec stály fronty.

Dvou vln kupónové privatizace se v letech 1992 a 1994 zúčastnilo 77 %, respektive 74 % dospělé populace. Na akcie rozdané prostřednictvím kupónů byla převedena polovina majetku určeného k privatizaci, v účetní hodnotě 277 miliard Kčs v první a 149 miliard Kč v druhé vlně. Většina skončila u investičních fondů.

Vaše kupónová knížka volí pravici bylo jedním z hesel, s nímž Václav Klaus vyhrál volby v roce 1992. Jeho podpis coby ministra financí nebyl v každé kupónové knížce nadarmo. Hlavní cíl byl splněn – každý se mohl stát akcionářem, nikdo nemohl říct, že nedostal šanci. „Velice brzo jsem třebas viděl v tramvaji starší paní, která si četla burzovní zprávy,” vzpomínal jeden z architektů kupónové privatizace Tomáš Ježek. Odpovědné vlastníky kupónová privatizace nevytvořila. Spíš zma- tek, ve kterém se snáz zorientovali protřelí piráti než babičky čtoucí burzovní zprávy. Podle odhadu komise pro cenné papíry činí hodnota rozkradeného majetku 50 miliard Kč – ekonomové se dodnes přou, zda to je vzhledem k objemu privatizovaného majetku hodně nebo málo. Diskutuje se i o tom, zda skutečně škody, které privatizace umožnila, nejsou vyšší a netvoří až několik set miliard. 

 

Ona vás bavííííí.....!

 

Psal se 4. únor 1994 a české obrazovky rozzářila první komerční televize v zemích postkomunistického bloku. Jindy poklidný moderátor úvodního večera Marek Eben označil příchod TV Nova do České republiky za „vtrhnutí milenky do bytu“. Šťastná žena, která údajně nové televizi vynalezla jméno, vyhrála tisíc dolarů na koupi nového televizoru. První krok leckdy rozho- duje, takže se podívejme. Nova zahájila Svěrákovou Obecnou školou, a jestli později mohl tmelivě celonárodního účinku dosahovat totemový Pes Novák z dílny Adolfa Borna, tehdy to byla právě ona. Večer pokračoval americkým trhákem z první poloviny osmdesátých let Krotitelé duchů, jenž měl ukojit hlad po odpíraném. A když už hodina pokročila, nasadila Nova třešničku na dortu – pozdní večer opepřila erotickým magazínem Penthouse.

Vzpomínky se člověk od člověka mohou lišit. Bizarní, leč nedocenitelný pořad Vox Populi, který za úplatu dával do vysílání promluvit lidem z budek umístěných například na náměstí Republiky. Psychotronické vlny Tomáše Pfeiffera působícího přes obrazovky. Pravidelná nedělní vystoupení im- presária Vladimíra Železného, jenž hovořil k národu z pořadu Volejte řediteli. Knír Martina Severy, hlas z linky metra B Evy Jurinové, moderátoři Snídaně s Novou, dopolední Eso i Rande, hlášky z MASHe, odpolední sekvence seriá- lů včetně soutěží zahrnujících grandiózní výkony Pavla Poulíčka. Bylo to vyčerpávající a čím víc najdeme styčných ploch, tím víc se možná dozvíme o hypnotické síle, kterou tehdy TV Nova vládla. Když bloky vysílání rozbila reklamními přestávkami, ozvaly se hlasy kritiky. Ale i nuzné reklamy byly přijaty do kolektivního povědomí s takřka bezelstnou samozřejmostí... Jen škarohlídi mluvili o podvodu a připomínali, že licence na soukromou televizi byla získána s projektem plným vzdělávání a náročné kultury, což reálné vysílání nepřipomínalo ani zdálky. Děláme jen to, co diváci chtějí, zněla univerzální odpověď ředitele, doložená údaji o sledovanosti z přístrojů s pozoruhodným názvem peoplemetry.

Loni oslavila Nova – již dávno bez Vladimíra Železného – svou plnoletost.

„My jsme s Novou začínali před 18 lety filmem Šakalí léta. A já moc děkuji za těch dalších pět filmů, který jsme společně mohli udělat. Nově přeju vše nejlepší do dalších let,“ napsal režisér Jan Hřebejk ve speciálním časopisu. Může se dařit, ale planeta Nova již nejspíš není. Odvála ji doba internetu.

 

Ani ty drogy nejsou, co bývaly...

 

...jestli je nostalgické povzdechnutí pamětníků tehdejší drogové scény opod- statněné, nebo je to pouhý sentiment po starých dobrých časech, těžko soudit. Lidé a realita života s drogovou závislostí jsou stále stejní. Co se ovšem s jistotou proměnilo, jsou kulisy braní drog, tvář města.

V devadesátkách byla Praha plná různých parčíků, dvorků a průchodů, kde se odehrával čilý ruch obchodu, domlouvaly nejrůznější techtle nebo kde se dalo nerušeně zevlovat celé dny. V Praze tak existovala spletitá síť smíchovských, branických a jiných partiček s centrálním průnikem okolo Starého města, kde hlavní magistrálu heroinového obchodu vedoucí od Náměstí Republiky k Ru- dolfinu křižovala druhá tepna, která lemovala Příkopy k Národní třídě s cílem v proslulé hospodě U Zpěváčků. Většina parků je dnes vybavena kamerovým systémem (tentokrát však opravdovým, ne jako tehdy, kdy se na Kampě tvrdilo, že v ptačích budkách na stromech jsou kamery, protože nemají bidýlka), také temná zákoutí přetřela nová fasáda a všudypřítomné hlídky pořádkových jednotek neúnavně lustrují každého, kdo vypadá divně.

Centrem života s drogou se staly oblasti Hlavního nádraží a Václavského náměs- tí. Je viditelnější, což ovlivňuje postoje společnosti i politické strategie. Těžko si dnes dovedeme představit, že by bylo možné dlouhé měsíce obývat prázdný byt v těsné blízkosti britské ambasády, aniž by to vyvolalo větší zájem nájemníků či úřadů. Podobné příbytky byly rozesety po celé Praze a k návštěvám policie docházelo jen zřídka, většinou když se hledali děti na útěku nebo pohřešované. Lidé závislí na drogách bývali také mnohem méně zubožení než dnes. Za ošetření u lékaře nemuseli platit, zdravotní péče tak pro ně byla dostupnější a oproti současnosti je také netížily dluhy z legálních půjček. Na místech, která jsou dnes vpletená do sítě lákavých nabídek rychlých půjček a výhodných tarifů, tehdy také stávali jiní – galerka taxikářů, čepičářů a dalších drobných šmelinářů, kteří byli s drogovým světem pevně provázaní. I za drogy se už dnes platí spíš farmaceutickým firmám než rafinovaným dealerům. Nejčastější drogou je dnes legálně předepisovaný opiát, původně určený k substituční léčbě závislosti. Řada lidí vzpomíná na devadesátá léta jako na zlatou éru drog v Praze. Prý to bylo tak nějak veselejší a mělo to „spirit“ – asi jako všechno, co bylo „za nás“. Bolest duše, která k braní drog vede, i útrapy života lidí, kteří se propadají na dno, jsou stále stejné. Jen se tehdy možná na „smažky“, bezdomovce a jinou „verbež“ tolik neútočilo a lidi je nevnímali jako příčinu svých čím dál prázd- nějších kapes. 

 

Nejsme jako oni

 

Počátek devadesátých let se nenesl jen v duchu všeobjímající euforie ze společenské transformace, nově nabytých svobod a slastných vy- hlídek na marku za dvě padesát. Kola dějin se sice obrátila, ale nová společnost dostala do vínku jeden škraloup, který ono revoluční nejsme jako oni přeci jen poněkud zakalil. Řeč je o tzv. lustračním zákonu přijatém na sklonku roku 1991, jedné z nejkontroverznějších právních norem v zemích bývalého východního bloku.

Povinnost úspěšně projít lustrací ministerstva vnitra se vztaho- vala na všechny uchazeče o vysoké posty ve státní správě, justici, veřejnoprávních médiích, armádě apod. Všem skutečným a jak se později ukázalo i mnohým domnělým agentům státní bezpečnosti, subalterním stranickým funkcionářům okresních výborů a milicioná- řům byly tyto funkce zapovězeny. Nejprve na pět let, později jednou pro vždy. Na rozdíl od našeho východního souseda se tak v Česku po více než dvaceti letech podle lustračního zákona kádruje dál. Přínosy lustrací jsou stejně jako zákon samotný sporné. Historie i současnost ukazují, že pokud měly zamezit korumpovatelnosti lidí na exponovaných postech, fatálně selhaly. Krom toho, v hektických polistopadových dobách ty opravdu důležité svazky kamsi zmizely, či byly zničeny a na pranýři zůstaly spíše malé ryby.

Na tehdejší společenské atmosféře zanechala první vlna „deko- munizace“ silný otisk s příměsí hodně zlé krve. Ve jménu svobody totiž přišla tvrdá represe mnohdy připomínající hon na čarodějnice. S normalizačním bezčasím ostře kontrastující antikomunistická hysterie na začátku devadesátých let dokonce dostoupila takové míry, že lustrační oprávnění po svých lidech začali pro jistotu požadovat i někteří zaměstnavatelé v soukromém sektoru. Oprávněnost lustračního zákona kritizovali mnozí. Od těch, kterých se negativně dotkly a vyvolaly pochybnosti o jejich integritě, až po někdejší disidenty. Zesnulý Jiří Dienstbier horlivé zastánce lustrací, mezi nimi třeba Václava Klause, nazýval pravicovými bolševiky, kteří se ve jménu idejí snaží ultimátními argumenty vyřadit z politického boje své soupeře. Jisté je, že lustrační zákon paradoxně kontrolu Státní bezpečnosti nad společností prodloužil o několik dalších desetiletí. 


autor / Redakce VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Dobrý psychopat / Redakce > NP č.494 > Téma čísla Když se řekne psychopat, vybavíme si někoho v lepším případě nesnesitelného, v horším případě okolí nebezpečného. Jsou ale vlastnosti, díky kterým lidé s psychopatickými rysy mohou hrát ve společnosti kladnou a zásadní úlohu. Psychopat díky absenci emocí a strachu může činem na hraně totálního rizika posunout lidstvo vpřed. Hledáme dobrého psychopata! číst dále Oprava / Redakce > NP č.489 > Novinky z ulice Prodejce Radek Tamók nebyl spokojen s tím, jak vyšel jeho neautoriovaný rozhovor v minulém čísle. Sepsali jsme s společně dlouhé prohlášení všech omylů a nepřesností, které v rozhovoru zazněly, ale protože samotný seznam je příliš dlouhý a život příliš krátký a NP nemá dost stran, publikujeme tímto Radkovi jménem redakce velkou omluvu a celý text omluvy a oprav jeho rozhovoru zveřejňujeme na Facebookových stránkách Nového Prostoru. číst dále Nový prostor: 15 let / Dagmar Kocmánková, Redakce > NP č.448 > Pošli to dál Street-papery po celém světě vznikají, aby upozornily na problém bezdomovství, pomohly lidem bez domova získat příjem a daly jim hlas. Nový Prostor se o to snaží již patnáct let. číst dále Fiktivní číslo. Pravda, nebo lež? / Redakce > NP č.503 > Téma čísla Zapomeňte na tuhle otázku. V tomhle čísle nebude nic jednoznačné. Pokusy o myšlenkové závěry se vám budou pod rukama kroutit jako hadi, pocit jistoty bude jako kluzké mýdlo, chvíli v dlani, a náhle fuč. číst dále
celý archiv