NP č.419 > ReportážNaděje i strach indického slumuTomáš Halda

Indické velkoměsto Mumbaí (Bombaj) je komplikované a v místním slumu Dharaví je to vidět. Na necelých dvou kilometrech čtverečních tady žije neoficiálně až milion lidí. Přišli ze všech koutů Indie a mají rozdílné zvyky, náboženství i jazyk. Jedno je ale začíná spojovat – mají obavy o další existenci jejich domova.

Procházet úzkými uličkami jednoho z největších slumů světa je opravdové dobrodružství. Na každém rohu čeká návštěvníka nový pohled, vůně, zážitek. Aroma prodávaného koření a rozmanitého ovoce na tržišti se mísí s vůněmi, které se linou z otevřených dveří kuchyní. Za rohem o několik desítek metrů dále vás praští do nosu ostrý zápach tlející hromady odpadků. A nechybí ani lidské exkrementy.

 

V Dharaví připadá jedna toaleta na patnáct stovek obyvatel a zoufale chybí kanalizace. Není divu, že místní trápí tyfus, cholera i malárie. Jak dodržovat pravidelnou hygienu, když jeden vodovodní kohoutek, který navíc funguje jen pár hodin denně, musí obsloužit deset rodin? „Cizince návštěva šokuje, ale nám se v Dharaví žije na indické poměry dobře,“ svěřuje se Prabhu, majitel internetové kavárny, ve které jsem marně hledal WC. Prabhu žije v podmínkách podobných většině obyvatel šestnáctimilionového velkoměsta. Mumbaí totiž tvoří ze šedesáti procent právě slumy.

 

 

V Dharaví na rozdíl od turisty frekventovaného centra nepotkávám žebráky. Nejen lidé, ale i zvířata vypadají i přes tvrdé podmínky v dobré kondici. Místní neživoří jako desítky tisíc imigrantů z indického venkova, přespávajících pod mosty nebo na chodnících v provizorních přístřešcích z igelitu. Dharaví ekonomicky prosperuje. Brzy ráno se uličky mezi chatrčemi hemží dělníky spěchajícími za prací. Hlavním zdrojem obživy se tady stalo zpracování odpadu přiváženého z osmdesáti procent území města.

 

Recyklace jako nutnost

V malé místnosti o rozloze dvaceti metrů čtverečních se těsná patnáct žen. Před každou stojí hromada smíšeného odpadu. Dělnice trpělivě třídí materiál do plastových krabic. Když jsou plné, muži je odnášejí ke zpracování do vedlejšího domku. Všude je slyšet rachot archaicky vyhlížejících drtičů, z jejichž útrob se sypou granule umělé hmoty. Vytříděný rozemletý odpad pak putuje k lisům, kde z něho vznikne opět nový výrobek.

 

 

V Dharaví najdeme podobných „továren“ přes patnáct tisíc. K automatizovaným moderním provozům mají hodně daleko. Podstatné ale je, že zajišťují práci pro více než čtvrt milionu obyvatel slumu a ročně vykazují v přepočtu obrat téměř dvaceti miliard českých korun. Britský deník Observer považuje Dharaví za jeden z nejinspirativnějších ekonomických modelů, který dnes v Asii můžeme najít.

 

 

Za posledních třicet let došlo v oblasti recyklace celosvětově k velkému vývoji. Nárůst populace, stěhování do velkých urbanistických center a vzestup konzumerismu nutí lidi řešit naléhavou problematiku odpadu. Jeho zpracování pak přináší pracovní příležitosti i jisté zisky. A ty budou s rostoucím apetitem po vyšší spotřebě dál růst. Pro obyvatele států západního světa je recyklace zatím spíše volbou, která snižuje vyčerpávání přírodních zdrojů a ničení planety. V Indii, stejně jako v dalších dynamicky se rozvíjejících zemích Asie, je ale životní nutností. Jen v Mumbaí totiž přibude sedm tisíc tun odpadu každý den.

 

 

„V Mumbaí neexistuje likvidace odpadu řízená samosprávou. Tady se o čistotu ulic starají ty nejchudší vrstvy obyvatel. Tři stovky tisíc lidí se každý den prohrabují tím, co jiní vyhodili. Sbírají, částečně vytřiďují a následně prodávají dál odpad z ulice. Snadno recyklovatelné části, jako je sklo, plasty a kovy, od nich vykupují obchodníci, kteří materiál odvážejí a s přirážkou prodají právě v Dharaví,“ vysvětluje rakouský ekonom Alex Hoffman, který přijel do Indie studovat život slumů. Co Alexe stejně jako mnohé další ekonomy fascinuje, je fungující systém žijící naprosto mimo státní dohled i jakoukoli pomoc. Není divu, že se modelu z Dharaví v poslední době chytily nevládní organizace a snaží se systém propagovat v dalších velkoměstech Indie. Obživa pro lidi, kteří by jinak strádali, leží doslova na ulici.

 

Kromě práce s odpadem živí obyvatele slumu i tradiční odvětví. Původ místních lidí můžete ostatně uhodnout právě podle jejich řemesla. Tak kupříkladu koželuhové, v Dharaví celkem častá profese, pocházejí buď z lokálního státu Maharastra nebo Tamil Nadu. Hrnčíři sem prý zase přišli z Gudžarátu, ševci a tkalci ze severních států Indie. Na jedné z ulic jsem narazil dokonce na zlatnické krámy. „Moji prapředci přijeli do Bombaje z Uttar Pradéše za lepším životem ještě během vlády Britů. Velkoměsto vždy skýtalo pro zlatníky nejlepší příležitosti k obchodu. V Dharaví je v současnosti přes sto dílen. Klientela ale většinou přijíždí z bohatších čtvrtí,“ prozrazuje Ganéš, majitel jedné z dílen.

 

 

V Dharaví lze potkat také lidi, kteří dojíždějí za prací do jiných částí velkoměsta. Řada mladých dnes pracuje přes den v luxusních budovách západních firem. Jedná se hlavně o finanční instituce, IT společnosti nebo call centra. I když by si mohli dovolit bydlení v dražších částech města, po práci se vracejí zpátky do jednoduchých příbytků ve slumu. Jak někteří říkají, je to pořád jejich domov. Poslední dobou je ale čím dál více ohrožen.

 

Nejistá budoucnost

Dharaví, dříve ležící na okraji Mumbaí, byla původně rybářská vesnice. S migrací lidí do ekonomicky zajímavé oblasti se počet obyvatel zvyšoval i tady. Co bylo dříve okrajem města, je dnes vlastně centrem stále expandující megapole. Dvě hlavní linky městských vlaků se kříží právě tady. Oblast se zahraničními ambasádami i hlavními mezinárodními bankami odděluje od slumu už jen řeka Mithi. V přeplněné Mumbaí patří ceny pozemků k těm nejvyšším na světě. Podle posledních odhadů by město mohlo pozemek hravě prodat za 25 milionů dolarů.

 

Podle představ radnice by měla ještě letos odstartovat přeměna chaotické změti na sebe nalepených staveb ve čtvrť s vysokopodlažními domy, obchodními centry a zelenými parky. Každá rodina, která žila v Dharaví už před rokem 2000, by měla mít nárok na byt o výměře 26 metrů čtverečních. Za ubytování původních obyvatel by si pak mohli na zbylém prostoru developeři vystavět domy pro komerční využití.

 

 

„Kvalitní ubytování tady bude vítat asi každý. Kam ale umístíme to množství obchodů a dílen, je mi záhadou. V žádném z plánů, které jsem v novinách viděl, se s nimi nepočítá,“ tvrdí Ardžůna, jeden z majitelů keramické dílny, kterých jsou v Dharaví stovky. Jeho rodina čítá deset členů, dílna má přes padesát metrů čtverečních. Své výrobky pak prodává přímo na ulici. V miniaturním bytečku by mohl na svou živnost zapomenout.

 

 

„Celý projekt rekonstrukce byl dlouho projednáván za našimi zády, situace se ale může ještě změnit. Pokud legální cestou nevybojujeme lepší podmínky, budeme demonstrovat. Jestli místní zablokují vlakové koleje vedoucí okolo slumu, mohou paralyzovat dopravu ve velké části města. Lidé moc dobře vědí, že bez svých živností budou ztracení,“ přemítá o budoucnosti slumu ve své skromné kanceláři Rádži Korde, šéf organizace Dharaví Bachao Andolan, která nyní zastupuje obyvatele slumu při jednání s představiteli města.

Organizaci se zatím daří alespoň realizaci plánů oddalovat. V nepřehledném indickém chaosu, kde jdou zkorumpovaní politici na ruku bohatým podnikatelům i nadnárodním společnostem, jsou šance obyvatel z těch nejchudších vrstev na záchranu svého životního prostoru značně limitované. Naděje i odhodlání přesto z Dharaví nemizí. Rozmanité obyvatelstvo slumu přestává řešit rozdíly uvnitř komunity. Strach o budoucnost slumu je staví na palubu jedné lodi. Všichni se teď musí snažit, aby doplula co nejdále.


autor / Tomáš Halda VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv