NP č.419 > Téma číslaByli jsme při tomRedakce

Pamětníkům devadesátých let jsme položili dvě jednoduché otázky: 1. Co se vám vybaví, když se řekne „devadesátky“? 2. Kdy skončily?


Martin Frýdek

 

Bývalý fotbalový záložník, reprezentant. Jeho hru zdobila technická vyspělost i fotbalová chytrost. Mezi lety 1990 až 1997 byl jednou z nejvýraznějších postav Sparty Praha a dvor- ním nahrávačem několikanásobného krále ligových střelců Horsta Siegla. Jeho důležitý gól v kvalifikaci poslal český výběr na Euro ́96. I proto byl nedávno zařazen do anketního hlasování o nejlepšího záložníka uplynulých dvaceti let. V současnosti působí jako trenér.

 

1. Z hlediska Sparty, kde jsem dlouhá léta hrál, se mi samozřejmě vybaví především naše sportovní úspěchy. Sparta tehdy vévodila lize a nejenom jí, dařilo se nám i mezinárodně. Já jsem do klubu přišel v roce 1990, po mistrovství světa v Itálii. Tehdy jsme úspěšně navázali na éru vynikajících hráčů, jakými byli Skuhravý, Hašek, Griga nebo Bílek.

Když to vezmu z osobnější perspektivy, tak se mi připomene hlavně moje vojna v Karlových Varech, kde jsem sloužil během revoluce. Velmi rád na to vzpomínám, hlavně proto, že jsem narukoval v roce 1988 a díky revoluci nás propustili snad o dva nebo tři měsíce dřív. Nebyli jsme tam tak celé dva roky a to byla paráda (smích). I tak mi ale vojna hrozně moc dala. Pomohla mi vyrůst nejen fotbalově, ale i lidsky, protože mě naučila postarat se sám o sebe. Nejen proto na to období vzpomínám hrozně rád.

My jsme byli během komunismu vlastně děti, takže jsme to měli trochu jinak. Tehdejší změny hlouběji prožívaly hlavně starší generace, třeba mí rodiče. I já si ale vzpomenu na někdejší euforii. Sloužili jsme v pohraničí, kde jsme byli dost izolovaní. Tolik zpráv jako ostatní jsme sicek zpráv jako ostatní jsme sice neměli, ale i tak jsme sledovali, co se děje. Když se v listopadu a prosinci odehrávala shromáždění na Václaváku a Letenské pláni, byl jsem tehdy na opušťáku a šel jsem se podívat. Atmosféra tam byla tenkrát hrozně fajn, lidi nám tam tehdy běžně říkali: „No, vojáčku, už vám to snad brzy skončí.“ Bylo to příjemný, protože lidi normálně vojáky moc v lásce neměli, ale tehdy to bylo jinak. Všichni se k sobě chovali hrozně slušně a pěkně, bylo to krásný.

 

2. Těžká otázka. Vnímám to tak, že k velké změně došlo po rozpadu Československa a rozdělení ligy. Češi i Slováci se nejen fotbalově osamostatnili, takže já osobně tohle beru za takový zásadní zlom v devadesátkách a jejich atmosféře. 

 

Jan Stern

 

Esejista, autor řady knih, z nichž poslední nese název Černé libido (2012). Fejetonista Nového Prostoru.

 

1. Oasis, Cranberries, Nirvana, upnuté tričko Jennifer Anistonové v seriálu Přátelé, Gabčíkovo i to druhý, Matica slovenská, jistota desetinásobku, pes Novák, autobus Zemák, časopis Leo zakoupený v Tabáku v Lublaňské ulici, odevšad lezou dinosauři, než je vystřídá princezna Diana, v televizi řikali něco o Rwandě a sarinu, divoce mrkající Hugh Grant, windows, disketa, ovečka Dolly, jsem poprvé na internetu, mám první kilový mobil, poprvé v sekáči, poprvé a naposled v mekáči, Wolfenstein, stříbro z Anglie, přepište dějiny, doutník v Monice, Bart na skejtu, někde jsem se něco doslechl o Harry Potterovi a Usámu bin Ládinovi, kupuju si černý brejle kvůli Matrixu, nechápu, proč se lidi smějou Mr. Beanovi, zmoknu jako blbec, když chci vidět zatmění slunce a konec světa, nicméně tuším, že truth is out there, ač nevypadám jako Fox Mulder. Až na Jennifer to v zásadě všechno stálo za hovno.

 

2. 90. léta skončila samozřejmě bombami na Bělehrad. 

 

Petr Bergmann

 

V devadesátých letech aktivista Animal SOS a organizátor alternativní kultury (např. centrum Black Hand).

 

1. Desetiletí je příliš dlouhá doba na povšechné hodnocení. Tím spíš, je-li to desetiletí po převratné změně. Pro mne to bylo především období vystřízlivění z idealismu a těžká životní lekce, podstatně těžší než dekády předchozí nebo následující.

Společenské uvolnění, zrušení cenzury, svoboda projevu, volnost pohybu – přišlo vše, co si mladý punker mohl jen přát v letech osmdesátých. Nezajímaly mne ekonomické možnosti nebo výhody, politikům jsem nevěřil víc než za socialismu, o policii a BIS jsem neměl větší iluze než dříve o Veřejné bezpečnosti a StB. Můj idealismus se upínal jinam: Bývalí disidenti, kteří se prosadili do vysokých funkcí, a neziskový sektor a kulturní scéna. Mýlil jsem se v obojím. Bývalí disidenti začali své pozice a renomé velmi brzy zneužívat. Podobně však zafungovala i podstatně nižší úroveň společenského podhoubí: kulturní i alternativní scéna a nevládní neziskový sektor. Paušalizování je vždy ošemetné, ale s odstupem lze dnes říct, že český neziskový sektor dokázal skutečně dobře fungovat jen do doby, dokud byl prvních pět až sedm let královsky podporován z USA, Německa a dalších zemí a žil v bavlnce. Pak solidarita skončila. Táž zkušenost se projevila i na alternativní scéně. Řevnivost, podvody, zneužívání důvěry a pozic, žití z podstaty a neschopnost tvůrčího přístupu způsobily mou totální ztrátu víry v pozitivní vývoj.

Psal se přibližně rok 1997, kdy se krize morálky a ochoty pracovat a rozvíjet se z vlastní vůle projevila naplno. Tehdy skončil můj sen o revoluci, nikoli o politické, ale o společenské revoluci: převzetí odpovědnosti a distribuce moci na nejnižší články občanské společnosti. Místo toho se lidé zbavovali odpovědnosti úplně stejně, jak to byli zvyklí dělat předchozích padesát let. Osobně to bylo velmi poučné a ozdravné, přeorientoval jsem se na práci na sobě samém a na duchovní činnost, odjel na Broumovsko...

 

2. Pochopil jsem, že schází především duchovní integrita a vědomí celku. Nastolený režim, který považuje vlastnické právo za nejvyšší princip, vede společnost k pravému opaku: aroganci, všeobecné exploataci a uctívání ega. Kulturní, akademická, nezisková ani politická sféra toho nezůstaly ušetřeny. Devadesátá léta pro mne tedy znamenala významný posun, léčbu šokem, který byl o to silnější, že jsem měl přístup k lidem, kteří ztělesňovali ideál devadesátých let. Ten ideál byl ovšem iluzí, vycházející z mylného chápání svobody. 

 

Tereza Pergnerová

 

Moderátorka, zpěvačka a herečka. V roce 1991 začala pracovat na rádiu Golem, ale opravdu se proslavila až jako moderátorka televizní hitparády Eso. Příběh její drogové závislosti plnil bulvární média. V posledních letech se věnovala mimo jiné moderování reality show.

 

1. Devadesátá léta nesla obrovskou euforii, sílu šílenců a chuť „hladit“ věci proti srsti. Nápady v hlavě. Doba, kdy zedník byl dobrým zedníkem. :) A mohl být na své řemeslo pyšný.

 

2. Konec devadesátek byl rychlejší a výrazný. Zedník už nebyl dobrý zedníkem, ale i špatným instalatérem, elektrikářem a pojišťovákem. :) Úcta k penězům začala být nebezpečná. Okázalost stylem a předpokladem. Nicméně ani to netrvá věčně. Lidstvo se bude muset vracet k obyčejným lidským hodnotám. Zedník bude muset být zase dobrým zedníkem.:)

 

László Sümegh

 

Původně výtvarník, od roku 1995 street-worker a zakladatel Projektu Šance. Věnuje se práci se zneužívanými dětmi ulice.

 

1. Pod devadesátkami se mi vybaví lidi v euforii, kteří věřili něčemu, co neexistuje a tleskali tomu, že prodali svou budoucnost. Když se radujete, že konkurence koupila firmu, kterou postavil váš dědeček, aby zajistil budoucnost svých dětí a vnoučat, tak neděláte nic jiného – prodáváte svou budoucnost. Konkurence totiž nekupuje firmu proto, aby fungovala, ale aby ji v co nejkratší době zlikvidovala. Bylo pro mě šokující, že lidé tomu tleskají. A že nechtějí slyšet, že výsledkem budou lidé, kteří zůstanou na ulici.

Do Prahy jsem přijel v lednu ́95 a vnímal jsem ji jako město v porovnání s Budapeští sice komorní, ovšem s velkou perspektivou. Svoji šanci ale Praha v podstatě propásla. Tehdy byla situace na ulici neporovnatelně zdravější a to i pro daňové poplatníky. Lidi na ulici se totiž vyčleňovali, byli schovaní a věděli, kde mají svá jistá místa. Bylo to dobré, protože tvořili jakési rodiny a vzájemně na sebe samoočistně působili. Leckdy věděli, že na ulici nechtějí zůstat dlouho, že je to jen přechodné období, než se rozkoukají ve světě dospěláků, když zrovna odešli z dětského domova. Podporovali se, šatili i šetřili – z té doby znám spoustu holek, které se vzájemně hlídaly a našetřily si na nájem. Pak ale přišla represe a všichni byli najednou vyháněni. Stal se z toho takový vlašský salát, lidi se rozprskli. Najednou tady byla spousta vykořeněných. A jakmile někoho vykořeníte, tak mu začne být jedno, co se s ním stane, přestane mít zájem o své zdraví. Vůbec už nemyslí, že by se sebou chtěl něco dělat, protože systém ho živí a je tady šest nebo osm organizací, které ho zajistí. Zároveň jsou ti lidé důsledně kriminalizováni a hnáni k tomu, aby skončili ve vězení. Potom pendlují mezi vězením a ulicí a celé to zaplatí daňový poplatník, který tomu ještě tleská.

Cesta, která se razí na území města, povede jen k tomu, že Praha bude ještě nemocnějším městem, než už je. Pro turisty přestává být zajímavá – že je „zlatá“ nebo „stověžatá“ se říká už jen ze zdvořilosti. Když je k vám ale někdo upřímný, tak řekne „levný butik“. Ale to není světovost.

 

2. Mám to spojené s dobou, kdy mě vyhodili z magistrátu. Tehdy mi řekli, že bych mohl zůstat, ale musel bych být loajální a za svou předchozí zprávu, kterou mí nadřízení znali, se omluvit a říct, že jsem se spletl. Ale přece bych si nenaplival do očí.

Všechno vybavení, které jsme měli vypůjčené do místnosti, kam za námi chodí lidi z ulice, si z úřadu odnesli. Říkali, že se prý ještě rádi rozmyslíme a vrátíme. Seděli jsme tady pak u svíčky a teplou vodu nosili z restaurace, protože jsme neměli na elektřinu. To byl pro mě zlom. Tehdy jsem si řekl, že veškeré ideje jsou pryč.

 

Ivan Adamovič

 

Publicista, novinář, překladatel a spisovatel, zejména žánru sci-fi. Je spoluzakladatelem časopisu Ikarie a zakladatelem časopisu Živel.

 

1. Možnosti objevování nových světů a zároveň zakuklování se v tom, co mě bavilo, tehdy konkrétně science fiction. Radost nad tím, že mám svůj koníček jako svou profesi, mi dala klapky na oči a neviděl jsem, kolik jiných a finančně určitě zajímavějších možností mě míjí. Pak časopis Živel. Alternativní kultura. Taneční kluby – spíš jako lákadlo a radost než pravidelná volba. Nové technologie. Ale také objevení přírody. Transpersonální konference v Obecním domě a všechny brány, které mi rozrazila. Výstava Orbis Fictus v roce 1995 a moje první oči otevírající setkání se současným uměním nových médií. Cesty do zahraničí. Bezstarostnost.

 

2. V roce 2001. Konec vesmírné odysey. 


autor / Redakce VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Dobrý psychopat / Redakce > NP č.494 > Téma čísla Když se řekne psychopat, vybavíme si někoho v lepším případě nesnesitelného, v horším případě okolí nebezpečného. Jsou ale vlastnosti, díky kterým lidé s psychopatickými rysy mohou hrát ve společnosti kladnou a zásadní úlohu. Psychopat díky absenci emocí a strachu může činem na hraně totálního rizika posunout lidstvo vpřed. Hledáme dobrého psychopata! číst dále Proč může být rok 2019 fajn? / Redakce > NP č.530 > Téma čísla Česká společnost, která kdysi na chvíli uvěřila, že může být líp a že má na co být pyšná, zase propadá apatii, zase uvěřila tomu, že lhát a krást je nejen snazší, ale vlastně prospěšnější než se o něco snažit. A proto jsme se rozhodli pátrat po dobrých příkladech toho, že existuje i paralelní společnost, kreativní, sebevědomá, a hlavně aktivní. číst dále Nový prostor: 15 let / Dagmar Kocmánková, Redakce > NP č.448 > Pošli to dál Street-papery po celém světě vznikají, aby upozornily na problém bezdomovství, pomohly lidem bez domova získat příjem a daly jim hlas. Nový Prostor se o to snaží již patnáct let. číst dále Beze slov / Redakce > NP č.510 > Téma čísla Tolik slov! Na to, že jsme si zvolili téma „beze slov“ se nám v tomto čísle sešlo slov až až. Ponořili jsme se do svůdných zákoutí ticha, zákoutí tak podmanivých, že vám o tom teď toho musíme strašně moc napsat. číst dále
celý archiv