NP č.417 > Téma číslaPrasečák by měl stát v LidicíchOndřej Slačálek, Eva Nováková

Paul Polansky v devadesátých letech konfrontoval Čechy s rolí spolupachatelů v táboře v Letech a setkal se s vyhrocenými reakcemi. Prahu navštívil po více než deseti letech.

 

 


Co jste dělal před příjezdem do Česka?

Odjel jsem z Ameriky kvůli válce ve Vietnamu, považoval jsem ji za špatnou. Byl jsem novinář, psal průvodce... Do roku 1991 jsem žil ve Španělsku. Ale Československo jsem pravidelně navštěvoval už předtím, od roku 1969. V třeboňském archivu jsem hledal Američanům jejich předky. Když jsem zkraje devadesátých let narazil na dokumenty o Letech, začal jsem je zkoumat. Přesunul jsem se do Prahy a začal dělat rozhovory s přeživšími.


A pak jste se stal nepřítelem státu.

Ano, ‚persona non grata‘. Legrační bylo, že to, co jsem slyšel o komunismu, se mi dělo v demokracii. Sledovala mě policie, odposlouchávali mi telefon, zakázali mi přístup do archivů a vyhrožovali lidem, kteří mi poskytovali záznamy. Lidé, s nimiž jsem dělal rozhovory, říkali, že za nimi pak přišla policie. Třeboňský archiv na celý týden zavřeli a vyhrožovali zaměstnancům, že přijdou o práci... A to se dělo v demokracii, ne v komunismu.


Jak se vám podařilo najít přeživší z tábora v Letech?

Asi šest nebo sedm se jich se účastnilo prvního vzpomínkového aktu, kde bohužel nemohli promluvit. Alespoň jsem si tedy zapsal jejich jména a začal za nimi jezdit. Ale bylo to těžké, hledali jsme jednoho po druhém. Až pak jsme našli záznam o přeživších v archivu. Mělo jich být 300, ale žila už jen stovka. Se všemi jsme udělali rozhovor.


Máte z těch rozhovorů nahrávky?

Ne. Nikdo se nenechal nahrávat, báli se. Takže jsem musel zapisovat do laptopu, co mi můj romský společník překládal.


Proč vůbec poskytli rozhovor? Chtěli o své zkušenosti mluvit?

Nemůžete dělat rozhovory s Romy, pokud nejste s jiným Romem. Takhle nás pozvali dál, nabídli kávu a pohostili nás. A jinak? Mluvil jsem třeba se starou ženou a její patnáctiletý syn nevěřil svým uším. Mami, proč jsi mi o tom nikdy neřekla? Odpověděla: Je to naše tradice – buď se pomstíme, nebo zůstaneme mlčet navždy. Ale já si to nechci vzít sebou do hrobu. Za pár let umřu a chci, aby lidé věděli, co se stalo.

Ze všech přeživších, které jsme našli, odmítli vyprávět pouze dva. Jakmile jsme se zmínili o Letech, řekli, že už něco mají a ať přijdeme druhý den. A když jsme se vrátili, nezastihli jsme je doma.


Zmiňovali přeživší dobu, kdy se na místě bývalého tábora začal stavět vepřín?

V mé knize Tíživé mlčení najdete příběh ženy, která do Let jezdila každý rok, aby tam zapálila svíčky. Zůstávala tam přes noc. Když viděla vepřín, vřítila se do jeho kanceláře a křičela: Víte, co jste udělali? Postavili jste prasečák na místě, kde umírali lidé! Když zaměstnanci vyslechli její příběh, rozplakali se.

Od těch dob protestují Romové proti vepřínu tak, že navštěvují místo v jeho blízkosti, u masového hrobu, který poznají podle propadlé půdy. Protestují po svém. Jezdí tam a zapalují svíčky, nedemonstrují s transparenty jako někteří Češi. Bratři Čermákovi na místě dnešního památníku v osmdesátých letech vztyčili dřevěný kříž.


Co si myslíte o převedení pietního místa pod správu Památníku Lidice?

Myslím, že ten prasečák by měl stát v Lidicích. Češi jinak nepochopí, co znamená vepřín na místě utrpení za nacistů.


O táboře v Letech jste vydal tři knihy – svědectví přeživších, román a sbírku básní. Proč jste nevydal nějaký výsledek výzkumu?

Vydal jsem vyprávění pamětníků. To je ten nejlepší výzkum. Já tam za války nebyl, oni ano. Všichni o Letech lžou, proč by tedy nemohli přeživší vyprávět své příběhy?

A ten román, to je takový návod pro historika, který by chtěl zjistit, co se doopravdy stalo.


S některými českými historiky jste se dostal do konfliktu. Co si myslíte o jejich kritice?

Neexistuje nic jako čeští historici druhé světové války. Nechávají politiky, aby psali historii.


Když se podíváte zpět, udělal byste něco jinak? Dopustil jste se nějaké chyby?

Nenašel jsem včas co nejvíce přeživších. Také oficiální podnět ke stíhání válečných zločinů dozorců jsem podal až roku 1999. Ministr spravedlnosti mi řekl, že nemá smysl dozorce stíhat vzhledem k jejich věku.

Neuvědomoval jsem si, že Češi chtějí být představováni jako oběti a nechtějí příliš nahlas mluvit o kolaboraci s Němci. V každé okupované zemi se najdou kolaboranti. Ale šokovalo mě, že se tím čeští historici nechtějí zabývat.


Vydal jste rovněž několik knih o holocaustu na Balkáně. V čem se liší tamní příběh od toho českého?

V českých zemích jste přišli o drtivou většinu romské populace. Na Balkáně naproti tomu 90 % Romů holocaust přežilo, ačkoli i zde byl hrozný tábor, Jesenovac v Chorvatsku.

Sesbíral jsem 153 rozhovorů z celého Balkánu. Ptal jsem se jich i na to, které období ve svém životě vnímají jako nejhorší. Všichni řekli, že dnešek. Válka prý byla těžká, ale přežili. Dnes je to podle nich těžší.

V jejich vyprávění byla patrná hrdost. Vyprávěli mi například, že když přišlo gestapo, řekli, že jsou muslimští Turci. Vojáci jim tak neublížili, Němci chtěli zachovat Turecko neutrální. Jinde zase umisťovali cedule s nápisy „Tyfus – nevstupovat“. Němci se pak raději nepřibližovali. Romové byli velmi vynalézaví ve strategiích přežití.


Paul Polansky (* 1942) je spisovatel a novinář. V devadesátých letech se zabýval kauzou tábora v Letech, pak odjel pracovat s Romy v Kosovu. Česky vydal knihy Tíživé mlčení (1998), Dvakrát tím samým – básně o romském holocaustu (1998) a Bouře (1999). Nový Prostor vydal v roce 2002 jeho knihu básní Bez domova v srdci Ameriky.


 

 

 

 

 

 

 


autor / Ondřej Slačálek VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA autor / Eva Nováková VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Vousaté strašidlo / Anastasie Molozina, Ondřej Slačálek > NP č.438 > Téma čísla Alexandr Dugin je dnes v západním tisku trochu za superstar. Stal se jí paradoxně díky těm, kdo na něm chtějí ukázat odpornost a nebezpečnost současného Ruska. Jeho jméno se zasvěceně zmiňuje na znamení, že novinář rozumí dnešnímu dění na východě. číst dále Sága rodu Le Penů / Ondřej Slačálek, Sára D. Vidímová > NP č.458 > Dějiny přítomnosti Marine Le Penová zvítězila v posledních eurovolbách a nikdo nemůže stoprocentně zaručit, že se za dva roky nestane první francouzskou prezidentkou. Všechno ale může skončit přízemněji – její šance totiž oslabuje rodinná hádka. číst dále Čí je to město? / Zuzana Brodilová, Ondřej Slačálek > NP č.452 > Rozhovor Výtvarné umění patří na vzduch, říká Pavel Karous. Mluvili jsme s ním o normalizačních sochách, squatingu, graffiti i o tom, proč svého syna pojmenoval Waldemar. číst dále Žijeme v zajímavých časech / Jaroslav Fiala, Ondřej Slačálek > NP č.390 > Rozhovor Slovinský filozof Slavoj Žižek je pro mnohé ukázkou toho, že levice dokáže být pohotová a sexy. Autor desítek knih, bývalý disident a dnes účastník radikálních demonstrací dokáže zaujmout. Položit mu v rozhovoru otázku často znamená říct si o kratší přednášku. Nad dopolední kávou došlo na Havla, sociální rozdíly i počítačové programátory.   číst dále
celý archiv