NP č.417 > ReferátBarbarská hra gentlemanůTomáš Malík

 

 

Přestože ragby v Česku nefandí tolik lidí jako v Anglii nebo na Zélandu, má tady neopomenutelnou základnu. Jak se mu daří? A je pozdě, abyste s ním začali i vy?

 

 

 

 

Třicátník Štěpán chodí s pár kamarády fandit na zápasy smíchovské Tatrovky druhým rokem. K ragby se dostal v podstatě náhodou. Když běželo na sportovním kanále mistrovství světa, uchvátilo ho natolik, že minimálně na domácí půdě vynechá Tatru málokdy. „Krásný hřiště na kopci, pohodová atmosféra, vůně čerstvě rozrytý trávy, černý dresy a chlapský souboje s příměsí krve a potu,“ shrnuje Štěpán hlavní důvody, proč mu ragby učarovalo.

 


Svět sám pro sebe

Když se o víkendu sám vydávám na hřiště pod Strahovem, dávám Štěpánovi skoro ve všech bodech za pravdu. Divácká kulisa zápasu vedoucího týmu české nejvyšší soutěže má sice lehce komorní nádech, ale ti, kdo se přišli podívat, se očividně příjemně baví. Slunečné poledne, pobíhající děti, na něž dohlížejí prarodiče, a množství okolostojících žen a dívek, které přihlížejí dění na hřišti, dává tušit, že fandovské gros tvoří hlavně příbuzní hráčů a hrstka zasvěcených, kteří tak či onak s klubem vyrostli.


Snahu rozklíčovat, co přesně se na trávníku děje, po pár minutách vzdávám. Když se ptám Štěpána, jak dlouho trvá, než se člověk začne orientovat, odpovídá, že ani on po dvou sezónách často neví, co sudí píská. „To ale není až tak důležitý,“ dodává se smíchem.


Po hřišti se sice pohybuje třicítka mohutných hráčů, z nichž většina má okolo poctivé stovky kilogramů, ale kdo by čekal bezhlavé prorážení bránící linie útočícím týmem, které by zdálky připomnělo hospodskou rvačku, byl by překvapen. Hra se svižně přelévá ze strany na stranu a nad silou častěji vítězí rychlost a taktika. Ragby se sice kdysi vyvinulo z fotbalu, ale to, co se na Smíchově odehrává, připomíná daleko spíše poněkud kontaktnější šachy hrané v plenéru.


Ne snad že by během hry nedocházelo ke střetům, které mohou svou zdánlivou tvrdostí neškolené oko snadno šokovat, ale krom modřin a nějaké té boule si z nich hráči většinou neodnášejí žádné vážnější šrámy. Na rozdíl od fotbalu je tu zákeřných zákroků, které mají za úkol protivníka vyřadit více než na pár vteřin, jenom pomálu. Po přerušení hry si hráči navzájem pomáhají na nohy a rychle se pokračuje dál. Zdá se, že ne nadarmo se k ragby váže bonmot Oscara Wilda o barbarské hře hrané gentlemany. Dnes se tu fair play zkrátka cení.


Zrakvi ho!

Tatra nakonec nad svým soupeřem s přehledem vítězí a spolu s několika dalšími diváky se plynule přesouváme na hřiště vysočanské Pragy, která hostí Vyškov. Návštěva je o něco menší, obraz hry podobný, jen herní klima je znatelně vyhrocenější. Hrstka diváků pravidelně nabádá ke „zrakvení“ soupeře, rozhodčí si na svou adresu vyslechne leccos a rozčarovaní hráči se vzájemně častují hodně nelichotivými výrazy. Dojde i na dvě skupinové bitky. Mač svou atmosférou odkazuje spíš k fotbalovému utkání dvou vesnic, mezi nimiž po léta doutná spor o ukradenou májku. Chybí snad jen hromadná řežba všech proti všem po závěrečném hvizdu. S mírnými rozpaky se ptám jednoho z diváků, který vše pozoruje odměřeněji než ostatní, kde je problém. Opáčí, že takhle to na Pragovce prostě občas vypadá. Jde prý o ambiciozní mužstvo.


České ragby na scestí

Pocity z ragby, které si odnáším domů, jsou přesto pozitivní. Hořkost přináší snad jen hodiny strávené nad dvěma sty stránkami přehledně zpracovaných pravidel, doplněných o množství ilustrací usnadňujících četbu laikovi. Detailní teoretická znalost provedení skládky, ani povědomí o počtu mlynářů na hřišti kýženou nadhodnotu z hlediska uspokojení ze hry nakonec nepřineslo.


Pro hráče, trenéry i rozhodčí je však obeznámenost s moderními herními trendy rozhodující. Ragby je komplikovaná hra, jejíž pravidla se na rozdíl od většiny jiných kolektivních sportů poměrně dramaticky vyvíjejí. Trenér reprezentačního výběru do devatenácti let Michal Ouředník vysvětluje, že ke změnám v pravidlech a pojetí hry dochází v zájmu zvyšování bezpečnosti a atraktivity. „V ragby je v posledních letech spousta nových prvků, které tu hru stále zrychlují, aby byla divácky zajímavější. Pak jde taky o zdraví hráčů, protože ragbysti jsou jedni z nejtrénovanějších sportovců. Během prvních tří let v tréninku nabírají deset kilo a pravidla tohle musí zohledňovat,“ říká. Reprezentační trenér také dodává, že právě neschopnost reagovat na novinky přicházející ze zahraničí je největší Achillovou patou českého ragby a stojí za stále se zhoršujícími výsledky na mezinárodním poli. „Začíná to u trenérů, kteří se sami nevzdělávají, takže my to tady pořád hrajeme jako před deseti lety, ale ta hra je dávno někde jinde,“ vysvětluje.


Michal ví, o čem mluví. V reprezentaci spolupracuje s respektovaným profesionálním trenérem z Newcastlu Andym Chuterem, který jezdí do Česka vyučovat ragby přes deset let. Andy před časem sepsal nemilosrdnou analýzu největších českých ragbyových nešvarů a zdejší tréninkový systém v ní označil za šílený. Počínaje příliš velkým příklonem k fyzické stránce hry přes elementární neznalost některých důležitých pravidel mezi trenéry až po chybějící cit pro hru i u těch nejtalentovanějších hráčů. Zdá se, že po celkem úspěšných letech ujíždí českému ragby vlak.


Parta nade vše

Pro další informace mířím do akademického ragbyového klubu Iuridica, který má hřiště v Chrášťanech nedaleko Prahy. Hráči se tu většinou rekrutují ze studentů pražských práv a rádi zůstávají i po promoci. Probíhá tréninková příprava na důležitý zápas, který možná rozhodne o postupu klubu do druhé nejvyšší soutěže. Michal Ouředník tu ve svých pětadvaceti funguje jako hrající trenér a snaží se v praxi uplatnit poznatky, kterých se mu dostalo během spolupráce s Andym. Zdaleka nejskloňovanější pobídkou je tu „mluvte kluci“.


Když se po tréninku potkávám s trenérem a dvěma dalšími hráči Iuridicy, jsou ohledně postupu zdrženliví. Kapitán týmu Michal říká, že většina hráčů pamatuje krizová léta, kdy nebylo dost lidí a k zápasům pravidelně nastupovali oslabení o jednoho až dva hráče. Trenér Michal Ouředník s úsměvem doplňuje: „Dostávali jsme hrozně na držku, ale tenhle tým má sílu. Drží spolu, přišli nějaký nový hráči a začalo se nám výsledkově dařit. Pak to všechny baví.“ S postupem by ale přišla nutnost cestovat na Moravu. V Iuridice, stejně jako ve všech ostatních klubech v Česku, mají hráči status amatérů a její chod z větší části sami financují. První liga by navíc znamenala méně času stráveného s rodinou.

Naším rozhovorem se důležitost přátelství, komunity i mimo hřiště, fair play a pohody stále prolíná. Jeden ze starších hráčů, sedmatřicetiletý Pavel s ragbyovými zkušenostmi z Irska, si místní partu nade vše pochvaluje a na otázku, jestli je na ragby potřeba zvláštní nátura či dovednosti odpovídá, že snad jen trocha odvahy a hodně týmového ducha. „Začít se dá klidně ve třiceti, což je třeba můj případ,“ dodává.

V týmu je hráčů, kterým táhne na čtyřicítku, povícero, takže mě zajímá, jak časté jsou při hře vážnější úrazy. Ragby je prý v tomto ohledu srovnatelné s fotbalem a každý hráč se brzy naučí jít do souboje tak, aby riziko zranění minimalizoval. Kapitán Michal hýří vtipem a vrací se k hubeným letům, kdy si nováčci odbývali svou ostrou ragbyovou premiéru, aniž by absolvovali jediný trénink. „To se tenkrát řeklo, nejsou lidi, prosím tě přijeď rovnou na zápas. Pak se ten člověk zranil a víckrát jsme ho neviděli. Když neví, tak do toho jde úplně jinak, než by měl,“ vysvětluje.


S ragby proti době

V Iuridice se ještě ptám, jestli kluky nemrzí, že na zápasy v Česku chodí tak málo lidí, když v ragbyově vyspělých zemích typu Nového Zélandu či Anglie nejsou výjimečné osmdesátitisícové návštěvy. Trenér za všechny odpovídá, že možná trochu mrzí, ale že domácká atmosféra je vlastně docela příjemná. „Holky nám tady dokážou udělat pekelnou kulisu, a když se rozjedou, vypadaj jako hotová desetitisícová tribuna,“ doplňuje ho se smíchem druhý z Michalů. Do budoucna by si přál, aby se v Chrášťanech podařilo rozjet mládež, protože se hráči dostávají do věku, kdy mají své potomky a Iuridica by pro ně byla jasnou klubovou volbou.

Vzpomenu si přitom na známého, který před časem přemýšlel nad vhodným sportem pro své dva malé syny a nakonec zvolil ragby. Své volby nelituje: „Doba je zlá a životem se taky budou muset nějak probít. Kluci si to hrozně užívaj, i když už oba při ragby přišli po jednom mléčném zubu.“


 

 


autor / Tomáš Malík VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA