NP č.416 > Téma číslaLaboratoř demokracie?Rad Bandit

Polovina Islanďanů věří v existenci trolů, zemi vede jediná otevřeně lesbická premiérka na světě a primátorem Reykjavíku je anarchista, který se občas obléká do ženských šatů. Jak se experimentuje s demokracií v krizi? A bude to fungovat?


 

 

Od října 2008 Island čelí závažné hospodářské krizi. Nad třemi hlavními islandskými bankami převzal kontrolu stát a masivní dluhy, které bankéři způsobili špatným obchodováním, měly být přeneseny na společnost. Mnoho lidí přišlo o své úspory na penzi, splátky hypoték se vyšplhaly do závratných výšin a nezaměstnanost vzrostla. Když přišla zpráva, že Island čelí bankrotu, lidé se naštvali. Jedni chtěli „starou dobrou“ prosperitu, zatímco druzí měli pocit, že na kapitalistickém systému něco zásadního selhalo. Bez ohledu na rozdílné vnímání problému, Islanďané vyrazili do ulic společně.

Násilí se nenosí

Uspořádat demonstraci na Islandu není vůbec jednoduchá záležitost. Populace Reykjavíku, kde se většina protestů počínaje podzimem 2008 odehrála, totiž představuje něco kolem sto padesáti tisíc lidí – asi tolik, kolik má Plzeň. „Dovedeš si představit, jak takový dav může vypadat?“ ptá se Sighurdur, která je mi průvodkyní i studnicí informací od chvíle, co jsem přijela do hlavního města ostrovní země. Sedíme spolu v kavárně na rušné Laugavegurské ulici a já dostávám lekci z historie. „Znali jsme se téměř všichni. Na obou stranách barikád. Házet kameny nebo vůbec používat násilí je v našem prostředí těžko představitelné. Jiný demonstrant by tě hned okřikl, že policajt je jeho bratranec,“ říká třicetiletá grafička.

Během protestů tak docházelo k úsměvným situacím. Težkooděnci a demonstranti sdíleli v mrazivém počasí termosky s horkou čokoládou a občas si vyměnili povzbudivou větu o tom, že nakonec všechno dobře dopadne. Když skupina v maskách obklopila 29. prosince 2008 sídlo prezidenta, dočkala se přívětivého uvítání první dámy, která je jednoduše pozvala na kávu, aby mohli své požadavky snadněji formulovat v teple prezidentského domova.

Není tedy divu, že v prostředí miniaturní země s třemi sty tisíci obyvateli se hlavní strategií dnes již památných protestů stala metoda hlomozu. Pánvičky, hrnce a kotlíky, které demonstranti vynesli ze svých kuchyní spolu s nejrůznějšími paličkami, působily utrpení ušním bubínkům po několik chladných měsíců – před budovou parlamentu s týdenní pravidelností. Je překvapením, že mírumilovný protest nakonec zafungoval?

Kdo v dnes již pokojném Reykjavíku navštíví budovu zákonodárného sboru, pochopí, jaký dopad tyto akce mohly mít. Parlament je malá budova s aulou, kantýnou, několika málo kancelářemi a jedním starším pánem z ochranky, který mě bez okolků pustil dovnitř. Budova dnes vypadá až ospale, ale když anarchisté vyvěsili před čtyřmi roky na její střechu vlajku místního obchodního řetězce Bónus a vyhlásili Island „Bónuslandem“, televize CNN vysílala přímý přenos po celém světě. Nic podobného se na Islandu ještě nestalo. Fotky rozhořčených Islanďanů pálících bankovní vlajky oblétly svět, zatímco skandování hesla „pryč s vládou“ se změnilo ve slogan nový – „Už nikdy žádnou vládu“. Demonstranti dávali najevo, že už k politikům nemají důvěru. „Říkali, že demokracie přestala fungovat,“ vzpomíná Sighurdur. Společnost byla připravena na opravdovou změnu.


Společně proti trhům

Kam vedl všeobecný hněv, obrácený proti bankéřům, vládě a obchodním řetězcům, je dnes již známé. Protesty uvnitř budovy centrální banky vedly k ústupu těžkooděnců i k potupnému útěku jejího guvernéra Davíða Oddssona, který byl později z práce propuštěn. Sama vláda padla podobně hanebným stylem, když v lednu 2009 musela utéct před rozzlobenými demonstranty přes zahradu vládní budovy. Premiér Geir Haarde a dalších dvě stě lidí zodpovědných za finanční kolaps bylo postaveno před soud. Novou vládu utvořily po dubnových volbách Sociálnědemokratická Aliance a strana Levicoví Zelení.

Od konce roku 2008 také islandské banky smazaly úvěry v hodnotě třinácti procent hrubého domácího produktu a zmírnily tím dluhovou zátěž třetiny obyvatelstva. Islanďané navíc v referendu radikálně odmítli nést zodpovědnost za úvěr 3,8 miliardy liber vůči Británii a Holandsku za pojištění vkladů v těchto zemích. Dluh byl nakonec odepsán. „Island je učebnicovým příkladem toho, co bývá obvykle ordinováno zemím v recesi. Každý ekonom by s tím souhlasil,“ prohlásil k situaci dánský ekonom Lars Christensen. Měl pravdu. Pokud má být růst HDP tím pravým ukazatelem, Island se z ekonomické krize zotavil.


Politika nadosah

Vznikl tak příklad hodný následování? Vždyť přeci v Řecku či na Kypru byly dluhy převedeny na bedra daňových poplatníků bez ohledu na trvající demonstrace. Proč se Řekové, kteří se stejným odhodláním vycházejí do ulic již dlouhé měsíce, nemohou domoci stejně funkční odezvy? Jistě, Island například není v EU, a může tak mít širší manévrovací prostor. Ještě další vysvětlení je ale po ruce.

„Žijí mezi námi. Bez plotů a vysokých zdí. Potkáváš je na cestě do práce, jezdíš kolem jejich domů, víš, jak vypadá jejich pes a jakou barvu truhlíků mají za oknem. Na Islandu má politika osobní rozměry,“ vysvětluje Sighurdur a dodává: „Téměř každá rodina má alespoň jednoho politika či političku v okruhu známých.“

Dává to smysl, zodpovědnost je tu na očích více než kdekoli jinde. Snad to tak byla právě ona relativně malá islandská komunita, která umožnila, aby s pánvičkovou revolucí vzniklo něco výjimečného. Lidé začali spontánně tvořit skupiny, které pomáhaly například těm, kteří měli přijít o své domovy. Další seskupení přicházela s alternativními ekonomickými modely a finančním systémy. Byly založeny organizace na podporu „skutečné demokracie“, které předkládaly návrhy mnoha radikálních demokratických změn. Vznikl takzvaný „Parlament ulice“ i skupina malých politických stran, které do zatuchlé islandské politiky vnesly nový vítr.


Děti pánvičkové revoluce

Malé politické strany, jako jsou třeba Nejlepší Strana, Strana světlých zítřků a Piráti, dodnes představují to nejzajímavější, co z pánvičkové revoluce zůstalo. Když přitom Jón Gnarr, dnešní starosta Reykjavíku, zakládal Nejlepší Stranu bez jakýchkoli předchozích politických zkušeností, šlo spíše o žert a parodii na klasickou politiku.

Strana s hymnou Simply the best od Tiny Turner usilovala o jediné: aby život Islanďanů byl zábavnější. Program sliboval ručníky do všech bazénů zdarma, ledního medvěda do reykjavické zoo, Disneyland v oblasti Vatsmyri – a skoncování se všemi dluhy. Může to znít bizarně, ale „nejlepšáci“ s Jónem Gnarrem v čele získali šest z patnácti míst v městské radě Reykjavíku. Šokující vítězství bývá připisováno odmítnutí tradičního politického establishmentu.

Jón Gnarr hned po svém zvolení oznámil, že nevstoupí do koaliční vlády s nikým, kdo pravidelně nesleduje seriál americké televize HBO – The Wire. Ani po svém nástupu na pozici starosty nepřestal provokovat. Na místní Gay Pride se objevil v ženských šatech a byl označen za nejkrásnější drag queen celého průvodu. Jeho aktivity jsou vidět na každém kroku. Jen během mého krátkého pobytu na Islandu stihl přepsat smlouvy tak, aby na letišti v Reykjavíku nemohla přistávat žádná vojenská letadla. Podle svých slov tím vyhlásil „válku válce“.

Gnarrovy lidskoprávní aktivity zahrnují také hlasitou podporu Tibetu anebo již zmíněné zavádění přímé demokracie. Na alternativě, která má umožnit, aby lidé sami rozhodovali o osudu své země, se spolu s Nejlepší Stranou podílí také Piráti a Strana světlých zítřků. Místní lidé nazývají tato uskupení stranami „punku“. To proto, že jejich představitelé vycházejí z anarchistické a humanistické tradice. Během protestů v roce 2009 je bylo vidět nejvíce a Islanďané jim dodnes zůstávají nakloněni.

 

 

 

 

 

 

 

 

Vylajkujte si svůj svět

Někdejší punkáče dnes již v ulicích nenajdete. Musíte za nimi na radnici nebo do miniaturního parlamentu, kam také mířím za Jónem Þór Ólafssonem. „Volební systém a takzvaná demokracie selhaly. Zákonodárci ztratili krátce po nástupu do funkce schopnost hájit zájmy Islanďanů. Tohle je začarovaný kruh, který se opakuje zemi od země, volby od voleb, všude napříč světem. To nejdůležitější je (znovu)zvolení, vše ostatní je nepodstatné,“ říká dnešní poslanec za Piráty.

Podle Ólaffsonových slov usilují takzvané punkové strany Islandu o vytvoření nové demokracie. Řešením by podle nich mohla být internetová platforma, kde by se každý občan vyjadřoval k rozhodnutím, které Island v budoucnu čekají. „Představ si to jako Facebook, jako prostředí, kde bude politická debata přístupná každému. Můžeš lajkovat nebo nelajkovat, můžeš reprezentovat sám sebe, a ne jen tiše přihlížet.“

Ačkoli lidé dnes nemají pocit, že mohou cokoli změnit a politika je většinou nudí (nebo štve), punkové strany chtějí e-platformou dokázat, že politika má smysl a do okolního dění se dá jednoduše zapojit „Naše komunita je sice malá, ale hýří nápady. Dají se zde testovat nové principy, Island je zkrátka ideální místo pro experimenty s demokracií,“ vysvětluje pirátský poslanec, proč by to mohlo fungovat právě zde, na Islandu.

Není pochyb o tom, že masové rozšíření internetu může věci značně napomoci. Téměř osmdesát procent Islanďanů tráví denně čas na Facebooku. Proč se ale Jón Pór Ólaffson vydal tradiční poslaneckou dráhou, když právě parlamentní demokracii zároveň kritizuje? Na to má jednoznačnou odpověď: „Není pochyb, že internet může být nástrojem změny. Obávám se ale, že stávající mocenské struktury dosud nemůžeme narušit. Ty musíme změnit zevnitř.“

Dnešní poslanec tak naráží na událost, která se v jinak spíš pozitivním období po pánvičkové revoluci stala „nejtemnějším dnem na Islandu“. Místní si za hlomozu nádobí vydobyli návrh na změnu ústavy, která by se tak stala první ústavou na světě formulovanou lidmi, nikoliv politiky. V rámci národního shromáždění bylo náhodně zvoleno devět set padesát lidí, kteří společně vytvořili nový návrh. Ústava mimo jiné obsahovala radikální změnu volebního systému, ponechání přírodních zdrojů v majetku státu, svobodný přístup k informacím, ochranu životního prostředí a přímou demokracii prostřednictvím referend.

Studená sprcha ale přišla záhy. Čerstvě zvolený parlament nepodpořil návrh v anonymním hlasování, přestože lidé mu v referendu vyjádřili sedmdesátiprocentní podporu. „Byla to největší zrada v dějinách Islandu, do dnešního dne nechápu, proč to udělali,“ říká Ólaffson. Celá věc nicméně vysvětluje současnou, poněkud nenadšenou atmosféru na ostrově. Všudypřítomnou únavu z politiky a pocit bezmoci mi dají pocítit leckteří Islanďané během návštěv v gejzírech, v hospodě nebo v místním informačním centru. „Revoluce již není nástrojem změny. V ulicích jsme mrzli nadarmo,“ říká například padesátiletý Ragnar, další člen Pirátů, programátor a zároveň můj hostitel.


Krok tam a krok zpět

Než opustím Island, dozvím se, že se Ragnar mýlil jen částečně. Volby, které na Islandu proběhly v dubnu, totiž poukázaly na protikladný fenomén: Do parlamentu byly zvoleny dvě „punkové“ strany. Dohromady získaly devět křesel, což je o něco málo více, než samy předpokládaly. „Ještě není dobojováno. Pokud budu zvolen, hned na prvním zasedání znovu předložíme ke schválení novou ústavu,“ sliboval Ólaffson.

Jenže proti pankáčské ústavě bude tentokrát stát silný soupeř. Ve volbách totiž výrazně zabodovala také takzvaná „nostalgická dvojka“ – dvě nejsilnější strany, jejichž koalice stála za bankovním kolapsem. Zdá se, že Island ovládla ztráta paměti, anebo touha po starých dobrých časech. Škoda. Pocitu, že právě tady se mohly dít velké věci, se jen tak nezbavím. Tak či onak zůstává Island zemí, kterou se vyplatí sledovat. Když už ne pro inspiraci, tak alespoň kvůli zábavě.

Autorka je spolupracovnicí redakce.


BOX

Fakta o Islandu

Ostrovní stát na severu Evropy se rozkládá na ploše 103 tisíc km2 a obývá jej přibližně 320 tisíc lidí. Hlavním městem vulkanicky a geologicky činného ostrova je Reykjavík, v němž žije bezmála polovina všech obyvatel Islandu.

Do konce první světové války byl Island součástí norského a poté dánského království. V roce 1918 získal nezávislost a od roku 1944 je republikou. Jeho národní parlament Althing založený v polovině 10. století, je nejstarší podobnou institucí na světě. Island nemá stálou armádu, pouze pobřežní stráž. Je však členem NATO a do roku 2006 byla v Keflavíku americká základna.

V roce 2008 zkolaboval na Islandu bankovní systém, což mělo za následek politickou krizi. V dubnu 2009 zvolili Islanďané poprvé od vzniku republiky většinově levicovou vládu v čele s Jóhannou Sigurdardóttir, avšak letos v dubnu se opět ujaly kormidla konzervativní Strana nezávislosti a liberální Pokroková strana, které přivedly zemi ke kolapsu.

Přes přetrvávající zadlužení populace a zvýšenou nezaměstnanost se uvádí, že Island se z ekonomické krize dokázal vymanit. Žebříčky OSN za loňský rok ho považují za třináctou nejrozvinutější a čtvrtou nejproduktivnější zemi na světě na jednoho obyvatele.


 

 

 

 


autor / Rad Bandit VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Ráj pro ženy? / Rad Bandit > NP č.416 > Ženská stránka Severský Island dvakrát dosáhl na vrchol žebříčku zprávy Světového ekonomického fóra o rovnosti mezi pohlavími. V roce 2012 byl magazínem Newsweek vyhlášen „nejlepší zemí pro ženy na světě". Jak je to ale s feministickou utopií doopravdy? číst dále Jsem informační Viking / Rad Bandit > NP č.416 > Téma čísla Birgitta Jónsdóttir je jednou ze tří islandských Pirátů, kterým se jako prvním na světě podařilo získat křesla v parlamentu. „Nejsem ale žádná politička," tvrdí o sobě. Mnohem více se cítí být poetičkou a mluvčí pro islandskou iniciativu Wikileaks a Zachraňte Island.     číst dále Velká nedorozumění třetího druhu / Jan Stern > NP č.416 > Fejeton Sál akademie praskal ve švech. Na konferenci se tentokrát sjeli vědci z celé Alfa Centauri. Rozruch vyvolal nález na kosmickém tělese vyzdobeném podivnými hieroglyfy „PIONEER 10". Šlo o destičku, o níž převažovalo přesvědčení, že jde o poselství jakési vzdálené civilizace. číst dále Přístav věčného tuláka / Tomáš Havlín > NP č.416 > Uličníci Zdeněk Fenyk má boty toulavý. Čtyřicítka ale zaklepala na rameno, a tak zakotvil v Brně. Poslední rok prodává Nový Prostor před hotelem Slovan na Lidické. Říká, že se teď cítí svobodnější a ve volných chvílích rád hledí do středověku. Ostatně, býval řeholníkem u františkánů. číst dále

Nejčtenější články autora

Stud před make-upem / Rad Bandit > NP č.481 > Pošli to dál Bydlí u mě pět Romáků. Nejmladšímu je pět let a nejstaršímu třicet pět. Je to skvělá rodina se třemi dětmi, z nichž ty dvě starší chodí spolu pěšky do školy do Táborské, po cestě si třeba koupí zmrzlinu a ruku za ruku překrosí křižovatku nad Synkáčem. Mám je rád, píšou mi: „Vážený pane, dnes jsme zaplatili nájemné." „Vážený pane, moc se nám tu libí." - „Vážený pane, utekla nám kočka, nevadí, když si pořídíme psa?" Nevadí. Nevadí mi vůbec nic až na vzpomínku, jak jsem rodinu Kočích poznal.   číst dále Přítomnost se stává budoucností / Rad Bandit > NP č.484 > Pošli to dál Světová zdravotnická organizace (WHO) se chystá zrušit transsexualitu jako psychiatrické onemocnění. S třicetiletým zpožděním za lesbami a gayi se tak i transsexuálové dočkají „uzdravení“.   číst dále Trosečník na ostrově blahobytu / Rad Bandit > NP č.463 > Pošli to dál Mám to načtené. Třídní příslušnosti se mi dostane na základě inteligence, bohatství a popularity. Jsem v USA, Mekce kapitalismu. Potud teoretikové nepochybili. Jak ale koupím Coca-Colu? číst dále Pár zakázaných fotek / Rad Bandit > NP č.468 > Ženská stránka Z mejlu na mě vyskočily dvě nepřečtené zprávy. Možná tam měly raději zůstat, protože jenom předznamenaly podivný den lidí, kteří nejsou ochotní vidět.     číst dále
celý archiv