NP č.413 > Téma číslaSkrz naskrzRedakce

Jaké je být v kůži „klienta"? Proč je hlavák lepší než Václavák? A sjakými rakcemi se setkáte, když řeknete, že jste sociální pracovnice? Ptali jsem se těch, kteří žijí se sociální prací.

A co ty vlastně děláš?

 

Běžná konverzační otázka a často také můstek k dalšímu rozhovoru. Právě. Většinou mám chuť odpovědět, že dělám na kase v Lidlu. Ne snad, abych si zvýšila sociální status, ale vyhnu se tak reakcím renomovaných specialistů na sociální politiku, kteří přesně vědí, co dělat, a operují se slovy jako „kamenolom“, „ostnatý drát“ a výčtem nejrůznějších prostředků na hubení škodné v minulosti mnohokrát ozkoušených. Také se vyhnu rozsudkům o své naivitě a patologické potřebě pomáhat těm, kteří si to nezaslouží, nebo uniknu kloboukům dolů za svoji statečnost a že na „to“ prý mám žaludek. Když si ale dodám kuráž a cítím, že s dotyčným by mohla být rozumná řeč, ráda povídám o tom, jak skvělou práci mám a jak bych za nic na světě neměnila. Pracuju na ulici s lidmi závislými na drogách a žlutý kyblík na použité stříkačky je moje vstupenka do světa, kam se člověk dostane, jen pokud za sebou nechá víru ve všechno, co mu celý život slibovali a co se tak nějak porouchalo.
Část dne trávím v parku u Hlavního nádraží. Běžný občan raději jen projde, ale pražský Sherwood má i své idylické momenty. Poklidné proudění času, svoje „starýznámý“ na lavičkách a duch místa, které lze tisíckrát přeoperovat na luxusní obchody, a přesto bude dál fungovat podle vlastních pravidel. Jasně, ne vždy je veselo, ale o to silnější jsou momenty, kdy se společně s „místními“ zahříváme u větráku z metra a trochu zlomyslně počítáme, kolika turistům vypadne z ruky pojízdný kufr na puklém asfaltu. Na Václavák chodím míň ráda. Neonový obraz marnosti a sebeklamu se tu zažírá pod kůži, vysává a dusí zároveň. Zbytek dne jezdíme do vzdálenějších čtvrtí, ať už za konkrétními lidmi a na squaty, nebo do míst, kde tušíme, že by naše služby mohl někdo potřebovat.
A to se nebojíš? Nejčastější otázka, kterou dostávám. Možná nejlepší odpovědí jsou studenti, kteří k nám chodí na praxi. Většinou přicházejí s obavami, ale už první den je na nich znát překvapení z toho, co nečekali - civilní komunikaci, vzájemnou úctu, vstřícnost a humor. Lidi, se kterými se potkáváme, jsou zpravidla po uši v průšvihu. Snad by se ani nikdo nedivil, kdyby svoji beznaděj obraceli proti nám. Někdy se to i stane, ale naprostá většina setkání je přátelská. Někdy jsem až v rozpacích, když se někdo mermomocí chce podělit o polárkáč, nebo když nám kluci narvou kytky ze záhonu.
Lví podíl na tom, že je mi v práci dobře, mají lidi z našeho týmu. Ačkoli jsme každý trochu jiný, vnímám odhodlání zastávat práva lidí, kteří tiše přijímají status těch, kdo si za všechno můžou sami a nezaslouží si slušné zacházení. Pomáhání nestojí nějak velkou míru nasazení a odhodlání. Otevřenost, snaha nesoudit a neuplatňovat svoje představy o tom, jak se má správně žít, opravdový zájem a vědomí vlastní nedokonalosti úplně stačí. My ty holky a kluky prostě máme rádi.

 

Anežka, 28 let, sociální pracovnice v terénu

 

 

Zážitky s gadžou


Když jsem začala jako dobrovolník docházet do jedné organizace na malém městě za prací s dětmi, moc jsem netušila, co mě čeká. Pro děti se tu pořádaly různé aktivity a výlety, já dostala na starost jednu holčičku. Říkejme jí Anička.
Vídaly jsme se jednou týdně. Měla problémy ve škole, tak jsme občas místo plavání nebo kreslení dělaly domácí úkoly. Občas se k nám přidaly i další děti a postupně jsem jich většinu ze sídliště začala znát jménem. Taky jsem je potkávala na různých hrách pořádaných dobrovolníky. Práce s nimi mě hodně bavila - viděla jsem, že jakákoli pozornost, kterou dětem dávám, se do nich zapisuje. A protože to byly převážně romské děti, bylo přínosem už jen to, že udělaly pozitivní zážitek s gadžou. Těch totiž moc neměly.
Když v pololetí dostala Anička na vysvědčení dvě pětky, začala se nad ní stahovat mračna. Místo nabídky doučování dostali rodiče Aničky dopis od ředitele s návrhem na její umístění do speciální školy. Tehdy zasáhl terénní sociální pracovník a přesvědčil rodiče, ať Aničku do speciální školy neposílají. Jenže pak Anička přestala chodit pravidelně do školy. Myslím, že se jí tam nechtělo, protože jí šikanovali. Byla jediné romské dítě ve čtvrté třídě. Už takhle malé děti žijí s pocitem, že nespravedlnost, která je na nich páchána, je jejich vina. Nikdy jsem jí neviděla zlobit se na někoho, kdo jí urážel. Zato ve mně pomalu rostla zlost na lidi kolem. Stačilo si všímat třeba reakcí prodavačů v obchodě. Nedovedu si představit, že by Anička tu protiromskou náladu nevnímala.
Anička nakonec skončila ve speciální škole. Vkládali jsme do ní hodně nadějí, byla nadanější než ostatní děti. Přesto jsme jí nedokázali uchránit před systémem, který romské děti diskriminuje. Není to jediný případ, který jsem zblízka poznala.

 

Irena, 28 let, architektka a dobrovolnice

 

 

Pomáhat a sdílet


Je mi 26 let, jsem holka z vesnice a právě si zakládám život. Ať je to hardcore, chtěla bych říct: nejsem Romka, ale zdravím černochy. Mám mezi nimi kamarády, dali mi hodně do života a je to s nimi tak, jak se říká na facebooku: Sdílím tě.
Když žiješ na ulici, zajímáš se o různé možnosti. Denní centrum Naděje pro mladé u Hlavního nádraží je jedním z míst, kde se můžeš dát do kupy, když přijde krizová situace. Chodím sem už nějakou dobu, když si řekneš, pomůžou ti, a tak vidím, že pomoc tady je. Člověk si toho váží.
Na druhou stranu je to středisko a má svá pravidla. Chápu, že sociálním pracovníkům to roste přes hlavu, tak je to v každý práci. Mladiství na ně mají dopad, možná je to i naopak. Oni mají svůj osobní život, takže když je potkáš venku, pozdravíš, ale neděláš ostudu sobě ani jim. Nakonec musí nastat nějaké smíření. Já si sem zajdu na jídlo, osprchuju se, vyřídím osobní věci, kouknu na internet a jdu. Vím, že oni nás nesdílej, oni nám jenom pomáhají.
Někdy chodím do Drop Inu na čínskou polévku, ale radši se nezdržím. Oceňuju, že je to veřejné a pro všechny, ale je to příliš hospodské a přeci jenom zásah do soukromí. Uvnitř je dvacet nebo třicet lidí, kteří jsou starší a tvoří komunitu, jejíž hodnoty a psychika jsou jiné. Přindu, pozdravím, ale k srdci si je tak úplně nepouštím.
Spím na lodi Hermes, tam je to taky rozvrstvený. Hodně lidí v důchodovém věku mi nevadí, ale často by potřebovali spíš lékařskou péči, která tam není. Správná matka by se měla postarat o všechny své děti a také péče o lidi bez domova by měla být větší. Je třeba, aby člověk mohl vybřednout z ulice, vést rodinný život a aby pracoval, pokud může. Kdyby byly lepší podmínky, všechen ten dopad, stres, úmrtí a braní drog by byl menší.
Všechno se teď mění, návrhy jsou podané. Dala jsem návrh proti vyhánění lidí z Hlavního nádraží, budou se zakládat nová střediska a má se odkoupit několik domů, protože velká část amnestovaných skončila na ulici. Nevím, jestli se to podaří, ale někdo tam na úřadě musí sedět a návrhy číst - už jich bylo strašně moc. A jak je podávám? Jenom já mám klíč k tomuto tajemství. A v nejlepším se má přestat.

 

Bára, 26 let

 

Za katedrou


Jaká je moje zkušenost s výukou sociální práce na vysoké škole? Asi bych o sobě přímo neřekla, že jsem vysokoškolský pedagog, ale faktem je, že jeden praktický předmět už tři roky vyučuji. Jedná se o kurz pro studenty dálkového studia, proti mně tedy většinou nesedí čerství středoškoláci, ale sociální pracovníci, kteří si podle nového zákona potřebují doplnit vzdělání. Ve stejné situaci jako oni - tedy před nutností změnit zaměstnání či vystudovat - se před časem ocitla i řada policistů a vojáků, takže posluchači tvoří skutečně pestrý mix lidí s různými životními zkušenostmi.
Nad nabídkou učit jsem zprvu hodně váhala. Vždycky jsem se považovala spíš za praktika, navíc na školu, kde jsem sociální práci kdysi vystudovala já, nevzpomínám zrovna ráda. Většinu času stráveného na přednáškách a seminářích jsem ne moc úspěšně bojovala s pocity absurdity. Pokud už nějaká výuka probíhala, což nebylo úplně pravidlem, byla to většinou spousta teorie, u níž jsem vyučující podezřívala, že ji znají jen z knih. Opakovaně jsem se dozvídala, že sociální práce je pro společnost hrozně důležitá, protože integruje ty na okraji a tím napomáhá sociálnímu smíru. Zdaleka nejskloňovanější byla představa o roli sociálního pracovníka jako experta, který zprostředkovává kontakt mezi dvěma světy. Co ale s tím, když je ochota komunikovat na straně většiny takřka nulová? Diskuse veškerá žádná. Přitom jsem měla pocit, že k tomu, aby člověk mohl tuhle profesi dělat dobře, by bylo potřeba mnohem víc se věnovat etice a vychovávat studenty ke kritickému myšlení.
Nakonec jsem kývla, i když s obavami. Zkušenost známého, který učí sociální práci jinde, byla dost odstrašující - student, který přišel na přednášku v tričku rasistické kapely, seminární práce plné předsudků o Romech či představ o tom, že největším nebezpečím pro svět jsou Arabové. Nakonec jsem ale ke svému překvapení nelitovala. Většinu z desetihodinového kurzu věnuji diskusím. Bavíme se o tom, co v sociální práci funguje a co ne, i když se často tváří, že ano. Sem tam sice zazní zkazky o tom, že by nebyl špatný nápad vybudovat třeba pro takové Romy koncentrační tábory - konfrontace s argumenty ale většinou zabere. Když už není zbytí, ptám se „skutečně byste se chtěli narodit do romské kůže“?

 

Ivana, 34 let


autor / Redakce VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Oprava / Redakce > NP č.489 > Novinky z ulice Prodejce Radek Tamók nebyl spokojen s tím, jak vyšel jeho neautoriovaný rozhovor v minulém čísle. Sepsali jsme s společně dlouhé prohlášení všech omylů a nepřesností, které v rozhovoru zazněly, ale protože samotný seznam je příliš dlouhý a život příliš krátký a NP nemá dost stran, publikujeme tímto Radkovi jménem redakce velkou omluvu a celý text omluvy a oprav jeho rozhovoru zveřejňujeme na Facebookových stránkách Nového Prostoru. číst dále Proč přijímat uprchlíky? / Redakce > NP č.462 > Téma čísla Čtyřem osobnostem jsme položili prostou otázku… číst dále Jak to vidí Romové / Redakce > NP č.423 > Téma čísla Mluví se pořád dokola o nich a už mnohem méně s nimi. Zeptali jsme se šesti Romů z měst, kterými nedávno prošly protiromské pochody, na jejich názor a zkušenost s rasismem. číst dále Dobrý psychopat / Redakce > NP č.494 > Téma čísla Když se řekne psychopat, vybavíme si někoho v lepším případě nesnesitelného, v horším případě okolí nebezpečného. Jsou ale vlastnosti, díky kterým lidé s psychopatickými rysy mohou hrát ve společnosti kladnou a zásadní úlohu. Psychopat díky absenci emocí a strachu může činem na hraně totálního rizika posunout lidstvo vpřed. Hledáme dobrého psychopata! číst dále Zdravotnické střípky / Redakce > NP č.394 > Téma čísla Zdraví znamená tvrdou dřinu. Lékařů, zdravotních sester, ale také samotných pacientů a jejich blízkých. Ve zdravotnictví se potkává a někdy na sebe tvrdě naráží několik světů. Jakou si z něj odnášejí zkušenost?   číst dále Anketa / Redakce > NP č.444 > Téma čísla Co by vás přimělo k emigraci? Kam byste emigrovali? číst dále Nový prostor: 15 let / Dagmar Kocmánková, Redakce > NP č.448 > Pošli to dál Street-papery po celém světě vznikají, aby upozornily na problém bezdomovství, pomohly lidem bez domova získat příjem a daly jim hlas. Nový Prostor se o to snaží již patnáct let. číst dále Houbová míchanice / Redakce > NP č.422 > Téma čísla Polévka, smaženice, nebo naděje na psychedelický výlet? Nebo jsou vám houby úplně jedno a do lesa ani nechodíte? Pokud jste beznadějně „houbovzdorní“, vězte i tak, že vy se po smrti můžete houbám hodit. číst dále

Chci pomoci konkrétním lidem bez domova a v nouzi

Podívejte se profily našich nejlepších prodejců, kterým nechybí zodpovědnost a poctivost, ale chybí jim zázemí, oblečení, obuv nebo nějaká speciální pomůcka, aby se mohli cítit spokojeně a žilo se jim lépe. Našim prodejcům můžete přispět na jejich konkrétní potřeby nebo přání.
Chcete se o jejich osudu dozvědět víc? Děkujeme všem dárcům.

celý archiv