NP č.408 > FejetonJistota nuly a jiné radosti zapšklého dědkaJan Stern

Jsou věci, na kterých se všichni shodneme. Že ty pasáže z Mamma mia, kde nehraje muzika, se nedají snést. Že ten blonďatej šlachovitej Bond není žádnej Bond. Že nejhezčí z Charlieho andílků je Lucy Liu, ze Spice girls Victoria a ze Čtyřlístku Bobík. Zde není nad čím diskutovat, ani co volit, zde je jednou provždy rozhodnuto všeobecným veřejným míněním, které nedokáží pokroutit ani agentury na jeho měření.

 

Ze stejného ranku je i všeobecná jistota čtenářstva Nového Prostoru, že autor těchto fejetonů není citlivý, empatický lidumil s humanistickým pohledem na svět a laskavým humorem, který dokáže pohladit. Jedna čtenářka mi to dokonce napsala bez servítků: „Neznám vás. Ale víte, jak si vás představuju? Jako zapšklého zahořklého dědka, co vidí na všem jen to horší.“

Jenže, to je těžká věc. Já bych byl rád humanomilcem lidu, jenže to bych musel nosit nikoli růžové brýle, jak by se dalo čekat, ale pásku přes oči. Tak třeba nedávno. Byli jsme s přítelem, taktéž zapšklým dědkem, posedět v restauránu. Dali jsme si jídlo, já několik káv a můj přítel požádal o dvě sklenice vody z kohoutku. Úslužně jsme svou útratu závěrem zaplatili, nicméně při zapšklém revizionistickém pohledu na účtenku jsme si povšimli, že za každou sklenici vody z vodovodu nám bylo naúčtováno 25 korun českých, dohromady tedy úctyhodná, jakkoli inflační, takřečená pajska. A teď bych vás chtěl vidět, paní Marie ze Strašnic, jak přetékáte v takové chvíli láskou k lidem a epoše.

Anebo slánky. Já si dovedu představit, že v éře, kdy bylo jaksi samozřejmé, že v restauraci je na stole lahvička se solí a pepřem, mohl být takový Karel Poláček ve svých fejetonech mírumilovným a decentním. Ale chtěl bych ho vidět dnes, kdy se rozmohl pozoruhodný marketingový tah se slánkami hosta neobtěžovat a případně ho přinutit si o ně říct. K čemu je to jako dobré? To je nějaké protiteroristické opatření, nebo co? To jako hrozí, že nám do pepře moravští separatisté nasypou antrax? Já nevím jak u vás ve Strašnicích, paní Marie, ale všude vůkol se ta epidemie rozmáhá. A já přitom nemám být dědek pesimista! To bych musel být Květa Fialová. Ta by jistě nad absencí slánky zavrněla blahem a vroucně pronesla s přivřenýma očima „to je krása“. Jenže já na karmu kašlu a chci žít ve světě, kde je slánka na stole v restauraci automatická, a není-li, mám právo bejt dědekjedenalenepříjemnej.

Anebo tudle s tou jistotou. To je totiž tak. Šel jsem si jednoho dne vybrat z nejmenované bankovní instituce ty své drobné, když tu mi děva u vchodu vrazila do ruky letáček se zářícím nápisem Jistota. Rozrušen tím, že po osmi letech mám v ruce něco, s čím se laskala ruka mladé dívky, a že navíc hrozí, že se po všech životních peripetiích snad přeci jen dočkám oné kýžené jistoty, nehodil jsem letáček do smetí, ale počal ho studovat. A měl jsem si tu radost zapšklého dědka raději ušetřit! Dozvěděl jsem se totiž, že když svěřím své životní úspory onomu investičnímu produktu z „rodiny produktů Jistota“, budou mé peníze zúročeny, a to tak, že když stoupne cena všech 20 akcií v investičním balíčku, připíší mi specialisté, kteří do nich za mne investovali, takřka jedenapůlprocentní úrok. Nestoupne-li však cena všech akcií, připíší mi nulu. Tomu se říká jistota! Ještěže člověk nakupuje u odborníků. V tu chvíli jsem také pochopil, jak jsem se mohl vyhnout osudu zapšklé pýchavky – měl jsem studovat na investičního bankéře. Hodil bych úspory klientů na dvacet akcií na trhu, když by všechny stouply, pokryl bych jim inflaci, když nestouply, nedal bych jim nic, a to vše zcela korektně a dle smluvních podmínek. A ze hry by mohli vystoupit za tři roky, nebo po zaplacení pokuty 5 procent z jejich úspor. Jo, to by bylo bájo. To bych si hodil, paní Mar ie, nohy na stůl a kopal do sebe jednu vodu z kohoutku za druhou. Láskyplně a optimisticky.

Jenže pozdě bycha honit. Jsem fejetonista s nohama pod stolem a ulevit si od křečových žil a křečové epochy mohu jen tady. Tak mějte sakra trochu pochopení, Marie.

 


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

My jsme všichni ho-ho / Jan Stern > NP č.459 > Fejeton Občas člověka pronásledují určité nutkavé představy. Člověka běžného (homo ordinaris) třeba představa, že má rozepnutý poklopec, i když nemá. Velké škody při tom nevznikají, krom toho, že si trochu unavíte ruku neustálým ohmatáváním rozkroku. Člověk hollywoodský (homo hollywoodiensis, slangově někdy též ho-ho) má nutkavé představy stejně jako člověk běžný, leč liší se tím, že mu tyto představy přinášejí nikoli malé škody, ale velké zisky. číst dále Kávička a jiné omyly / Jan Stern > NP č.532 > Fejeton Miluju statistiky. Lidé se jimi dají krásně překvapovat. Když se řekne „káva", neřkuli dokonce „kultura kávy", co si pod tím představíte? Nejspíše pařížskou kavárnu, před níž na vratkých židličkách posedávají nikam nechvátající básníci. Anebo úzkou uličku v Římě, s dvěma stolky vystrčenými na ulici, u nichž posedávají rovněž nikam nespěchající fotbalisti. číst dále Nebylo nás pět / Jan Stern > NP č.474 > Fejeton Nás hochů, co jsme spolu nikam nechodili a seděli povětšinou u Kurzweila Čestmíra doma, nebylo pět. Byli jsme dva, já a Kurzweil Čestmír. číst dále Údery otevřenou dlaní / Jan Stern > NP č.460 > Fejeton Existují teorie pravící, že východní bojová umění vznikla tak, že Číňané zkopírovali chvaty vojáků armády Alexandra Velikého při jeho východním tažení. Jenže zatímco Sašovi hošani v boji muže proti muži protivníka prostě flákli nebo kopli, východní lid přiváděl drobnými úpravami dalších a dalších kopií původního originálu bojové chvaty k dokonalosti a takto vzniklo karate, kung-fu, judo a já nevím, jak se ještě všechno to vznešené bitkaření jmenuje. Východní lidy jsou zkrátka v kopírování mistři. číst dále
celý archiv