NP č.405 > Téma číslaMy, Tarzani z rodu opůAndrea Novotná

Komu náleží bohatství a moc? Tomu, kdo dokáže zkrotit původní dravost. Tarzani našich dob neskáčou z liány na liánu. Divočina je k dispozici na černém i legálním trhu.

 

Ten příběh známe skoro všichni z dětských let, pokud ne z ilustrovaných sešitů, tak z animovaných televizních verzí. O sirotka se postará smečka opů, postupně si mezi nimi získá dominantní pozici. Je schopen zkrotit a podřídit si nejen opice, ale i šelmy. I ty jako beránci následují bílého lidského vůdce a tvoří součást jeho družiny (přinejmenším v jednom ze sešitových dílů). Tarzan pochopitelně není obyčejným smrtelníkem – jak vyjde najevo, jedná se o potomka anglických lordů z bohatého rodu Greystokeů. Kdepak opici, za ženu si vezme krásnou Jane, které pochopitelně hned několikrát zachrání život.

 

Dekorace moci

V jistém smyslu platí: kdo by nechtěl být Tarzanem? Tedy tím, komu osud nadělil a kdo přitom zároveň projevil své schopnosti v nejtvrdších podmínkách. Tím, kdo zkrotil šelmu a udělal z ní svůj nástroj. Tím, kdo dokáže být dravý natolik, aby zkrotil dravost, ale zároveň se umí pohybovat i ve zjemnělém velkém světě. Tím, kdo dokáže být divokým Tarzanem i bohatým lordem Greystokem.

Obraz Tarzana, hrdiny světa koloniálních impérií těsně před první světovou válkou, možná vysvětluje popularitu šelem víc než všechno pohazování s archetypy. Jistě není třeba příliš mnoho intelektuální námahy ke zjištění, že lvi a tygři ztělesňují bohatství a moc. Představa jejich zkrocení zároveň jako by ztělesňovala bohatství a moc získané zaslouženě. Kdo zkrotil divokou, přírodní moc dravých šelem, je jistě mocný právem.

Bohatství a moc ale dávno nevznikají ze souboje s šelmami, mobilizací vlastních svalů v boji na život a na smrt. Jsou obvykle výsledkem vysoce specializovaných činností v rámci průmyslové civilizace, která mimo jiné krájí a trhá na kusy divočinu. Dnes si už lze jen těžko představit, že někde v tropech žijí v pralese kmeny neznámého druhu opů, které tvoří chybějící článek mezi člověkem a opicí. To už lze mnohem spíš očekávat, že se uzavřenou kapitolou v dějinách přírody stanou i šelmy, které by člověka mohly následovat či které by mohl zkrotit. V mezičase končí šelmy, pro něž už není ve volné přírodě dost prostoru k reprodukci, v zoo a soukromých chovech.

 

Tygřík domácí?

Horkým kandidátem na roli statusové šelmy se stal tygr. Jeho „strašná souměrnost“ (slovy básníka Williama Blakea) mizí z volné přírody závratnou rychlostí. V Tarzanových časech se tygří populace odhadovala na 100 000, dnes jsou ve volné přírodě jen asi tři tisíce tygrů. Pětkrát až sedmkrát tolik jich ale podle různých odhadů žije v zajetí. V USA to je podle různých odhadů 5–10 tisíc, jejich počet nikdo neeviduje a již řadu let se zde vedou spory o to, zda by zde chování velkých kočkovitých šelem neměl regulovat federální zákon. Zatím jsou v některých státech zakázány, v jiných je naopak snazší chovat tygra než psa. Další tisíce tygrů žijí v zajetí v Číně, která je největším velkoskladem pro obrovský černý trh s démonickou kočkou. Jeden kus pořídíte za třicet až sto tisíc dolarů – a právě ilegální obchod představuje jeden z hlavních důvodů jejich drastického úbytku ve volné přírodě.

Když vědci z National Cancer Institute v Marylandu zkoumali genetickou diverzitu tygrů chovaných ve čtrnácti zemích světa, byli nadšeni: genetická výbava jednotlivých tygřích poddruhů zatím zůstala zachována. Chmurnější myšlenky mají etologové uvažující o tom, jak z domestikovaných tygrů obnovovat přirozené populace. Zvířata, kterým jejich 4–7 kilogramů masa denně obstará chovatel, ztrácejí lovecké návyky a dovednosti. A i kdyby toho nebylo, pro navrátivší tygry stejně neexistuje dostupný habitus. Ten samý pán tvorstva, který velké šelmy domestikuje, je také zbavuje oněch stovek kilometrů čtverečních divočiny, které potřebují jako svůj lovný prostor.

 

Vítězství je jisté

Nad tygry už bliká červené světélko „druh blízký vyhubení“. Jejich mohutní příbuzní z českého státního znaku nejsou v tak silném ohrožení, i jejich populace nicméně za posledních padesát let klesla ze zhruba 45 000 na 20 000. Až tisícovku trofejí ze zastřelených lvů si přitom každoročně odvezou z Afriky lovci. Kšeft s odstřelem vlastního lva vynáší zejména Jihoafrické republice, kam míří většina nimrodů. „Lovného“ lva jim vypěstují v zajetí, s velkou hřívou a dostatečně nezvyklého na divokou přírodu, takže celých 99,2 % lovců svůj cíl nemine. Samice se někdy utratí hned po narození – bez hřívy by z nich nebyla cenná trofej. Lov krále zvířat lze pořídit zhruba od 20 000 dolarů výše.

* * *

Jsme podivní Tarzani pozdně průmyslové doby. Pokud máme dost peněz (tedy pokud jsme zkrotili a přiměli k poslušnosti dost lidí), planetární stroj na zážitky nám klidně připraví tarzanský pocit a zkrotí pro nás šelmu. Je libo tygra do obýváku nebo předpřipraveného lva na odstřel?

 


autor / Andrea Novotná VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv