NP č.334 > Téma číslaDomov je cestaZuzana Brodilová, Andrea Novotná

Osvobodit se od pevného rytmu Z práce - Domů - Do práce. Najít znovu svobodu, kterou naši předkové ztratili v neolitu, když se usadili a rozdělili si půdu. A taky pořádat divoké parties. To všechno znamená freetekno pojaté jako život na cestě.

 

Pro většinu lidí je cestování jen jeden ze způsobů, jak trávit volný čas a zároveň se na několik dnů dostat mimo známé každodenní trasy, které už dávno zevšedněly za hranice vnímatelnosti. Jednou za rok dovolená a sem tam o víkendu výlet. Díky vymoženostem doby může být takových dnů i víc a cestování se pak snadno stane součástí životního stylu – místo čtrnáctidenní dovolené na pláži dva měsíce v Indii, místo výletu na Kokořín prodloužený víkend v Paříži. Motivy i způsoby takových cestovatelů bývají často hodně vzdálené, jedna věc je ale spojuje – návrat. Dřív nebo později, po vlastní ose nebo s cestovkou, pokaždé se vrátí na místo, které považují za svoje doma. Kamkoliv a zase zpátky.

Existují ale i „cestovatelé“, kterým jakoby se z itineráře – pokud vůbec nějaký měli – ztratila poslední strana. S jistotou vyslovované „doma“ získává relativní hodnotu a o návratu není třeba mluvit. Ne turista či cestovatel, ale novodobý kočovník, který svoje „doma“ přesouvá tam, kam se mu zrovna chce. Nomád, který cestování spojil se životem.

 

KAMKOLIV, JEN ZPÁTKY

Kočovnictví tu bylo odjakživa, v našem kulturním okruhu se však velmi záhy dostalo na okraj. O jeho obrodě se začalo znovu mluvit v sedmdesátých letech v souvislosti s hippies, největší diskuse ovšem vyvolalo kočování příznivců teknohudby, kteří své cesty spojili s pořádáním otevřených hudebních akcí známých jako free parties.

V lesíku, jen pár metrů od liduprázdné pláže, která dokonale míchá dojem přímořského ráje s industriální estetikou zapomenutých rour a obří polorozpadlé elektrárny na horizontu, parkuje kolem dvaceti postarších dodávek a karavanů. Díky velkému graf f iti s motivem dívčího obličeje a ironickým sloganem v komiksové bublině na jedné z rozpadlých budov opodál je jasné, že se tu party nekoná poprvé. Z několika soundsystémů zní hudba, u jednoho běží na plátně film. Nepřítomnost plotů, vstupného a ochranky je samozřejmostí. V dodávce zařízené na celoroční bydlení sedí mezi snowboardem a velkým květináčem s fíkusem asi třicetiletá Angličanka v trochu ušmudlaných růžových plesových šatech. Ukrajina, kde se party koná, je jen jednou ze zastávek na cestě kamsi dál do jihovýchodní Asie. „S přítelem takhle jezdíme už skoro deset let, teď chceme na pár týdnů do Ruska, kde máme kamarády. Vyrážíme příští týden,“ říká, zatímco škrábe bramboru. „Nebo možná až za rok,“ zasměje se její přítel s narážkou na to, že jejich dodávka momentálně ztroskotala na problému s alternátorem a dál asi hned tak nepojede. Nevypadají ale, že by je to nějak extra trápilo – za chvilku se odcházejí koupat a vracejí se až za několik hodin s taškou ryb od místních rybářů.

Rozmach novodobého kočovnictví spjatého s pořádáním parties souvisel v západní Evropě s rychlou komercionalizací taneční hudby, ale i s nespokojeností mladých lidí s konzervativním systémem, který dával na vybranou mezi šedým oblekem a rychlou, tvrdě vydřenou kariérou vzhůru, nebo pomalým sešupem a živořením na společenském dně. Ne všichni snili o životě zasvěceném vydělávání peněz, a tak pořádání parties nabralo na živelnosti a přesunulo se do přírody. Na západoevropském venkově se začaly objevovat kolony bizarních barevných dodávek, obytných aut a karavanů, které krom lidí, aparatury a dekorací často vezly psy, poníky, kozy, motokáry, kola, pekárny a spoustu dalších věcí, které by člověk v náklaďáku rozhodně nehledal. Pro někoho svěží závan odlišnosti a zábavy, pro jiného hluční otrhaní šupáci, „kteří ve dne v noci poskakují na hromadách výkalů, kupách injekčních stříkaček a pytlích plných extáze“, jak postoj konzervativních médií ironicky popsal William Shaw ve své knize Voices of the New Age Nomads. Ideální příležitost propadnout panice.

 

NEHÝBAT SE

V usazených společnostech kočovníci odjakživa budili strach. Byli cizí, a co je cizí, to je podezřelé. Když se pitvořili a podařilo se jim ze sebe udělat atrakci, mohli i částečně uspět – to byl příklad cirkusu. Většinou ale byli vnímáni jako nebezpečný element, který je potřeba dostat pod kontrolu nebo zlikvidovat. Jak píše ve své knize The Songlines Bruce Chatwin, „putující kočovníci nevědomky v usedlících vzbuzují vztek. Je to, jako by jim připomínali svobody, kterých se sami svou usedlostí vzdali.“ Podle Chatwina jde o kulturní spor, který je odloženým pokračováním konfliktu mezi prvními usazenými zemědělci a kočovnými lovci a pastevci. Koneckonců výbojná kultura tehdejších usazených zemědělců, plných obav o nejistý výsledek další úrody bývá dávána do protikladu k mírumilovné mentalitě lovců a pastevců, kteří se podle potřeby přesouvali tam, kde byla právě hojnost...

V moderním Československu to bylo podobné s kočovnými cikány: první republika jim nadekretovala spoustu omezení a zaevidovala je. Druhá republika je nechala nahnat do pracovního tábora v Letech, kde za protektorátu pomřeli na epidemii tyfu nebo byli deportováni do nacistického koncentráku. Komunisté pak kočovnictví zakázali zákonem. Postupná likvidace měla nakonec úspěch. Dnes u nás nekočují ani Romové, ani jejich novodobí následovníci, které známe ze západní Evropy. Všechno je na svém místě, nic se nehýbe, nic nerozrušuje.

Český teknař Ivo patří k výjimkám. Několik let žil jako traveler převážně na západě, a i v Česku bydlí pohromadě se svými přáteli na principu komunitního bydlení. „Je to zvláštní, ale u nás se travelling, tahle forma levného a vlastně i ekologického bydlení, kterým je možné kdykoliv pohnout, moc nerozšířil.“ Iva doplňuje jeho kamarád Lukáš: „Ačkoli je v Česku možná nejvíc návštěvníků freetekno parties v přepočtu na obyvatele, jen málo z nich je takto aktivních, včetně mne samotného.“ Pokud v Česku lze vůbec o travellerech mluvit, tak jde o jednotlivce a už dávno ne o celé kmeny (sound systémy). Většina lidí vyjede na party o víkendu nebo o prázdninách, ale už nezmění nomádství na trvalý způsob života. To může krom neexistující zkušenosti se životem „jinak“ (ať už jakkoliv) souviset i s mnohem prozaičtějšími důvody. Na rozdíl od západních zemí zde stále může hrát velkou roli buď nedostatek peněz (i na starou dodávku je v Česku třeba šetřit nepoměrně déle) nebo nutnost pevného zakotvení v pracovním procesu. Na západě si teknotravellers na nutné náklady vydělávají různě. „V ideálním případě by měl příjem z velké části pocházet z mejdanů a z prodeje věcí přímo tam (jídla, pití, oblečení), to ale nejde vždycky,“ říká Lukáš. „Řada lidí proto využívá sezónních prací, na něž jsou celkem odborníci. Existuje samozřejmě i procento těch, kteří pobírají dávky, a nemá smysl zamlčovat, že někteří se pohybují na hraně zákona, s čímž úzce souvisí především prodej tanečních drog na parties,“ dodává věcně.

 

NA VÝCHOD

I na západě, kde se lidé na cestě stále počítají na tisíce, se teknotravelleři potýkali s řadou problémů. Dlouhodobé utlačování a tlak na konformitu na začátku devadesátých let podtrhla série zákonů (vzorem byl britský Criminal Justice Act z roku 1994), které tento typ života umožnily potlačovat a trestat. „Co mě na západě překvapilo, byla silná represe ze strany státu,“ vzpomíná Ivo na svou první cestu. „Když kdekoli zaparkovalo víc aut pohromadě, byl to okamžitě problém, už dvě tři auta znamenala vesnici nebo město v ohrožení, zalarmovaný policajty a podobně.“ Xenofobii sdílela a podporovala politická elita. Slovy britského premiéra Johna Majora: „ Společnost potřebuje více odsuzovat a méně chápat. Kočovníci nové doby? Ne v této době! A ani v žádné jiné!“

Tehdejší západoevropská nevraživost se vzápětí trochu překvapivě projevila na východě. Nejenom v Česku, kde největší jinakost dosud představovali často téměř institucionalizovaní představitelé rockového undergroundu a několik nesmělých punkerů, se začaly objevovat kolony, které před pár lety děsily západoevropský venkov. Možná i díky uvolněnosti počátku devadesátých let zde v prvních letech proběhlo několik větších free parties, které se obešly bez mediální pozornosti a možná i proto bez zásahu policie. Podmínky pro vznik české freetekno scény byly připravené. O pár let a více čí méně povedených parties později se situace téměř dokonale obrátila. Zatímco západní Evropa v čele s Británií od represivní politiky pomalu ustoupila a mnoho akcí zde probíhá s tolerancí úřadů i policie, v Česku se zprávy o zásazích policie na kdejaké tancovačce staly běžnou součástí mediální reality a bývalý premiér Paroubek jakoby se svého času v míře zášti ke kočovným tekno akcím rozhodl překonat Johna Majora.

Samotní čeští teknaři reagovali v některých případech stejně jako jejich západní kolegové: heslem se stalo go east. Ač se nejednalo o klasický travelling jako způsob života, ale spíš o několikatýdenní tripy, část teknařů alespoň v létě vyrážela na parties do východních zemí, které několikrát proběhly přímo v české režii. Rozdíl byl v reakci místních. Zejména na Ukrajině to byl buď nezájem, nebo místy až tragikomické neporozumění. „Gde ďiskatek?“, ptala se překvapená místní omladina, která si v nablýskaných autech našla cestu na opuštěnou pláž, kde Ukrajina- tek probíhal. „Zatím tam scéna není,“ říká Ivo. „Ale kdo ví, může to mít vývoj jako ve Španělsku, kam si léta jezdili Angličani a Francouzi dělat parties pro sebe, protože tam byl klid od policie, a v posledních letech se to neskutečně vyvinulo a na akce teď chodí tisíce místních.“

Navzdory mnoha problémům s úřady a policií se na západě stále pohybuje tisíce teknotravelerů, kteří se mísí s důchodci s karavany a cikánskými kočovníky, s nimiž si vyměňují zkušenosti. U nás kočovníkům zabavili vozy a odvedli koně už roku 1958. Usedlý kočovníkovi nevěřil a pravděpodobně nikdy věřit nebude – možná by ale stačilo naslouchat a respektovat. Ztracená část svobody, která je daní za pevné a pohodlné „doma“ s koupelnou a topením, nemusí být důvodem k agresi.

 


autor / Zuzana Brodilová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA autor / Andrea Novotná VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Stíny horkého léta / Jan Stern > NP č.334 > Fejeton Drazí revolucionáři, možná už i vás zavalil příval vděčného dojetí. Ano, letos slavíme to veliké výročí. A nemám teď na mysli skutečnost, že je tomu právě rok, co jsem nastoupil na fejetonovou stránku Nového Prostoru. Míním tím zajisté dvacet let od chvíle, kdy se zrodil náš svobodný dnešek.   číst dále Ráj, ve kterém neprší / Tomáš Havlín > NP č.334 > Téma čísla V rovinaté zemi nikoho mezi Drážďanami a Berlínem byste spíš čekali, že narazíte na zbloudilou družinu krále Arnulfa než na tropické ostrovy s plážemi a exotickými chrámy. Přesto právě sem jezdí tisíce lidí za iluzí jižních moří. Prázdniny v simulovaném ráji táhnou.   číst dále Pan Vajíčko anebo kdo je tady hrdina? / Jan Kaňák > NP č.334 > Ženská stránka Feminismus a exaktní vědy nemají na první pohled mnoho společného. Jenže i způsob, jakým jsou popisovány přírodní procesy, utváří naše vnímání světa. Co se stane, když zdánlivě exaktní skutečnosti zasadíme do pohádky?   číst dále Cos dělal za komančů, táto? / Mardoša > NP č.334 > Rozhovor Lidé, kteří statečně bojovali proti normalizační šedi a nevzdávají se ani dnes, rozhodně nejsou středem pozornosti. Jedním z nich je i Čestmír Huňát, oceněný lets cenou Revolver Revue za celoživotní kulturní úsilí. Zpovídá ho jeho syn Mardoša, zakladatel legendárních Tata Bojs.   číst dále
celý archiv