NP č.405 > Téma číslaVlci, rysi, medvědi a myZuzana Vlasatá

Jsou trochu jako duchové nebo stíny. Tajemné přízraky lesů, opředené mýty a pověrami. Milovaní i nenávidění. Vlci, rysi a medvědi. Trojice velkých šelem, které bývaly v minulosti na našem území doma. Bývaly... Dokud neprohrály nevyrovnanou hru s lidmi.

 

Věk osvícenství byl pro trojici našich velkých šelem dobou temna – na území dnešního Česka byly v období od 17. do 19. století vyhubeny úplně. Nicméně šelmám se dařilo špatně v celé Evropě. Rys, který obýval prakticky všechny lesní oblasti kontinentu, se nyní vyskytuje jen v několika roztříštěných lokalitách. Vlkům zas „patřila“ prakticky celá severní polokoule, což už taky není pravda. A podobný osud potkal i medvědy. V Evropě jich dnes žije na padesát tisíc, ale tři čtvrtiny z toho jsou v Rusku.

Podíváme-li se na nejoptimističtější čísla z našich hvozdů, zjistíme, že řeč může být maximálně o sto rysech plus několika málo vlcích a medvědech. I tak jde kromě populace „opravdu našich“ asi šedesáti rysů v Jihozápadních Čechách (především na Šumavě a v Pošumaví) spíš o přivandrovalce ze Slovenska.

Člověka asi při rekapitulaci těchto neveselých čísel snadno napadne jednoduchá logika: čím více lidí, tím méně šelem. Sice nás fascinují – vlk patří mezi nejčastěji tetované motivy a plyšový medvěd ke stálicím dětských postýlek – na soužití s nimi ale máme evidentně stále co zlepšovat.

 

Jenom krysa střelí rysa?

Pravdou je, že poté, co u nás dostala trojice velkých šelem v minulosti pořádně na frak, se opět nesměle vrací. A zase na ně čekají pytláci – navzdory tomu, že lov vlka, rysa i medvěda je u nás ilegální.

Reálný odhad Akademie věd ČR zní, že za posledních dvacet let bylo v Česku upytlačeno nejméně pět set rysů. Vědci k němu došli na základě průměrných předpokládaných přírůstků v rysí populaci a jejich porovnáním se skutečnými čísly. Pro lepší ilustraci je ale dobré dodat pár dalších dat. Jaroslav Červený z Ústavu biologie obratlovců v roce 2004 uspořádal se svým kolegou Petrem Koubkem anonymní anketu mezi více než dvěma sty myslivců. Výsledky byly šokující: sedmnáct z nich se přiznalo k ulovení jednoho rysa a tři měli na kontě více než jednoho. Více než třetina dotázaných pak znala konkrétní případ upytlačení rysa a téměř třetina se stavěla k přítomnosti této fascinující divoké kočky v přírodě negativně. Vedení Českomoravské myslivecké jednoty se od ilegálního lovu nicméně distancuje.

A ještě jedno číslo pro dokreslení situace. Pracovníkům akademie se v minulých letech podařilo od zdejších myslivců získat ke karniologickému vyšetření šedesát devět rysích lebek. Převážná většina pocházela z ilegálního lovu. Správa národního parku a chráněné krajinné oblasti na Šumavě monitoruje společně s akademií věd od roku 1996 několik šumavských rysů pomocí obojků s vysílačkami. Za dobu trvání tohoto projektu takto označili čtrnáct zvířat. Sedm z nich již podlehlo pytlákům. Mezi zvlášť smutné příběhy patří případ rysí samičky Milky. Milka byla střelena ranou z kulovnice do levé přední nohy a pitva ukázala, že se musela trápit v bolestech ještě asi pět hodin, než vykrvácela. Dále pitva odhalila ještě jednu smutnou zprávu. Rysice byla v době své smrti mámou tří mláďat, která bez ní zemřela hlady. Otázkou zůstává, proč si střelec svůj úlovek nechal ležet v lese? Bál se kvůli vysílačce? Zabíjel jen tak ze sportu?

 

Jednou nás všechny sežerou!

Ve vzduchu nejspíš visí několik otázek: Je v dnešní České republice pro vlky, medvědy a rysy vůbec prostor? A pokud ano, neměli bychom je přece jen regulovat? Zastavme se nejdříve u naší nejpočetnější velké šelmy. Na Šumavě připadá na každých sto kilometrů čtverečních v průměru 1,75 rysa. Víc jedinců na dané ploše se prostě neuživí. Takže ve chvíli, kdy se mláďata naučí od své mámy vše potřebné do života, odcházejí si hledat svůj vlastní kus lesa, svůj nový domov. Z toho vyplývá, že se zkrátka nemohou přemnožit.

Velmi podobná situace je i u vlků a medvědů – snadno se ale může vlivem lovců zkomplikovat. Například, je-li ve vlčí smečce zabit vůdčí, takzvaný alfa pár, tedy ten, který jako jediný má nárok rozmnožovat se. V takové situaci se totiž neustaví zavčas nová hierarchie a do reprodukce vstoupí i samice, které by jinak nikdy svá mláďata neměly.

Mezi medvědy zas hrají důležitou regulační roli velcí samci, kteří mohou například usmrtit mláďata jiných, slabších samců. Zní to krutě, ale je to tak. Dodejme však, že o tytéž mocné medvědy, respektive o jejich trofej, mají eminentní zájem lovci. Ale jsou zde i jiné mechanismy, které fungují jako záchranná brzda před přemnožením. Mladé samice při vysoké populační hustotě třeba nevstupují do reprodukce. Zkrátka a dobře, příroda to má promyšlené. Scénář jí však poněkud narušuje moderní člověk.

Na místě nejsou ani obavy z toho, že plnohodnotný návrat rysů, vlků a medvědů do naší krajiny skončí drastickým úbytkem zvěře. Mnohem „efektivnější“ budou v lovu vždy myslivci, alespoň to spolehlivě potvrzují desetileté výzkumy z řady zemí. Šelmy navíc dokážou to, co lovci se zbraní nikoli – udržovat stáda zvěře zdravá, protože je zbavují především slabých a nemocných jedinců.

Nejde ovšem jenom o volně žijící zvířata. Chovatelé dobytka v podhorských oblastech se samozřejmě obávají především škod způsobených na svých stádech. A zde je opět zajímavé podívat se na skutečná čísla. V Beskydech je v posledních letech ročně nahlášeno pět až deset stržených hospodářských ovcí. Ačkoliv z pohledu konkrétních chovatelů může jít o citelnou ztrátu, v poměru k zhruba sedmnácti tisícům ovcí, chovaným v tomto moravském pohoří, jde o zanedbatelné množství.

 

Výzva jménem soužití

Velké šelmy pro mnoho lidí představují symbol divočiny. Ne však úplně po právu. Vlci a rysové ji k životu totiž prakticky nepotřebují. Nejspíš by jí dali přednost, ale faktem zůstává, že třeba vlci žijí i v hustě zalidněných zemích, jako je Itálie a Španělsko, nebo ve značně pozměněné krajině Polska a Německa. Ne, že by si s klidem běhali po městech. Samozřejmě preferují lesnaté (ale i bezlesé) přírodní oblasti. V praxi to však znamená, že i v současné Evropě se pro ně místo najde. Konkrétně v Německu na základě modelování reálných dat výskytu rysa zjistili, že 92 % země se pro tyto divoké kočky nehodí. Stále však zbývá 24 000 čtverečních kilometrů, což odpovídá domovu pro necelé čtyři stovky rysů.

V Česku podobně důkladnou analýzu nemáme, ovšem vzhledem k vyšší lesnatosti a nižší hustotě osídlení na tom jistě nebudeme hůř. Je ale třeba počítat s jistými problémy. Zatímco takový srnec si vystačí s územím o rozloze zhruba jednoho kilometru čtverečního, u šelem jsou to kilometrů stovky. Mláďata, která opouštějí rodiče a vydávají se hledat vlastní teritorium, mohou na své pouti urazit i přes tisíc kilometrů. Přitom lze v naší krajině logicky očekávat, že narazí na množství silnic, zástavbu a jiné překážky. Proto je důležité podporovat výstavbu takzvaných migračních koridorů, tedy například zelených mostů přes dálnice a jiné cesty. Tyto přechody, známé též jako ekodukty, slouží samozřejmě nejen šelmám, ale všem zvířatům. Využívají je dokonce i ptáci. Průzkumy potvrzují, že tři čtvrtiny pěvců přelétají silnice právě nad zelenými mosty. Jejich přínos ovšem pocítí i řidiči, protože méně zvířat na silnici znamená méně dopravních nehod.

 

„Pomáhat a chránit“

Ekodukty, migrace, biotopy... a všechna ostatní odborná opatření jsou jedna věc – pro ochranu šelem jsou nezbytná, avšak někdy mohou být nákladná a také organizačně velmi náročná. Hned na prvním místě je tu ale problém s pytláky, a ten se daří docela elegantně řešit takzvaným Rysím a Vlčím hlídkám.

O co jde? „Hlídky“ jsou vyškolené skupinky dobrovolníků, které v zimě (kdy mají šelmy nejhezčí kožich a zanechávají za sebou ve sněhu zřetelné stopy, tudíž po nich pytláci jdou více než jindy) procházejí oblastmi s výskytem vlků a rysů. Zní to možná banálně, ale už to je přínos. Tuší-li potenciální pytlák, že mu může být někdo v patách, nechá se od činu odradit. A o to přesně jde.

Posledních jedenáct let se o organizaci hlídek stará olomoucká pobočka Hnutí DUHA, avšak s myšlenkou samotnou přišel už před pár desítkami let ostravský zoolog a ochranář Ludvík Kunc. Sám něco podobného prováděl na vlastní pěst v oblasti beskydského Smrku a Kněhyně. „Šlo mi o to, aby nikdo z těch lidí neměl jistotu, že jsou v lese sami,“ říkal.

Kromě demotivace pytláků se hlídkám daří získávat také cenné informace o výskytu šelem – vloni to bylo dokonce sto sedmnáct záznamů. A odstranily také tři nelegální masité návnady.

Hlídek se může zúčastnit každý, kdo projde úvodním školením. Aktuální informace lze vždy najít na adrese www.selmy.cz.

 

Autorka je členkou Hnutí DUHA.

 


autor / Zuzana Vlasatá VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

celý archiv