NP č.405 > Dějiny přítomnostiZe Sabry a Šatíly cesta nevedeTomáš Halda

Před třiceti lety došlo v palestinských uprchlických táborech Sabra a Šatíla k masakru tamních obyvatel, a to za tiché podpory izraelské armády. Po třech dekádách žijí rodiny, které tragédii přežily, stále v pomyslném obležení.

 

Se vznikem státu Izrael a následnou válkou s jeho arabskými sousedy uprchly nebo byly z původního území Palestiny násilím vyhnány stovky tisíc arabských obyvatel. Jednou z destinací se pro ně stal i Libanon. Uprchlický tábor v Šatíle na jižním předměstí hlavního města Bejrútu vznikl v roce 1949, a dodnes se podobá jedenácti dalším, které v Libanonu najdeme. Nekvalitní betonové stavby, kde v malých bytech přebývají namačkané rodiny. Mezi domy vedou jen úzké uličky, které bez kanalizace značně zapáchají. Nad hlavou pak visí hustá síť volně natahaných elektrických drátů, přes kterou téměř nepronikne slunce.

Jedním z prvních obyvatel Šatíly byl i dnes už devětasedmdesátiletý Kamal Márúf. Když jsem ho navštívil v jeho bytě v centru tábora, který je dnes místo stanového městečka betonovým slumem čítajícím okolo patnácti tisíc obyvatel, popsal mi svůj odchod z vlasti následovně: „Pocházím z farmářské rodiny, z vesnice poblíž města Haifa. Neměli jsme mnoho informací, jak židovská okupace probíhá. Pak ale dorazily zprávy o masakrech v Dejr Jásínu (palestinská vesnice, kterou přepadla teroristická skupina Irgun a zanechala po sobě více jak sto mrtvých) a dalších oblastech. Lidé měli strach, že přijdou i k nim. S rodiči jsem tehdy jako šestiletý chlapec vyrazil pěšky do Libanonu.“

 

Kdo neuteče, nevyhraje

Kamal Márúf od roku 1949 Šatílu neopustil. Pracoval tu v malé obuvnické dílně, oženil se a zplodil pět dětí. Potom ale přišla občanská válka, do které se zapojil i jižní soused Libanonu, Izrael. V roce 1982 stanula izraelská armáda na okraji Bejrútu a Kamal Márúf zažíval okupaci podruhé v životě. A nejen to. Mezi šestnáctým a osmnáctým zářím 1982 vstoupilo do Šatíly a Sabry několik stovek členů libanonské milice křesťanských falangistů, kteří spolupracovali s Izraelci, a začalo cíleně vraždit jejich obyvatele (odhady se různí od 700 až po 3500 mrtvých) včetně starců, žen a dětí.

„Naložili mě a další lidi do nákladního auta a odvezli na sportovní stadion, kde nás postavili do řady. Mého syna Džamála a několik dalších chlapců odvedli. Dodnes nevím, co se s ním stalo,“ vzpomíná na události před třemi dekádami Kamal Márúf. Aktivně se i přes svůj věk snaží dohledat pravdu prostřednictvím arabských a mezinárodních organizací. Doposud marně. O osudných dnech v Šatíle mi vyprávěl také soused pana Márúfa, pětašedesátiletý Júsuf Hamza. Měl štěstí, že bydlel na jiné straně tábora, než kterou falangisté vstupovali dovnitř. „Dírou ve zdi jsem viděl ulicí utíkat zakrvácené lidi a slyšel střelbu. Bylo mi jasné, že musím i se svou rodinou ihned uprchnout. Vplížili jsme se mezi stromy a sadem utíkali pryč od tábora k silnici. Tam ale stáli izraelští vojáci. Mířili na nás a my museli zase zpět. Schovali jsme se mezi stromy a tam zůstali celý další den.“

Během vraždění byly Sabra a Šatíla obklíčené izraelskou armádou, která o masakrech věděla a nepodnikla nejmenší kroky k jejich zastavení. Dokonce tábory přes noc osvětlovala světlicemi. Celý útok měl být ze strany falangistů reakcí na zavraždění čerstvě zvoleného prezidenta Bašíra Džamáíla, který pocházel z jejich řad. Toho ale nezlikvidovali Palestinci, nýbrž maronitský křesťan Habíb Taniús Šartúni, který byl členem znepřátelené Syrské národně sociální strany. Izraelská armáda ovšem k Palestincům žádnou shovívavostí netrpěla, jelikož tábory dříve využívali bojovníci z Organizace pro osvobození Palestiny. Ti už ale v době masakru byli dávno mimo oblast. Smrt tedy postihla civilisty – palestinské uprchlíky i chudé libanonské muslimy.

Velitel falangistů, Elie Hobajka, který vraždění v táborech velel, se nikdy ze svých činů před soudem nezodpovídal. Naopak, několikrát se stal ministrem. Izraelskou účast v masakrech vyšetřovala vládou ustavená Kahanova komise, která nepřímou podporu falangistům potvrdila. V Izraeli vyvolaly události v Sabře a Šatíle veřejné protesty, kterých se zúčastnilo na 400 000 lidí. Armádní generál Raful Eitan přišel o svůj post. Rezignoval také tehdejší ministr obrany, Ariel Šaron, který se ale do vysoké politiky posléze vrátil. Za dalších dvacet let byl obžalován před belgickým soudem pro válečné zločiny. Pak ale pod Hobajkovým autem vybuchla nastražená nálož. Šaron upadl do komatu a téma viny a trestu za Sabru a Šatílu se z povědomí světa vytratilo.

 

Uprchlíkem až do smrti

Kromě seniorů, kteří velmi rádi vzpomínají na „vůni olivových ratolestí a ovoce ze svých palestinských sadů“, jsem se v Šatíle setkal s řadou lidí, kteří se v Bejrútu narodili a o Palestině vědí jen z vyprávění. Libanon ale za svou vlast považovat také nemohou. Nikdo jim tu možnost totiž nedal.

„Nejsme tu vítáni. Jsme pro ně trochu jako vzduch,“ vypráví mi Rámi, třiadvacetiletý student Bejrútské arabské univerzity a pokračuje: „Na naší univerzitě nejsem jediný, kdo pochází z uprchlického tábora. Přitom si tam někteří z libanonských studentů myslí, že stále žijeme ve stanech. Jiní dokonce o jménech jako je Sabra nebo Šatíla nikdy neslyšeli. Žijí v bohatých částech Bejrútu. Uprchlické tábory do jejich života prostě nepatří. Tak si mezi nimi připadám někdy dost nepatřičně.“ Rámi by měl po dokončení univerzity pracovat jako stavební inženýr. Navrhovat domy tady ale bude jen stěží.

Palestinci nemají vlastní občanství a současné libanonské zákony zakazují právě lidem bez státní příslušnosti pracovat ve třiceti vybraných profesích a čtyřiceti oblastech obchodu mimo uprchlické tábory. Legislativa byla očividně šitá „na míru“ právě jim. „Například doktor, lékárník, ale i taxikář z téměř kterékoliv země na světě u nás může vykonávat svoji profesi. Ale nikoli Palestinec, který se narodil v Libanonu. Kromě toho nemůže dědit žádný majetek,“ popisuje mi nepříjemná fakta Džamál Wakím, politický komentátor a zároveň profesor na Libanonské mezinárodní univerzitě v Bejrútu. Palestinská komunita byla v minulosti zapojena do ozbrojeného konfliktu, jehož následky Libanon stále paralyzují. Její aktivity se zároveň odrazily v kvalitě dalšího života. V současné době jsou to ale právě diskriminační zákony, které drží Palestince v bídě. Podle průzkumů organizace Palestinian Najdeh Foundation nemá téměř šedesát procent uprchlíků ve věku 15 až 64 let práci. A jen sedm procent obyvatel se může pochlubit stálým zaměstnáním s platnou smlouvou. Z velké části je tedy komunita odkázána na pomoc Spojených národů a soukromých či náboženských nadací. Mnozí z místních o to víc doufají v návrat domů.

 

Ze syrské louže pod okap

Po krachu všech „mírových plánů a cestovních map“ na Blízkém východě to možná zní jako špatný vtip, ale i kdyby v budoucnu Palestinci skutečně dostali právo na vlastní stát, stejně nebude možné přijmout na jeho území všechny uprchlíky. Dnes jich je po světě i s potomky téměř pět milionů. V Libanonu je to „pouhých“ čtyři sta tisíc. Požadavky Palestinců z Šatíly mi jednou v kempu jednoduše shrnul zdejší dokumentarista Allá Al Zátar: „My jsme nepřišli z Ramalláhu nebo Jeruzaléma a stát v hranicích z roku 1967 naši situaci nevyřeší. Všichni tady jsou ze severu Palestiny. Pro nás je podstatná rezoluce Valného shromáždění OSN z roku 1948, tedy právo na návrat.“

Když jsem před čtyřmi lety žil v syrském Damašku, v tamním palestinském táboře Jarmúk bylo možné potkat uprchlíky, kteří sem přijížděli z Bagdádu. Po „osvobození“ Iráku Američany se totiž stávali terčem tamních šíitských milicí. To jsem ale ještě netušil, že další pohroma pro malý národ přijde tak brzy. Většina obyvatel Jarmúku jsou sunnitští muslimové a mnozí z nich byli syrskému prezidentu Asadovi nejprve vděční za jistou formu bezpečí i za lepší životní podmínky, než mají Palestinci v Libanonu. Když se ale naplno rozhořely boje mezi syrskou opozicí a vládními jednotkami, násilí se přesunulo i do Jarmúku. Část jeho obyvatel pak musela odejít. Jako příslušníci minority a navíc lidé bez státní příslušnosti neměli na výběr. A tak stejně jako kdysi Židé, musí i Palestinci často utíkat. Na libanonských hranicích jim však celníci na rozdíl od ostatních syrských uprchlíků komplikují vstup do země. Přesto se už několik palestinských rodin dostalo i do tábora v Šatíle. Otázkou je, kam se ještě budou moci pohnout, pokud by se konflikt ze Sýrie naplno přelil i do nestabilního Libanonu.

 

Autor je spolupracovníkem redakce.

 


autor / Tomáš Halda VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Naděje i strach indického slumu / Tomáš Halda > NP č.419 > Reportáž Indické velkoměsto Mumbaí (Bombaj) je komplikované a v místním slumu Dharaví je to vidět. Na necelých dvou kilometrech čtverečních tady žije neoficiálně až milion lidí. Přišli ze všech koutů Indie a mají rozdílné zvyky, náboženství i jazyk. Jedno je ale začíná spojovat – mají obavy o další existenci jejich domova. číst dále Život na vrakovišti lodí / Tomáš Halda > NP č.380 > Téma čísla Ačkoli byla v posledních dekádách lodní doprava na vzestupu, finanční krize její rozvoj utlumila. Pro mnoho přepravců je dnes výhodnější zbavit se stárnoucích lodí, které nečinně kotví v přístavištích a nepřinášejí jejich majitelům žádné zisky. Jedním z míst, kam vysloužilí obři míří, je i pákistánské Gadáni.   číst dále Arabský punk z Damašku / Tomáš Halda > NP č.368 > Rozhovor V arabském světě je punkových kapel jen několik. Potýkají se s předsudky veřejnosti i zvýšeným zájmem tajných služeb. Kdo chce na Blízkém východě dělat punk, tak musí opravdu chtít. O mnoha úskalích jsem si v syrském Damašku povídal s kytaristou a zpěvákem kapely Mazhott, Rašvánem Zazou.   číst dále Gay na útěku z Bagdádu / Tomáš Halda > NP č.343 > Rozhovor V syrské uprchlické čtvrti Džaramána jsem potkal Sámera. Spadá hned do dvou rizikových skupin - pochází z křesťanské rodiny a ještě k tomu je gay. Nejen Bagdád, ale i pobyt v Damašku je pro něj kvůli jeho orientaci nebezpečný.   číst dále Řev kytar v Bejrútu / Tomáš Halda > NP č.351 > Referát Navzdory složité politické i bezpečnostní situaci se hlavní město Libanonu vyznačuje bujarým nočním životem. Bejrútské hospody a kluby jsou každý večer zaplněné mladými lidmi a alkohol tu teče proudem. Stále častěji je slyšet o místní alternativní scéně. Dnešním Bejrútem zni punk, hip-hop i techno.   číst dále Párty v centru Londýna / Tomáš Halda > NP č.390 > Reportáž Squatterské hnutí je ve Velké Británii mnohem populárnější než ve většině ostatních částí Evropy. Zabrat léta prázdný dům nebo továrnu tady stále není kriminálním deliktem a podle údajů stanice BB C je v celé zemi kolem 650 000 nevyužívaných nemovitostí.   číst dále V Libyi na přelomu dějin / Tomáš Halda > NP č.384 > Reportáž Koncem srpna mi zavolal rakouský kolega, jestli bych s ním nechtěl jet natáčet dokument o Libyi. Dostal jsem tak jedinečnou příležitost navštívit zemi, která se po téměř dvaačtyřiceti letech zbavovala vlády plukovníka Muammara Kaddáfího.   číst dále Místo, kde křesťané a muslimové hledají společnou řeč / Tomáš Halda > NP č.354 > Reportáž Osmdesát kilometrů na sever od Damašku se na jednom z horských svahů ukrývá byzantský klášter Mar Músa. Opuštěnou stavbu znovuobjevil italský kněz Paolo Dall´Oglio, který tu s pomocí evropských dotací a podporou syrské vlády otevřel centrum, jehož posláním je mezináboženský dialog. V neuralgickém bodě planety tak vznikl jedinečný projekt, jenž přitahuje velkou pozornost.   číst dále
celý archiv