NP č.397 > FejetonMáš už svého Hadamczika?Jan Stern

Kdo viděl Pytlákovu schovanku, ví, že se lze upsat k smrti. Podstupuji toto riziko a přináším vám další ze svých hlubokomyslných fejetonů.

 

Nikoli však z rozmaru. Důvod mám velmi vážný. Ne sice tak vážný jako továrník Skalský – by mohla Elén bráti hodiny zpěvu – ale tak úplná hloupůstka to také není. Mám totiž dobrou zprávu pro nás pro všechny. Po mnoha zákrutách lidstvo získalo konečně důstojné průvodce životem – osobní kouče.

Minulost lidstva bývala trudná. Potřeboval-li v dávných dobách člověk radu, co se sebou, nezbývalo mu než jít ke zpovědi. Kněz vyslechl, nicméně jeho rady bývaly poněkud stereotypní, což nebylo zrovna prozíravé. Lidé po čase zjistili, že na radu „svěř se do rukou božích“, případně „dej si třicet zdrávasů“ kněze v podstatě nepotřebují a že si mohou rady ordinovat sami, čímž vznikla tzv. reformace.

Jenže po čase se ukázalo, že rad se přeci jen nedostává, že člověk, to hovádko boží, přeci jen potřebuje jakési to vedení, usměrňování a radění. A tak se zrodili psychoanalytici. Oproti tmářské minulosti došlo ke zjevnému pokroku. Již nebylo nutno klečet na prknech zpovědnic, ale bylo možno se pohodlně natáhnout na polstrovaný divan a zde se vypovídat zcela svobodně, nesešněrován nudným desaterem. Psychoanalytici také omezili hloupé průpovídky o božích rukách a počali vkusně mlčet. Aby se dalo blábolení pacientů vydržet, zvedli oproti kněžím poněkud taxu. Pokud vyvolali mlčením a taxou hněv pacientův, sdělili mu, že nenávidí otce (v druhé generaci pak matku), čímž ho osvobodili. Jenže co naplat, přes veškerý pokrok, byla to nuda.

A tak lidstvo nevyhnutelně zahnalo temná mračna minulosti a dalo vyjít slunci flexibilních, dynamických a empatických osobních koučů. To jsou konečně ti správní průvodci našimi životy. Od kněží převzali magické formulky (ruce boží ovšem zaměnili za „vnitřní podstatu“ či „potenciál“, jimiž se má od nynějška člověk postmoderní nechat vést) a od psychoanalytiků převzali taxu. S touto dokonalou syntézou jistě brzy vyřeší všechny naše problémy.

Můj přítel si jednoho takového osobního kouče pořídil a nemůže si to vynachválit. Už na první konzultaci, za pouhých 1200 korun, se dozvěděl, že musí začít myslet pozitivně, že optimisté se dožívají vyššího věku a že když už umírají na rakovinu, tak mnohem veseleji než škarohlídi.

Za dalších 1200 před něj osobní kouč postavil sklenici s minerálkou a vysvětlil mu, že ji musí vidět poloplnou, nikoli poloprázdnou. Ohromenému příteli to úplně změnilo život – přestal se v restauracích rozčilovat nad nedodrženou mírou.

Takto iniciován matonkou, byl můj přítel dále a dále zasvěcován. Dozvěděl se například, že jeho šéf je melancholik, zatímco on sangvinik, a proto spolu nevycházejí. Melancholika kouč indikoval podle modrého svetru a doporučil příteli změnit vázanku. Sice to nepomohlo, protože přítel v černé vázance na nejbližší poradě chrstl vzteky šéfovi do tváře matonku z poloplné sklenice, nicméně vyhazov s koučem vyhodnotili jako líhnutí se nové vize, vnitřní restart, probuzení spících potenciálů a nový začátek.

Fázi nezaměstnanosti přítel nesl skvěle díky novému dechovému cvičení, které ho naučil kouč, jenž krom certifikátu koučského (internetového) kurzu v Alabamě má i kurz akupunktury, akupresury, žlutý pás v judu a je zasvěcen do keltské magie stromů.

Poté kouč příteli sdělil, že sám sebe nemá dostatečně rád, že si podvědomě nepřeje úspěch a že se vše v jeho životě zlomí, když sám sebe vnitřně obejme a začne se milovat.

Dle všeho se přítel do sebe zcela zamiloval, občas dokonce sám sobě nosil večer květiny a ještě předtím, než musel prodat svůj byt na Vinohradech, přeorganizoval ho z lásky k sobě dle zákonitostí feng-šuej, které mu zprostředkoval kouč, se slevou pro věrné zákazníky.

Nakonec se přítel po ročním marném restartování ve dvaceti job-agenturách, které mu doporučil kouč, stal koučovým osobním asistentem. Plat 12 000 korun měsíčně sice není z nejvyšších, přítel je však nadšený, neboť prvně v životě se prý cítí realizovaný, naplněný smyslem a ví, kam jde.

Já to asi vím také. A tak nějak tuším, že my všichni ostatní půjdeme brzy za ním.

 


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Sociologie amarounů / Jan Stern > NP č.453 > Fejeton Často přemýšlím nad tím, jací jsme my Češi. Myslím, že o sobě moc nevíme. Říkáme o sobě třeba, že krademe. Ale krade se všude po světě a mnohde mnohem víc. Říkáme o sobě, že pijeme. No, to nelze zpochybnit, pijeme hodně, pijeme víc než Rusové a Dánové. Pijeme Ligu mistrů. Leč přesto před nás statistika Mezinárodní zdravotnické organizace předsadila ještě jeden více kořalnický národ – Moldavce. Takže žádné Nagano, žádný Bělehrad, pouhé důstojné Chile 62. Myslíme si o sobě třeba taky, že jsme ateisté. A přitom každý druhý kolem mě věří na horoskopy, reinkarnaci, UFO a ilumináty. Kdepak, všechny tyhle definice jsou mimo. číst dále Stěrače? Stírají / Jan Stern > NP č.455 > Fejeton Občas se mě lidé ptají, proč nepíšu o politice, proč naši politickou elitu šetřím a uchraňuji před svými satirickými šlehy, k nimž jsem jako humorista takřka zavázán. Cožpak o to. Já bych šlehal. Já bych možná i vyloženě řezal. Potíž je, že politiku takřka nesleduji. Teda nesleduji – to je vám taková zvláštní věc, já televizní zprávy sleduji, ale vypínám při nich zvuk. číst dále Vyjíst život rohlíkem / Jan Stern > NP č.463 > Fejeton Ne že bych byl starcem, ale něco už přeci jen pamatuji. Během těch let, která bohužel pamatuji, už mi namlouvali o tom, jak se lidé na světě dělí, leccos. číst dále Čas buřtů / Jan Stern > NP č.473 > Fejeton Ač mne mnozí přesvědčují o opaku, nejsem zmítán „identitární panikou“. Vím, kdo jsem. Jsem Čech. číst dále
celý archiv