NP č.397 > Téma číslaKouzlení s chudobouJan Keller

Dá se snižováním platů učitelek v mateřinkách bojovat proti chudobě? Čáry máry fuk, když budeme mít všichni méně peněz, statistika napočítá méně chudých. Přistupte blíže, představení jménem Zatloukání chudoby může začít.

 

Čím hůře je na tom většina lidí u nás a čím nejistější jsou vyhlídky, tím častěji slýcháme z úst vládnoucích politiků ujišťování, že jsme zemí s nejnižší mírou chudoby v Evropě. Pohled do tabulek Eurostatu nám skutečně ukazuje, že pod prahem chudoby u nás žije „pouze“ zhruba 10 % obyvatelstva. Ve všech ostatních evropských zemích to je vyšší podíl občanů.

 

Počítání zprostředka

Jen hodně jednoduchý člověk by však usoudil, že pokud máme nejméně chudých, patříme k těm nejbohatším. Ve skutečnosti z tohoto údaje neplyne nic o životní úrovni většiny našich domácností a už vůbec nic se z něj nedovíme o životní úrovni u nás a v zahraničí. Země, jako je Francie, Německo nebo skandinávské státy, vykazují vyšší míru chudoby než Česká republika, přesto si v nich naprostá většina obyvatel žije výrazně lépe než u nás. I naše domácnosti se středními příjmy by spadly pod francouzský práh chudoby a naopak řada chudých francouzských domácností by si v Česku mohla dopřát více, než kolik si může dovolit většina našich zaměstnaneckých rodin. Snadno to pochopí český turista v každém francouzském hotelu a v každé restauraci.

Hlavní potíž je však v něčem jiném. Podíl obyvatelstva žijícího v určité zemi pod hranicí chudoby může být nízký a dále se snižovat nejen tehdy, když daná země bohatne, ale bohužel také tehdy, když chudne. Práh chudoby bývá někdy stanoven jako 50 %, jindy jako 60 % mediánu čistého příjmu.

U nás se medián čistého měsíčního příjmu na osobu pohybuje někde kolem částky 16 500 Kč. To znamená, že právě polovina lidí v zemi pobírá příjem nižší, než je tato částka, druhá polovina má příjmy vyšší. Pozor, neplést s průměrným příjmem, ten je u nás o 20 % vyšší než medián.

Protože většina lidí nežije izolovaně, ale hospodaří v různě početných domácnostech s odlišnou věkovou strukturou, počítá se příjem, a tedy také chudoba vždy podle domácností. Pracuje se přitom s takzvanou spotřební jednotkou, která zohledňuje úspory, jichž lidé dosahují, pokud bydlí společně. Jestliže dva lidé vytvoří společnou domácnost, nemusejí platit například dvakrát tolik za teplo či světlo, jako by platil každý z nich, pokud by bydlel sám. Zhruba třetina nákladů se při společném bydlení ušetří, což právě příslušný koeficient vyjadřuje. Vyjadřuje také to, že děti spotřebovávají v průměru méně než dospělí a že se spotřeba dětí mění s jejich věkem.

 

Děravý polštář

S určitým zjednodušením však můžeme říci, že pod hranici bídy dnes u nás spadají ti, jejichž příjmy se pohybují někde mezi osmi až devíti tisíci čistého měsíčně, anebo jsou nižší. Počet těchto lidí v naší zemi překročil milion a už třetím rokem stoupá.

Je jasné, že jejich podíl v zemi závisí především na dvou skutečnostech. Jednak na sociální politice státu, jednak na výši příjmů celé populace. Jestliže máme už přes milion oficiálních chudých, stěží můžeme tvrdit, že je náš sociální stát přes míru rozmařilý. A jestliže víme, že jen za minulý rok se počet lidí žijících v naší zemi v chudobě rozrostl o více jak 70 000 osob, pak je otázka, co z tohoto nárůstu sociálně potřebných padá na vrub pokračující hospodářské krize a co je již prvým smutným důsledkem tvrdých škrtů označovaných zavádějícím slovem „reformy“.

Zároveň je zřejmé, kdo je dalším kandidátem na pád do chudoby. Průměrný důchod seniorů u nás činí zhruba 10 500 Kč. To není příliš vzdáleno od hranice chudoby. Pokud bychom ji stanovili na 60 % mediánu příjmu, pak by průměrný důchodce unikal chudobě zhruba jen o tisícovku korun. Tisícikoruna by měla vytvořit polštář, který ho ochrání před dopady reforem v podobě zvýšené DPH, vyšších poplatků v nemoci, deregulace nájmů apod.

Zatím jsou mnohem spolehlivěji senioři chráněni před pádem do chudoby v důsledku stagnace příjmů osob ekonomicky aktivních. Jen díky tomu, že platy zaměstnanců nerostou, ale v lepším případě stagnují, v případě horším klesají, nezvyšuje se medián příjmů. Takže nehrozí, že hranice chudoby stoupne právě o onu tisícikorunu a rázem budou dva miliony důchodců úředně uznány za chudé.

Zde je dobře vidět, jak volně se dá s hranicí chudoby kouzlit a jak málo vypovídá o reálné situaci lidí. Pokud by se například zaměstnancům přidalo pár tisíc korun, takže by se medián příjmu posunul nad 20 000 Kč, rázem by se téměř všichni důchodci ocitli pod prahem chudoby. Omezení valorizace penzí, o němž vláda už rozhodla, by je pod tento práh stlačilo natrvalo.

 

Když se čísla radují

Scénář založený na růstu mezd u nás ovšem rozhodně nehrozí. Spíše se staneme svědky jiného typu kouzel. Mezi první vlaštovky patří informace o hrozbě snížení platů učitelek mateřských škol až o pět tisíc korun. Další masivní snížení platů podle všeho čeká učitele škol středních a základních. Policisté, hasiči a státní úředníci šli již s platy dolů. Všichni zaměstnanci veřejného sektoru mohou očekávat pokles příjmů o deset procent. Pokud budou tyto tlaky na snižování platů pokračovat, výsledkem bude pokles příjmového mediánu. Hranice chudoby tak automaticky rovněž klesne. Senioři se i při nízkých důchodech vyšvihnou nad tuto hranici a mnozí z těch, kdo jsou na tom sociálně nejhůře, dokonce úředně chudými být přestanou, aniž by měli třeba jen o korunu více, než kolik mají dnes. Tady vidíme další kouzlo, které vysvětluje leccos z vynikajícího umístění České republiky v evropských statistikách chudoby. Práh chudoby skutečně příliš nevypovídá o výši životní úrovně v dané zemi. Mnohem více se posouvá podle toho, nakolik jsou příjmy většiny obyvatel stlačeny směrem dolů (pak je chudých v zemi méně), anebo si naopak většina lidí vydělává solidně (pak bývá těch pod vysokým prahem chudoby více). Pokud by každému zaměstnanci vláda ubrala z výplaty pětitisícovku, jak hrozí učitelkám mateřských škol, stlačili bychom míru chudoby třeba i pod pět procent.

 

Kdo je v ohrožení

Větší smysl má podívat se nikoliv na relativní počty, nýbrž na složení těch, kdo jsou u nás úředně uznáni za chudé osoby a chudé domácnosti. Zjistíme, že ženy jsou chudobou ohroženy ve větší míře než muži. Mezi lidmi nadprůměrně ohroženými chudobou dále nalézáme rodiny s malými dětmi, což může přispět k vysvětlení, proč se porodnost u nás už zase kriticky snižuje a proč opět začínáme vymírat. Nejvíce jsou chudobou ohroženy domácnosti těch, kdo se ocitli bez práce. Právě ti, kdo hovoří o příliš rozmařilém sociálním státu, by si mohli povšimnout, že téměř polovina domácností nezaměstnaných (přesně 45,7%) žije pod hranicí chudoby. To zrovna nesvědčí o plýtvavosti dávek v nezaměstnanosti. Můžeme tím však alespoň částečně vysvětlit, proč jsou lidé bez práce nuceni hledat obživu třeba i načerno. Když jsme u toho kouzlení s chudobou, povšimněme si ještě dalších paradoxů. Čistě teoreticky by bylo možné, aby vůbec nikdo v zemi nežil v takto úředně stanované chudobě a bídě. Stačilo by dorovnávat sociálními dávkami příjmy každé domácnosti nad polovinu mediánu. V dnešních podmínkách by to činilo zhruba deset tisíc korun na osobu. Pokud by i ti nejchudší u nás vykazovali příjem na domácnost na úrovni dnešních důchodců, byli bychom patrně jedinou zemí na světě, která by vymýtila úředně uznávanou chudobu, a rozhodně bychom byli evropským premiantem. Ani nejodvážnější politik by si však jistě nedovolil tvrdit, že země, v níž zhruba třetina obyvatel žije na úrovni českých důchodců, patří k zemím nějak zvlášť bohatým.

Stejně hypoteticky je možné představit si ještě jeden mezní případ, a sice zemi, v níž plná polovina obyvatel žije pod hranicí chudoby, tedy v intervalu nula až 50% příjmového mediánu. Jednalo by se o zemi bez sociálního státu. Horní polovina obyvatel by vydělávala velice slušně a byla by zabezpečena pro případ jakýchkoliv problémů v soukromých fondech, dolní polovina by šla po žebrotě, měla by jen špatně placenou nárazovou práci a žila by z ruky do úst. V takové zemi by zcela chybělo pásmo lidí, kteří sice vydělávají poměrně málo, životní úroveň jim však dorovnávají systémy sociálního zabezpečení.

Pokud se reformně proškrtáme až k tomuto stavu, který je zatím představitelný jen jako matematická fikce, byli bychom v Evropě opět považováni za cosi výjimečného. Stěží kdo by nás však dobrovolně následoval. Země, kde se hodně čaruje, nebývá totiž vždycky dobrým místem pro život. Autor je sociolog.

 


autor / Jan Keller VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Chci pomoci konkrétním lidem bez domova a v nouzi

Podívejte se profily našich nejlepších prodejců, kterým nechybí zodpovědnost a poctivost, ale chybí jim zázemí, oblečení, obuv nebo nějaká speciální pomůcka, aby se mohli cítit spokojeně a žilo se jim lépe. Našim prodejcům můžete přispět na jejich konkrétní potřeby nebo přání.
Chcete se o jejich osudu dozvědět víc? Děkujeme všem dárcům.

celý archiv