Platón o ženách soudil, že jsou méně schopné než muži, že nemají odvahu a schopnost odolávat pokušení. Aristotelés upřesnil, že ženy jsou přírodní deformitou, nedokončeným mužem, který musí být muži dokončenými ovládnut. Názory křesťanských otců dnes již není možno citovat beztrestně, zvláště Jana Zlatoústého, v jeho případě však leccos naznačí už samotné jméno. Pokrokový Jean Jacques Rousseau, který se jal učit od přírody, zkonstatoval, že příroda přikazuje podřízenost žen mužům. Arthur Schopenhauer tvrdil, že ženy jsou méně inteligentní, uchylují se ke lsti a věrolomnosti a zneužívají jazyk k manipulaci (podobně jako Židé, soudil filozof). Friedrich Nietzsche udělal na cestě poznání zásadní krok, jeho pohled na ženu se vytříbil. V raných spisech soudil, že žena dosahuje dokonalosti pouze při službě muži. Pak se jeho pohled více a více zaostřoval. „Žena je nevýslovně horší nežli muž, také ovšem chytřejší. Dobrota u ženy je už forma degenerace. U všech takzvaných krásných duší je na dně fysiologická vada. Boj o rovná práva je příznakem nemoci: každý lékař to ví. Vždyť žena, čím více je ženou, brání se rukama nohama právům vůbec: přírodní stav, věčná válka obou pohlaví dává jí přece dávno prvenství,“ napsal filozof ve svém posledním spise, těsně před hospitalizací v psychiatrické léčebně. Sigmund Freud měl ženy již vyloženě v oblibě, jen občas použil například obratu „přirozená ženská bezradnost“ a semo tamo cosi utrousil o závisti penisu. Až jsem nakonec přišel já, abych evoluční filozofický vývoj dovršil.
Já samozřejmě vím, že ženy odolávají pokušení mnohem snadněji než muži, ba bolestně shromáždil jsem o tom důkazy. Genetická biologie mne také poučila, že ženy jistě nejsou nedokončeným mužem, naopak muži jsou jen dočasným odskokem přírody od univerzální ženské formy. Souhlasit lze s Nietzschem, že žena je chytřejší než muž, nicméně odpouštím si dnes dovětek, že to nutně též značí větší záludnost a krutost. O ženské bezradnosti mám dnes jistotu, že není ani zdaleka přirozená, leda snad záludná a krutá. Nicméně, to mi nemůže zabránit, abych nevnímal, že mezi muži a ženami přeci jen jistý nepřeklenutelný rozdíl je. Nelze ho zastírat. Nazývám ho „jarový diferenciál“.
To je totiž tak. Mnoho let jsem měl možnost pozorovat vztah mé tety a strýce. Ten vztah byl pochopitelně konfliktní, tak jako všechny vztahy mužů a žen, s výjimkou hrdliček Štefana Margity a Hany Zagorové. Konfliktnost u strýce a tety mívala obvyklé formy, jeden konflikt mě však obzvláště zaujal. Byl to konflikt o jar.
Ano, o jar. Jistě víte, co tím myslím, to je ten prostředek na mytí nádobí, který se sice vždycky nejmenuje Jar, u nás se mu však odjakživa jar říkalo. Užívání jaru v mnou pozorované domácnosti provázel zvláštní nesoulad. Když myl nádobí strýc, odstranil v jaru mastnotu, všechen jar pečlivě spláchl vodou z kohoutku a zcela čistý talíř umístil na odkapávač. Když myla nádobí teta, stalo se něco zcela jiného: umístila na odkapávač vždy talíř sice umytý, ale se zbytky pěny z jaru na povrchu.
Drazí přátelé, tento detail prosím nepodceňujme. To že způsobil málem několikrát rozvod (strýc: „ona mě chce otrávit!“, teta: „zase šetřil a jen to opláchl vodou!“), není až tak podstatné. Pro filozofickou analýzu je důležitý onen jiný způsob vnímání: strýc chápal jar jako chemikálii, kdežto teta jako čarovný balzám, který nechá-li se déle působit, pronikne do hloubky hmoty, aby ji osvěžil, provoněl, zkvalitnil a vykoupil.
Už toto základní konstatování nám umožní pochopit, proč jsou ženy ochotny uvěřit reklamě, že jakási lépe navoněná indulona dokáže proniknout do hlubinné podstaty jejich těla (ne-li duše) a zde vyživovat, omlazovat, regenerovat a kdo ví co ještě. Chápeme též, proč muž nemůže být takto nachytán a zcela logicky a racionálně dokáže zhodnotit, že deodorant může způsobit maximálně tak pád anděla s ňadry a plnými rtíky, který díky vůni vlhne při pohledu na tuctového chlápka. Ovšem orientace v reklamě je jen sekundární bonus.
Jarový diferenciál nám umožní chápat mnohem, mnohem víc. Dalo by se zobecnit, že žena u všech jevů věří, že je potřeba nechat na povrchu trochu jaru, aby očistil do hloubky, o níž má zřejmě jakousi existenciální pochybnost, kdežto muž na hloubku kašle, stačí mu, když jev vypadá jakž takž na povrch a o jaru si žádné iluze nedělá. Vemte si třeba takového lobbistu Janouška a legendární poslankyni Kočí. V jejich přístupech je jarový diferenciál zcela zjevný. Janoušek si vodí svoje kolibříky, a když to praskne, tak se poctivě hroutí, nalije, sedne do bouráku a na křižovatce jede nejen na zelenou, ale i na žlutou. To legendární poslankyně takto hluboko nikdy neklesne. Její kolibříky sice také všichni známe, ale jí to na kolena nesrazí. Ráno sčeše plavé vlasy do roztomilé patky, nanese make-up, nasadí svůdný výraz odvážné školačky a sama sebe dokáže přesvědčit, že tato tenká povrchová vrstva, tato skvostná indulona, tato hojivá pěna, pronikne hluboko do podstaty látky a zde fundamentálně očistí, oživí, vyhladí, provoní a zrekonstruuje.
Otevřenou otázkou samozřejmě zůstává, zda se podstatnost jarového diferenciálu vyrovná jeho roztomilosti.
