Hrdina vašeho posledního filmu Rodina je základ státu je tunelář na útěku. Podobá se vám?
Moc. Na rozdíl od něj mi ale nikdy nikdo nedal takovou nabídku. Moje nejautentičtější věta z toho filmu je, když hrdina stojí ve vile u okna a jeho žena mu říká „koukám, že se realizuješ“ a on na to „ano, prachy vyvolávaj takový pocity“. Já jsem v životě často dělal pro peníze věci, za které bych si sám sebe neměl vážit. Až zpětně si říkám, že jsem byl fakt čistá kurva. Kéž by to aspoň bylo pro miliony, ale osud většiny z nás je, že jsme prostitutky za mizerný prachy. Jsme děvky za drobné..
Říkal jste si někdy zpětně, že jste něco fakt neměl?
Ne. Já tomu říkám zkušenost. Asi bych měl, ale ne. Jednou jsem četl rozhovor, který jsem dělal s Petrem Fischerem – já nikdy neautorizuju rozhovory, zajímá mě, jak mě editují druzí – a v tom rozhovoru jsem si přečetl, jak o něčem říkám, že to byla zkušenost. Napadlo mě v tu chvíli jediné: Ty seš blbec… Kdyby to byl rozhovor s někým jiným, tak si řeknu, že to je pěknej blbec. Ale to mě napadlo teprve, když jsem si to přečetl. Nemám pocit provinění.
Takže máte pocit, že byste měl mít pocit provinění?
Ano, ale to už je metafyzika… (smích)
A proč vás to vůbec napadá?
Protože jsem sloužil zlu, rozumíte… Vymejvání mozků. Audiovize je o tom, že serete lidem do hlav nesmysly, zkratkovitě jim podáváte svět, vyrábíte mýty, na základě kterých si pak lidi ničí životy navzájem…
Baví vás to?
Na to se mě ptala moje žena. Dřív mě to bavilo. Bylo mi třicet, o deset let míň, to je člověk trdlo, zkušenosti vás tak nedohání a ještě nemáte tak rozbitou hubu... Byl jsem prostě takovej smrad. Když vám dají půl milionu na třicetivteřinový spot a jedete točit na pár dní na hory do luxusního hotelu, kde stačí lusknout prstem a všechno je, to si pak připadáte jako ředitel zeměkoule. Režisér si tak připadá často. Takže si mě koupili a dneska cítím nějakou neurčitou vinu.
Na vrcholu potravního řetězce
Myslíte, že váš hrdina se sám cítí provinile?
Myslím, že to má většina. I ten Janoušek se nějak trápí, někde ve zbytku emocionální paměti, která pochází z dětství, ví, že je svině. I když se chlubí, jak je dobrej. Jasně, oni jsou pyšní, jedou jak frajeři a jsou hrdí na to, že jsou svině. Často se pohybuju mezi feťáky, vidím tam esenciálně čisté vztahy, žádné dojetí. Oni se k sobě chovají jako prasata, podrážejí se, zneužívají… a ten jejich jazyk je úplně stejnej jako v těch zveřejněných nahrávkách. Smažky jsou v řeči strašně intenzivní, mají silnej jazyk. Ale to je vlastně takový základní psychologický model, jako když jdete lesem a pískáte si, protože se bojíte.
Každý člověk umí rozlišit dobro a zlo. Všichni jsme byli děti a někdo nás vypeskoval, abychom věděli, co je špatně. Čím silnější slova, a to vidím na té ulici, tím větší snaha překrýt úzkost. Já třeba byl se smažkama dva dny, fetoval jsem s nima. Přemýšlel jsem, jestli mě zabijou nebo co udělají, ale pak jsem zjistil, že jsou slabí a že je tam ukrytá úzkost. Myslím, že si sebou všichni neseme nějakou prasituaci, když nás poprvé někdo usvědčil ze lži a my to věděli. Ten kompas máme na celej život. Mě na tom zajímá to sebeomlouvání.
Není to tak, že se lidi zase přizpůsobili pravidlům? Tentokrát ale těm, která lež netrestají, nýbrž odměňují? Člověk vidí řád – zajistit rodinu, splnit si sen – všechno je možné v momentě, kdy bude lhát…
Ale tak to je! My se pořád bavíme o politicích, ale podívejte se do vědy, na akademiky, jak ty lidi po sobě jdou. To je jeden zmrd vedle druhého.
Asi to je v lidské přirozenosti. Mluvil jsem o tom s Milošem Zemanem a ten říkal, že demokracie je rovnost šancí, která nám teprv ukazuje, že si lidé nejsou rovni. A to je pravda. Tehdy totiž zjistíte, že umíte víc než ten druhej a začnete si uzurpovat právo. Já to cítím, když režíruju, tehdy jsem vrchol potravinového řetězce. Armáda sto padesáti lidí pode mnou funguje, jak mávnu… A když to skončí? Jsem zas jak na úřadu práce a nevím, co bude. Obcházím kanceláře a ptám se: Prosím vás, tady jsem něco napsal, nechcete si to přečíst? Začínám od nuly. Takže to mám z obou stran a přitom mi to je jedno, prostě chci dělat svůj film. A v téhle pozici je i politik. Mám nějaký sen, za kterým jdu, a seru na to, jakými prostředky mě k němu přibližují lidi pode mnou. A to je strašně nebezpečný. Často se dívám na svůj štáb a mnohdy ty lidi neznám ani jménem… Je to armáda lidí, co něco dodávaj, a já si říkám, že chci tvořit, a je mi jedno jakými prostředky a vlastně to ani nechci vědět. A tam někde je základ té nemorálnosti. Když zjistíte, že něco umíte, začnete považovat za přirozené mít možnost to realizovat. V tu chvíli se stávám do jisté míry slabým. Abych se mohl realizovat, jsem ochoten zavřít oči…
A dost možná je i musíte zavírat…
Musím. Abych mohl dotáhnout svou vizi.
Proč jste si pro svůj film vybral zrovna člověka z velkého byznysu?
Prachy. Prachy přitahujou, sníme o nich všichni, abychom nemuseli řešit, kolik nám zbývá na účtu. To znáte z té reklamy: „V mém světě nechci řešit, kolik mám na účtu.“ Pěkná Hřebejkova reklama, to už s ním budu mít navždy spojený… (smích). Je to taková definice jeho filmů. Komerční banka ho přehrála, byla chytřejší než on. Dodnes nechápu, proč to udělal, takhle se odkopat. Přitom je fakt chytrej a já si ho vážím, ale oni ho dostali.
Mohlo by se zdát, že ta reklama je výsměch drtivé většině lidí, která bude nedostatek peněz řešit vždycky. Ale nežádáme právě příběhy nebo svět, ve kterém se to neřeší?
Jo. Potřebujeme slyšet, že peníze, ke kterým nikdy nečichneme, nejsou štěstí. Proto se dramata odehrávají mezi bohatýma. Nejen, že chceme nahlédnout do světa, kterého se nikdy nedotkneme, ale chceme mít jistotu, že my se sice plácáme ve sračkách, ale peníze nejsou výhra.
Ve skutečnosti všichni chceme peníze. Aspoň teda já jo. Je to hradba před světem. Peníze jsou to nejnižší v nás. Ze šoustání aspoň může vzniknout dítě, to k něčemu je. Prachy ale nejsou vůbec k ničemu. Já peníze chci a řeším v sobě, za jakou cenu.
Co mě na tom filmu bavilo: hrdina rozmlžuje a film mu to umožňuje. Vy mu aspoň trochu věříte?
Ano, protože to je moje životní situace. Teď řeknu větu, kterou na sobě nesnáším a vždycky jsem ji ř íkal svým ženám: Já ti nelžu, jenom ti neříkám všechno. Teď jsem to přenesl z těch peniso-vaginálních vztahů do byznysu…
V jakém smyslu?
No, že on nelže. On jenom mlží. Řekne: „Podepsal jsem nějaký papíry na projekty, který vypadaly jinak, než vypadají dneska…“ To je ono – takhle uvažuje Bém, když vykládá o tunelu Blanka … (smích). Prostě tehdy to vypadalo, že to bude vypadat jinak. Mlžení je nejběžnější stav lidské mysli, která chce něco získat. Proto jsem unavenej z lidí. Ten druhej vám nikdy neřekne všechno, ale často po vás žádá jasný postoj.
Tahle moje existenciální hrůza se promítá do toho filmu. Hrůza z toho, že jsem na prahu čtyřicítky pochopil, co jsme.
V literatuře nebo filmu se někdy hrdina opije a „řekne pravdu“. Tahle situace ve vašem filmu jakoby je, ale opilý hrdina řekne něco, co není ani pravda ani lež, spíš něco mezi...
Největší lež je, že ve víně je pravda. Hovno, není. Stalin opíjel svoje protivníky nebo kolegy, to je jedno, ne aby o nich poznal „pravdu“, ale aby viděl jejich pudovost. Když se zlijete, když do vás vrazim dva litry vína a vy vůbec nevíte, kdo jste, zjistím, co jste zač. Ale řeč není nic jiného, než hra se slovy. Kdysi jsem se ptal svého scénáristy Zapletala, když jsem byl ještě naivní před deseti lety: Jirko, vždyť ty se tou řečí živíš, pro tebe to není jen tak… A on řekl: Právě proto, že se psaním živím, tak si slov vůbec nevážím. A to platí nejen pro spisovatele, ale pro každý obor.
Slova nic neznamenají, víc o lidech povědí jejich tlamy… Tady v novinách na fotce je Vondra, jednou o něm natočím f ilm. Z disidenta v komunistického funkcionáře. Teď ho můžu obsadit do f ilmu jako funkcionáře z padesátých let a i morálně to bude sedět. Nádhernej kluk ve svetru s tlustejma sklama, kterej Havlovi roztřesenou rukou sepisoval jeho myšlenky a nechal se za to zmlátit. Dneska je to komunistickej bafuňář, kterej běhá po světě a hlásí, že má telefon na šéfa NATO a považuje to za hodnotu...
Jsme prostě slabí. Železný byl kdysi chlapík, který znal perfektně dějiny, ale jak dostal možnost, tak se z něj stala svině. Já to chápu. My se pak chceme upínat k lidem, jako byl Jan Patočka a držet se ho jako pevného bodu, že to s náma nemusí dopadnout špatně. Já se takhle držím třeba Kellera, Durdíka nebo Zemana. Ale statisticky většina z nás selže.
A není chyba někoho se pevně držet?
Ale něčeho se musíte držet. Něčeho nebo někoho. Bez toho to nejde.
Asi to souvisí s tím, že vaše filmy jsou o silných mužích. Co je dneska muž?
To, co byl vždycky. Vůdce. Muž je vůdce. Žena není vůdce, to jsou kecy.
A co to znamená být vůdce?
Nechci se pouštět do esoterických kydů, esoteriku nenávidím. Chlap je kámen. Prostě pevnej bod. Já to neumím popsat. Můžou vykládat, co chtějí, ale když vidím Merkelovou, tak je to směšná paní...
Mně nepřijde Merkelová o nic směšnější, než kterýkoli z chlapů, kteří tam jsou.
O tom můžeme polemizovat...
Je Thatcherová směšnější než Reagan?
Thatcherová je odporná bytost.
Ale je v ní něco velkého...
Ano. Tak asi má převážně mužské buňky. Fakt je potřeba postavit se feminizaci dvacátého století. To je krávovina. Ženský patří jinam. Ne do kuchyně, ale jinam.
Takže do veřejného prostoru patří ti silní muži, kameni?
Ne že patří. Svět je vždy takový, jak se zařídí. Ne tak, jak si to představuje Sedláček nebo Slačálek. Ale fakt je, že svět řídí muži, vždycky ho řídili a vždycky ho budou řídit. Až přestanou, tak lidstvo vyhyne. To si fakt myslím. Ženy nejsou oběti, ani přívěšek mužů, Bože chraň...
Pro mě váš film ukazuje spíš krizi tohohle přístupu…
Ano, že si těch vůdců přestáváme vážit, že si nevážíme vlastních fotrů. Můj fotr může být blbec, ale já si ho musím vážit.
Žádný starý dobrý časy nebyly
My jsme vychovaní v představě, že muž má být skála, což není, a když je, tak je to možná ještě horší. Možná takový Arkan nebo jiní velitelé z bosenské války byli skály.
Tak na tom se shodnem, že nechci tyhle lidi ve své blízkosti ani ve veřejném prostoru.
A takové skály jako Zeman tady vytvořily korupční systém.
Ale korupční systém byl vždycky. Tím, že dělám dějiny a furt se dovzdělávám, tak vidím, že to je pořád. Za tři sta let nebude nikdo řešit žádný komunismus nebo kapitalismus. To bude jak dneska spor papežského stolce s jansenisty v 17. století. Dvakrát jsem to četl a vůbec netuším, o čem se tam hádali. Takhle nějak bude vypadat komunismus a kapitalismus...
Korupční prostředí je blbost. Já teď točím rok 1948, Gottwalda a jeho kluky, oni se taky hned nastěhovali do těch nejlepších vil, na ty nejlepší adresy, nějak to k tomu patřilo. Moc je jenom jedna, komunistická, církevní, tržní... přitahuje určitý typ jedinců a povaha vás táhne jako špagát. Přitom člověk, ať je úspěšný nebo ne, skončí tam, kam patří. Když budu neúspěšnej, budu manipulátor někde v baráku v Karlíně a budu psát udavačský dopisy nebo občas řeknu sousedce něco, co její soused neví. A když budu úspěšnej, tak budu režisér a budu natáčet tyhle svý rozpadlý stavy. Ta povaha vás táhne.
Zeman tomu říká ostrovy pozitivní deviace. Já říkám zrušme mínusy a plusy a říkejme jenom ostrovy deviace. Politika, byznys, věda, film… všechno jsou to ostrovy deviace. A já jsem nasraný na svět, na sebe, jsem nasraný na to, kolikrát jsem se v životě nechal zneužít.
Kým?
Těmi, kteří mě platili. A ještě jsem na to byl pyšnej. Mám hraniční zkušenost: bylo tehdy počasí jako je dnes, stromy byly ještě takhle zabalený, mírně dozelena a já psal reportáž. Fakt bulvární článek, ale bylo to zajímavé. Někdo unesl podnikateli děcko, chtěl výkupné, a nakonec to dobře dopadlo – byl to jejich známý a vyřizovali si takhle účty. A já tam přijel autem, zazvonil u dveří, nikdo se mnou nemluvil, a tak jsem tam psal věci jako „vila svědčí o tom, že pán má opravdu hodně peněz“ a takovýhle kydy… Zničehonic za týden telefonát, volá muž, kterému unesli dceru, a chce se se mnou na chvíli potkat, jen tak na ulici. Říkal jsem si, že mi chce asi dát do tlamy, ale pak jsem viděl takového normálního chlapíka. Stál jsem proti němu a on říká: Aha, tak to jste vy. Já jsem jenom chtěl vědět, jak vypadají lidé, kteří píšou takové věci. Děkuju, nashledanou. – To byla ťafka jako prase. Ani nevím, jak se jmenoval, ale nikdy na něj nezapomenu.
Kdy jste si uvědomil, že to byla hraniční zkušenost?
Až na FAMU. Ve Zlíně si to prostě neuvědomíte. To si řeknete: Tak, dalšího kreténa jsem vyřídil, co tam máme dál... Mně to všechno došlo až později, mám sloní paměť. Ale to neznamená, že jsem teď lepší, jen s tím rozumově pracuju. Ta podstata zůstává ve Zlíně. Já koukám, kolik lidí vykládá, že pohřbívá svoji minulost...
Myslíte, že to nejde?
Jde. Většina lidí, který znám, to dělá. Nemám rád setkání po letech, kde se vzpomíná na starý dobrý časy. Žádný nebyly, ten sentiment není reálnej. Stalin ještě ve svých sedmdesáti letech posílal dopisy kámošům ze základní školy a psal v nich: Doufám, že ti zdraví slouží a vzpomínám, jak jsme jako kluci... To psal po válce, jako vrah a šéf zeměkoule. Přitom psal do Gruzie nějakým borcům do kolchozu: Míťo, myslím na tebe. A poslal mu k tomu třeba tisíc rublů.
Jsem Pujmanová kapita lismu
Co vás přitahuje na lidech, o kterých točíte, jako je Bělohradský nebo Zeman?
Že zůstali sami sebou. Že si přiznávají samotu. Jedna moje holka, kterou jsem měl moc rád, mi napsala dopis, kde stálo: Děkuji ti za to, že si mě naučil slovu „my“. Byla to velká lež. Nic takového nebylo. Nebyli jsme my. Nic takového jako my není. Jsem jenom já.
Mám pocit, že musí být děsivý osud hrát dvaadvacet let Klause. Zeman, ať je jaký chce, svým vystupováním říká: Hrát dvaadvacet let Zemana byla dobrá zábava.
To asi ne. Kdyby byl tak v pohodě, proč by tam byl ten alkohol? Tam je něco, do čeho nevidím ani já. Ale Zeman je sympatický tím, že to zahlazuje alkoholem, zatímco Klaus je odporný právě proto, že to zahlazuje intrikama, hrama a lidskou ubohostí. Považuje lidi za červy, se kterými si takhle hraje. Myslím, že Klaus hluboce opovrhuje lidmi, což ovšem Zeman taky.
A vy taky…
Tak to ale není. Až si tohle pak přečtu, bude to znít strašně radikálně... Ještě jinak: Já mám rád člověka, ale nesnáším lidi. Lidi jak se začnou spojovat, tak je to celý špatně.
V čem?
Začnete hrát hry. Když budeme v týmu a půjde o prachy, začnete přemýšlet ještě jinak. Je to vlastně kýčovitá věta, že nemám rád lidi, ale nemám. Já z nich mám fobii. Někdy mám stavy, že vlezu do metra a zhroutím se. Podívám se kolem sebe, vidím puberťáky, co poslouchají hudbu, v každým z nich vidím sebe, a tam někde se začínám hroutit. Nebo jindy mám období, že piju. Mám oblíbenou sedmnáctou hodinu ve vinárnách, výborná věc. Sednete si sám ke stolu, objednáte flašku vína a teď přijdou krysy z kanceláří. Ideálně z ministerstev nebo těch prosklených budov, Pankrác nebo Smíchov. Začnou pít a řešit život a vy slyšíte ty nanicovatý věty, jak se pomlouvají kvůli úplným blbostem, nebo se vykládá, jak chce kdo píchat, a když píchá, tak jestli píchá dobře... To je můj oblíbený sport, jsem v tomhle masochista.
Když teď točíte dějiny 20. století, je to taky masochismus?
Ne, to je vysoká škola. Víte, jak je to zábavný? Včera jsem byl u Fingerů doma. Martin Finger hraje Beneše a teď tam proti vám sedí a říká věci, které Beneš opravdu řekl, a hrajete si s dějinama. Fracek, co si hraje s dějinama. A pořád se dovzdělávám... Dneska už jsem specialista na prvorepublikové a poúnorové vlády. Furt běhám a řeším to s herci... A to není lehké, tyhle projekty se rodí v obrovských bolestech. Není to divácké. Je tam třeba obraz, kde si budou dva lidi deset minut povídat, nic se tam neděje, žádná akce, žádný film.
My ale nevykládáme dějiny. Hned na začátku jsme si řekli, že budeme točit o tom, jak si myslíme, že funguje velký svět. A když nebudeme vědět, kam dál, tak si zjistíme, jak to tehdy bylo. Ani na moment se nebudu tvářit, že vám vykládám, jak ta historie vypadala, nejsem Vávra. Ať mi klidně řikají, že jsem Sequens, k tomu se přihlásím.
Říkáte, že točíte o dějinách neideologicky. Jde to?
Mně nikdo nekecá do toho, jak to má být. Je to jenom mezi mnou a scénáristou Pavlem Kosatíkem. Jestli to dělám ideologicky, dělám to z přesvědčení. Dělám to jako Majerová nebo Pujmanová. Jsem Pujmanová kapitalismu.
Točíte teď o Mnichovu, jak ho vnímáte?
Jsem na straně Beneše. On to četl správně a ten mlýnek ho semlel a zničil. Říkal, kam to půjde a opravdu to tam šlo. Když těm generálům říká, „pánové, slibuju vám největší válku, jaká kdy byla, ale nebude to dneska.“ Kosatík mi to nádherně napsal a mě z toho úplně mrazí, je to, jako kdyby mluvil Gandalf Šedý.
Moje nejoblíbenější postava z Karamazovů je Ivan. Intelektuál, který tak dlouho pochybuje o Bohu, až ho navštíví ďábel. To je můj problém, to neustálé relativizování, pojmenovávání a pochybování. Na to jednou zajdu.
Kriminálníci, kurvy a čaroděj
Emanuela Moravce vám hraje Daniel Landa. Proč?
Vy ho neznáte. Vy Landovi všichni křivdíte, co ho nazýváte těma...
Já ho nijak nenazývám...
Landa sám sebe nazývá čarodějem. Já jsem se tomu smál a on mi říká: Roberte, čarodějem nejsi tím, že umíš čarovat, ale že tě druzí za čaroděje považují. A to je obrovská pravda a řekl ji Landa.
Pro mě je Landa člověk, který je hraním v Orlíku spoluodpovědný za rasistické svinstvo, které tady zabilo několik desítek lidí...
Můj první film z roku 1997 se jmenuje Skinheads a byl také o Orlíku. Teď jsem ten dokument Landovi přinesl, ale nechtěl ho vidět. Seru na to, říkal.
A teď s ním točíte...
Nechápu tu potřebu exkomunikace. Všichni, kdo chtějí ovládnout veřejný prostor, zároveň musejí někoho exkomunikovat. Nevím, jestli je Landa rasista. Je to charismatický člověk, herec, vystudoval DAMU. Takže kdybych vás chtěl utřít, řeknu: Můžete si myslet, že jsem ho obsadil blbě, ale je to herec, který na to má diplom. Je to osobnost, není marketingový typ, nikdo ho nevygeneroval, on se generuje sám a už to je úctyhodné. A dneska už není rasista.
Ale člověk přeci má odpovědnost za to, co udělal.
To ale nechávám na něm. Jsem režisér, ne jeho kamarád a jeho charisma používám na Moravce. Na Moravce, rozumíte?! Kdo jiný než Landa! To vymyslel Kosatík, to ani není můj nápad. Když mi to řekl, taky jsem se ošíval, ale pak jsem se zamyslel a zopakoval po něm: Kdo jiný než Landa?
Já jako režisér budu spolupracovat s kýmkoli. To je, jako když v renesanci malovali poslední večeři páně. Tehdy ty světce malovali podle vrahů, a když malíři potřebovali vzory, tak nejblíž byli prostitutky a zločinci. Nebeský Jeruzalém je složen z kurev a kriminálníků a já jako režisér nebudu řešit morální dilemata Dana Landy. Mě přitahuje obrovským charismatem, které má, tím, že není marketingový produkt a tím, že odvádí výkon, jaký očekávám. Ale někoho odsoudit v morální rovině... To, co dělal v devadesátých letech, jsou prasárny a on to ví a nechce s tím už mít nic společného. Ale jinak? Mně posílí projekt a udělá mi tu poslední večeři věrohodnou.
Takže jsme zpátky u toho, o čem jsme mluvili na začátku: lidi jako prostředek.
Takže si jich vlastně nevážíte, protože jsou jen prostředek... Je to těžký. Proto nejsem křesťan, jsem barbar. Spartská, athénská kultura, to je jedno, lidi jsou jenom prostředek. A nebudeme si říkat, že firmy řídí ti nejlepší, to je lež. Jak napsal Frankl, psycholog, který prošel koncentrákem: Než začnu vyprávět, musím říct jedno – ti nejlepší nepřežili.
_________________
Robert Sedláček (1973) je režisér, autor hraných filmů Pravidla lži (2006), Muži v říji (2009) a Rodina je základ státu (2011). Natočil také dokumenty Václav Bělohradský: Nikdo neposlouchá (2004) a Miloš Zeman – nekrolog politika a oslava Vysočiny (2007).
