Poprvé ji zrušil již Josef II., aby ji po čase opět v mírnější podobě obnovil. Existovala až do roku 1968, ovšem za normalizace se vrátila v nové inkarnaci coby neblaze proslulý Český úřad pro tisk a informace. Ten zanikl roku 1988, pak přišla listopadová revoluce a zdálo se, že je definitivně vyhráno. Svoboda tisku je přece pilířem demokracie.
Poslední dobou jakoby se nám normalizace plíživě vracela, hlavně tam, kam dosáhnou politici. Mezi ty nejschopnější jistě patří i Miroslav Kalousek, ostatně mu to stvrdil i jakýsi prestižní zahraniční časopis opakovaným udělením ceny pro nejlepšího ministra financí. S médii, hlavně těmi našimi, to prý Mirek opravdu umí, a to napříč názorovým spektrem. Nepřímo to potvrdila i interpelace poslance Paroubka, který poukázal na schopnost některých vládních politiků kupovat si pomocí zadávané inzerce i nepříliš přátelsky nakloněné listy, jako třeba Právo.
To s veřejnoprávními médii to je jednodušší. K jejich ovlivnění mají politici mnohé páky a není třeba plýtvat penězi. Zvláště nyní, když se mění ředitelé. Ten rozhlasový už se stačil ukázat jako zdatný normalizátor. Atmosféra na Vinohradech houstne, začíná se propouštět a k tomu si ještě znejistělí redaktoři v mailu přečetli tlumočené rozhodnutí: „O Kalouskově facce a všem, co s ní následně souvisí – neinformujeme.“ Zdatný politik je zkrátka připraven na vše a není nad to, mít po ruce záchrannou brzdu, když se to s budováním pověsti rázného chlapíka trochu přežene.
