NP č.384 > FejetonChléb a hryJan Stern

Ženy nenávidí muže, to je všeobecně známá věc. Protože je nenávidí, tak s nimi většinou žijí, neboť takové ženy prostě jsou. Ani to není žádný nový poznatek. Co ale není zcela precizně probádáno, jsou jemné strategie, kterými ženy muže ničí.

 

Ženy nenávidí muže, to je všeobecně známá věc. Protože je nenávidí, tak s nimi většinou žijí, neboť takové ženy prostě jsou. Ani to není žádný nový poznatek. Co ale není zcela precizně probádáno, jsou jemné strategie, kterými ženy muže ničí. Žena totiž muže neničí okatě, brutálně, vulgárně. Žena umí čekat, až oběť bude bezbranná, číhá na to, až odkryje ledví, počká si na tu správnou chvíli a ucedí do odkryté ranky svou dokonale odměřenou dávku jedu.

Existuje jeden nástroj psychologické války, který ženy přivedly k dokonalosti. Vybrousily dlouholetou praxí na nejvyšší ostrost jednu větu, kterou jakmile ve správnou chvíli použijí, nepřítel je zničen. Nemá naprosto žádnou šanci jakkoli zareagovat, jeho mozek s velkou pravděpodobností exploduje.

Abychom ale pochopili dokonalost a rafinovanost tohoto rétorického yperitu, musíme si popsat situaci, v níž je užíván.

Tento jed je nasazen především tehdy, když muž sleduje fotbalové utkání v televizi. S úvodním hvizdem rozhodčího ženy ožijí jako šelma, když spatří na planině kulhající zebru. Vycítí kořist: na gauči sedí bezbranné maso. Po první vyložené šanci zápasu, tedy zhruba po deseti minutách (u našeho národního týmu zhruba po minutách třiceti) si ženy začínají připravovat terén. Sladí rytmus svých pohybů s dějem na obrazovce a vždy, když mužstvo, jemuž muž fandí, přechází do ofenzivy a blíží se přihrávka, která rozhodne, zda akce bude gólová či nikoli, přejdou ženy jakoby náhodou před obrazovkou, protože si musejí pro něco dojít. Dokonale přitom předstírají, jak je jim to nepříjemné. A používají pohybového triku, který ovšem – to musíme objektivně přiznat – odkoukaly právě z fotbalových utkání.

Žena je totiž tvor velice učenlivý. Ona ví, že takové blbosti jako střela šajtlí či jesle obránci jsou jí k ničemu, ale když vidí něco, co se dá opravdu použít v boji, věnuje tomu nenápadně pozornost. Především jde o chvíle, kdy fotbalista, jehož mužstvo vede, leží s bolestivou grimasou na trávníku a blíží se jeho poslední hodinka, aby poté, co je trojitá fraktura zhojena ledovým obstřikem, vylétl jako srnec. Tu grimasu pak ženy používají při hádkách, případně v ložnici, aby se vyhnuly obtěžujícímu sexuálnímu styku. Druhá motorická zvláštnost, která ženy fascinuje, je k vidění, když hráč, jehož mužstvo vede, minutu před koncem utkání střídá. Tu je možno spatřit zcela zvláštní efekt tzv. mrtvého běhu, kdy hráč běží, dokonce na pokyn rozhodčího zrychluje, a přitom stále stojí na místě. Původ má tento gag zřejmě v klasické pantomimě, nicméně proslaven byl fotbalisty, a právě od nich ho jistěže odkoukaly Amazonky našich časů a používají ho v oné chvíli, kdy jakoby náhodou procházejí před obrazovkou. Tělo zdánlivě se snaží prolétnout rychlostí blesku, aby nerušilo mužův vizuální zážitek, a přitom reálně zpomaluje, ba na několik setin vteřiny záhadně se před obrazovkou zcela zastaví. Reakce mužů bývají rozličné, povětšinou se naklánějí ze strany na stranu, někteří zoufalejší pak vydají i nějaký pravěký zvuk, čehož ženy brilantně využijí k větě typu „aby ses nezbláznil“. Některé také dbají na to, aby tyto rušivé pohyby byly součástí nějaké akce dělané jakoby „pro muže“, například přípravy večeře. Pak může takový zoufalý zvuk vydaný týraným mužem zavdat příčinu k celé řadě výčitek a spustit i docela bujarou hádku, která oslabí mužovu psychickou soustavu, zatímco ženu – jako každá hádka – samozřejmě ukojí a posílí.

Těmito jemnými technikami si žena muže postupně rozpéká po celý čas utkání – nyní prosím nehovořím o těch sadistkách, které zcela bezostyšně začnou třeba v průběhu zápasu utírat prach na televizi nebo zapnou lux, to jsou již případy domácího násilí, k jejichž řešení jsou zde orgány činné v trestním řízení – mám na mysli ženu běžnou, která během penaltového rozstřelu třeba poznamená, že je třeba koupit toaletní papír, jen tak pro sebe.

Ale vrchol přijde teprve na samém konci utkání, kdy už je vše rozhodnuto. Pokud mužův tým vyhraje, ví žena, že i ona je poražena, že dnes kořist neutluče prackou tygřice, a tak mu zkazí radost jen drobně poznámkou typu „tak jste to vyhráli?“, při níž je jed zkoncentrován do tónu (unuděného), případně pohrdlivého úšklebku. Tento jed však nemůže zebru skolit. Horší je, když mužovo mužstvo prohrálo. Tehdy žena pookřeje a nasadí svou nejkrutější zbraň. Předstíraně soucitný výraz a větu vět, matku všech děsivých frází, která zničí každého muže: „No co, chleba levnější nebude.“

Ta věta nemá naprosto žádný smysl, cena chleba s kosmickým dramatem na zeleném pažitu naprosto nijak nesouvisí, ale je to věta, která dokonale rozleptá mužovo nitro. Nedá se proti ní protestovat, nedá se s ní polemizovat, je to dýka bodnutá přímo do srdce, vyndaná z něj a olíznutá krvelačnou bestií. Dýka, kterou si ženy předávají z generace na generaci, ku vykuchání našeho mužství.

Chromozóm XY je odsouzen k zániku, o tom již nepochybují ani biologové, proč ale musí být ta smrt tak dlouhá a krutá?!

 


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

My jsme všichni ho-ho / Jan Stern > NP č.459 > Fejeton Občas člověka pronásledují určité nutkavé představy. Člověka běžného (homo ordinaris) třeba představa, že má rozepnutý poklopec, i když nemá. Velké škody při tom nevznikají, krom toho, že si trochu unavíte ruku neustálým ohmatáváním rozkroku. Člověk hollywoodský (homo hollywoodiensis, slangově někdy též ho-ho) má nutkavé představy stejně jako člověk běžný, leč liší se tím, že mu tyto představy přinášejí nikoli malé škody, ale velké zisky. číst dále Singl drama / Jan Stern > NP č.456 > Fejeton Kdybych byl Američan a psal o životě třicátníků, co jsou singl, budu mít jednou týdně sloupek v New York Times, za který si po třech letech pořídím vilu v Malibu. číst dále Peklie, peklíčko / Jan Stern > NP č.458 > Fejeton Já jako fejetonista nejsem k ničemu zavázán. Na rozdíl od svých kolegů nejsem povinen zaznamenávat podstatné rysy epochy. Když chci, můžu psát klidně o beďarech. A můj pravidelný čtenář ví, že chci nezřídka. Leč občas se v epoše utrhne cosi tak podstatného, občas mineme tak epochální civilizační milník, že mi to nedá a začnu se hnípat v něm, namísto v pupíncích. A dnes je právě ta chvíle. Nemohu totiž nezaznamenat, že do našeho světa sestoupilo takřečené selfie, neboli selfíčko. číst dále Autsursink / Jan Stern > NP č.476 > Fejeton Mám kamaráda, co se živí psaním. Různým. Pro „klienty“. Ale ne jako my ostatní psavci- -truhlíci, co po nocích potíme písmenka. On se nepotí. On vlastně nikdy pořádně ani nic nenapsal. číst dále
celý archiv