NP č.384 > Téma číslaVesmír na vlnáchO. Červinka, Martina Křížková

„Ale tohle je sakra umění. U-mě-ní,“ slyším se říkat, skoro křičím, sakra, ale on to asi stejně nepochopí. Nemá šajn. Ať dělám cokoli, netuší, která bije, jenom kroutí hlavou, šklebí se trochu, ale šajn nemá.

 

„Umění znám z televize,“ říká mi a zírá z okýnka, jako by svět tam venku viděl prvně, jakoby ho právě pustili z lochu, z nějakýho hodně tmavýho, zavšivenýho kriminálu… „V televizi vobčas pouštěj umění. Ale tohle bude prvně, co to uvidim nenakamerovaný.“

To mám zase kliku, sakra, říkám si. „Vo těch sračkách, co běžej v televizi, proboha nemluvim. To, co dělám já, je nový umění. Avantgarda. Poesie éteru,“ ohlídnu se, jestli mi rozumí.

Kouká z okna, ani se nehne, ani nehlesne. Hmm…

Motor hučí, skrze okýnka mý otlučený šestsetšestky na nás zírá svět.

Ladím rádio. To, co hrajou, mě nezajímá. Chci jenom zhmotnit vlny. Potřebuju si ulevit. Jsem totiž reciever. Hamer, jestli tušíte, co to znamená… hmm, hmm, hmm… Prostě vysílačkář, krucinál. Radioamatér, no.

To je ale úplně fuk, protože ať si pod tím představíte cokoli, stejně nepochopíte, vo co mi vůbec de. Co vlastně dělám. Že nejsem nějakej poblázněnej déiksmen závodník. Že sem umělec.

Vjíždíme do města. Na chodníku se poflakuje pár floutků. Tak po těch bych teda šel. Z těch by koukalo dobrejch pár bločků. A hned bych měl na nový ícéčko. A možná i pro Tonyho na vodblokování by zbylo. Abych moh nahrávat hasiče a floydy taky, co si říkaj. Ještě deset, patnáct bločků a je to doma. Sem básník éteru, ale přes den je ze mě, jako v nějakym blbym komiksu, emhádéčkovej revizor.

Kouknu na Romea vedle na sedadle. Pořád zírá tak nadšeně ven z auta. Ty bys byl taky dobrej adept na flastr, myslim si a zároveň si představuju kluky vod nás z Bojiště, jak by se tvářili, kdyby nás spolu viděli. Hmm… posrali by se smíchy kluci.

Romeo je vlastně první a jedinej hamer, vysílačkář, se kterym jsem kdy navázal spojení. Jsem totiž reciever. Poslouchám. Nekomunikuju.

Čekám na správnou chvíli, než začnu nahrávat. Zapínám jeden za druhým svoje recievery. Celej svět v jedinym okamžiku. Taková krása! V éteru už nejsou žádný jednotlivci, žádný já, já, já… jenom jedinej rozvlněnej organismus. Oceán amplitud, příboj životů slitej v jediný chvilce, v jediný úžasný nový bytosti.

Až později jsem zjistil, že potřebuju mluvit. To kvůli poezii. Nestačí ji přijímat. Nestačí.

A teďka jsem tady. S Romeem vysílačkářem, úplně mimo éter, zpátky ve svým blbým těle z masa a neviditelnejch kostí. Divim se, že sem ho nevyfakoval hned, jak sem ho zahlíd, Romea. První hamer v mym životě a hnedka takovej vojeb.

Ty lístky do Krumlova na Symfonii prej vyhrál na vékávéčkovejch krajskejch přeborech. Odrazil vlnu o Měsíc a spojil se s Novou Guineou. Umíte si tohle představit. Neviditelný rádiový vlny se odrážejí o Měsíc a vracejí se zpátky na Zem, do antény, do přijímače nějakýho podělanýho Kanaka pologramota v podělaný nějaký Nový Guinei. Není to úžasný? Taková krása! Jenom si to představim, a hned jako bych byl zas zpátky v éteru. Jenom vlny. Neviditelnej svět.

Romeo nakonec skončil pátej. Prej. Jestli teda ty lístky někde neukrad náhodou. Konečně se blížíme k točně. Ostraha amfiteátru kontroluje naše vstupenky.

„Kde si ty lupeny vzal, bakeliťáku… Ses asi posral, ne. Takže je pěkně naval a ven!“

Vůbec se jim nedivim. Kdo kdy viděl cikána nepřizpůsobivýho, jak si to štráduje mezi sáčkama a halenkama pěkně na klasiku. Kluci Na bojišti, by se smíchy zbláznili. Romeo ani nemrkne. Jen si smutně prohlíží uniformy před sebou.

„Je tady se mnou,“ uklidňuju situaci. Chlapíci si mě nedůvěřivě prohlíží. Vytahuju průkaz revizora MHD a emoce chladnou. Lidi mají rádi autority… začíná koncert. Je to tady zas. Neviditelný vlnění se mi skládá v mozku. Rachmaninov. Zkopává mě to do kolen. Všechno jsou vlny. Všechno.

Sedíme s Romeem v místní čtyřce nad gulášem a dvěma půllitry budějovickýho.

„Tohle je fakt poprvý, cos viděl koncert?“ ptám se.

„Hmm.“

„Úplně poprvý?“

Na baru před pípou se strhne mela.

Romeo zamumlá číslo paragrafu. „Urážka na cti,“ hlásí: „Za to se dávají i nepodmíněné tresty.“

„Ty vole snad nejseš taky právník?“ padá mi čelist.

„Každý cikán je kriminálník. Musím vědět, čemu se vyhnout. Co smím, kdybych si vyšel.

Chodím jenom pro rohlíky dolu k Vietnamcům. Jinak nic. Každý Rom spáchá alespoň jednou za život nějaký kriminální čin. Musím se před tím chránit. Nemůžu chodit ven. Říkali to v televizi, takže to vím. Neuměl bych se přizpůsobit. Ve Focosu mě chápou. Napsali mi důchod. To, že vědí, co sem za člověka, že bych se nepřizpůsobil.

Potřebuju jen svoji stanici a zásuvku a proud. Bavím se jenom s hamery, pak vím, že nic neprovedu,“ říká a mně se chce prskat smíchy, ale úsměv mi na rtech ztuhne dřív, než se objeví. Jedeme zpátky.

„Break.“

„Jen pojď, breaku.“

A je to tady. Jsem doma, zapínám nahrávání. Jeden za druhým, všechny mý přijímače.

Jeden za druhym lidi z celýho města, státu... tragédie, lásky, všechno v jediný krátký vteřině. Všechno a teď.

„Pánové, slyšeli jste o tý nový automyčce na Jižní spojce?“

„Ale Martine, já tě vážně miluju. Dyť ty lidi ti jenom hrozně svinsky kecaj…“

„ Ztrácíme ho! Kde je ten podělanej vrtulník? Resuscitujem! Tak dělejte!“

„Ty vole to neni burger, ta šlichta, co ti dávaj na Národní…“

„Tady OK A stoosmička. Break. Máme tady nějakou gumičku….“

„Romeo seš tam? Romeo slyšíme se?“

Není to krása? Bože!

Jednou si pořídim něco většího. Něco, jako maj chlápci z NASA, a moje poesie pak přestane bejt lidskou.

Budu nahrávat vlnění hvězd a galaxií a stejně, jako se rozpustily ty ubohý lidský bytosti a spojily se v jednu, tak se i celý lidstvo rozpustí a budou jenom vlny a kosmický mlhoviny a nekonečná noc plná vlnících se hvězdnejch fotonů.

 


autor / O. Červinka VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA autor / Martina Křížková VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Věřím ve spravedlivý svět! / Jan Šerek > NP č.384 > Referát Představa, že světu vládne náhoda a věci se dějí slepě, bez ohledu na zásluhy, znepokojuje člověka odnepaměti. Zvláště při setkání s výrazně dobrými či zlými událostmi je těžké neptat se proč. Exsituje důvod, proč se mi událost přihodila anebo ne? A pokud takový důvod existuje, je součástí skrytého spravedlivého řádu, který vládne světu?   číst dále Izrael je jako milenec / Ondřej Slačálek > NP č.384 > Rozhovor Setkat se s Tamarou Moyzes nebylo nic snadného. Rozhovor jsme museli vtěsnat mezi její příjezd z Izraele a brzký odjezd tamtéž. Řeč nebyla jen o aktuálním dění na izraelských ulicích, ale také o její umělecké práci.   číst dále Sexuální kontrarevoluce / L. Jarkovská, Kateřina Lišková > NP č.384 > Ženská stránka Už více než rok zuří v Česku tažení proti sexuální výchově - pod heslem: „Opravdu chcete, aby se vaše děti učily na základní škole souložit bez zábran a výčitek s kýmkoli, kdekoli a jakkoli?“ Ve hře už není jen sexualita, ale všechna „nežádoucí“ témata.   číst dále Návrat cenzury / Alexandr Budka > NP č.384 > Pošli to dál Dějiny mají tendenci se opakovat a některá dávno překonaná zla se nám vracejí ve stále nových podobách. Cenzura, tedy omezování šíření informací, je toho dokonalým příkladem.   číst dále
celý archiv