NP č.384 > ReferátVěřím ve spravedlivý svět!Jan Šerek

Představa, že světu vládne náhoda a věci se dějí slepě, bez ohledu na zásluhy, znepokojuje člověka odnepaměti. Zvláště při setkání s výrazně dobrými či zlými událostmi je těžké neptat se proč. Exsituje důvod, proč se mi událost přihodila anebo ne? A pokud takový důvod existuje, je součástí skrytého spravedlivého řádu, který vládne světu?

 

Svou vědeckou nálepku dostal tento fenomén v 60. letech od amerického psychologa Melvina Lernera. Ten jako první použil označení „víra ve spravedlivý svět“ (belief in a just world). Rozuměl pod ním obecné přesvědčení, že svět funguje spravedlivě a že každý dostane, co si zaslouží. Člověk s vysokou vírou ve spravedlivý svět je tedy ten, kdo věří, že spokojení lidé si něčím svou spokojenost zasloužili, zatímco zbídačení lidé si zasloužili svou zbídačenost. Zdánlivě se jedná o jeden z nejsrozumitelnějších psychologických pojmů, protože otázku po spravedlivosti světa si někdy ve svém životě položil téměř každý. Hlubší zkoumání však otevírá celou řadu témat. Například kde se v člověku vůbec bere motivace svět měnit. Proč zasahovat do něčeho, co funguje spravedlivě? A na druhou stranu, proč o něco usilovat ve světě, kde nebudou mé snahy po zásluze zhodnoceny?

 

USPOKOJENÁ PRASATA A NEUSPOKOJENÍ LIDÉ

Za prvé je třeba poznamenat, že víra ve spravedlivý svět není hodnotově neutrální pojem. Název Lernerovy nejvýznamnější publikace je Víra ve spravedlivý svět: základní klam, což napovídá, jak moc autor důvěřuje správnosti úsudku lidí, kteří ve spravedlnost světa věří. Obecně je víra ve spravedlivý svět považována za zkreslení, které se objevuje v našem myšlení. Jeho účelem je ochránit nás před nepříjemným faktem, že se mnohé události ve světě dějí nahodile a my je nedokážeme ovlivnit.

Na takovém přesvědčení by nebylo nic špatného (ostatně mnozí lidé mají o světě daleko podivnější teorie), kdyby nemělo významný vliv na naše jednání. Nejznámějším důsledkem je fenomén nazvaný obviňování oběti. Lidé s vysokou vírou ve spravedlivý svět mají totiž tendenci hledat vinu za utrpení na straně oběti, nikoli viníka. Z jejich pohledu jde o zcela konzistentní úvahu, protože ve spravedlivém světě se zlé věci dějí jen těm, kdo si to zaslouží. Znásilněná žena si tak své utrpení způsobila vyzývavým oblečením, člověk po padesátce nemůže najít práci, protože se dostatečně nesnaží, a šikanovaný zaměstnanec si o chování nadřízeného říká svou neschopností. V extrémním případě je dokonce možné hledat vinu na straně obětí genocidy, založenou například na dávných historických křivdách vůči agresorům.

Společensky přijatelnou podobu víry ve spravedlivý svět představují některé pravicové a konzervativní politické ideologie. Typickým příkladem je politický názor, že společnost funguje v zásadě spravedlivě, ať už díky tržním mechanismům či působením Boží vůle. Podle výzkumů mají lidé přesvědčení o spravedlivosti světa tendenci popírat existenci diskriminace vůči některým společenským skupinám, vnímat chudé a nemocné jako zodpovědné za svou situaci či pozitivně přijímat společenské autority, protože si v jejich očích svou pozici zaslouží.

Celkově vede víra ve spravedlivý svět ke společenské pasivitě a omlouvání či znevažování zjevných nespravedlností, což mnozí výzkumníci vnímají negativně. V duchu známého výroku britského filozofa J. S. Milla, že lepší je být neuspokojeným člověkem než uspokojeným prasetem, zdůrazňují, že člověk věřící ve spravedlnost světa je až příliš spokojený s jeho současným stavem. Někdy i za cenu bezohlednosti vůči těm, kteří jsou na tom nejhůř.

 

ČINORODÍ OPTIMISTÉ A ZATRPKLÍ PESIMISTÉ

Máme tedy očekávat snahu měnit společnost u lidí s nízkou vírou ve spravedlivý svět? Nebo dokonce u lidí, kteří považují svět za nespravedlivý? Zdá se to logické, protože naštvanost na společenské poměry se zdá být dobrým hnacím motorem občanské angažovanosti. Výzkumy na toto téma nicméně nepřinášejí jednoznačný závěr.

Víru ve spravedlivý svět lze v mnoha případech chápat jako účinnou strategii, jak přežít ve světě a nepropadnout skepsi. Podle některých výzkumů se lidé věřící ve spravedlivý svět daleko lépe vyrovnávají s neúspěchy. Jsou totiž přesvědčeni, že jim mohou do budoucna vlastními silami předejít. Víra ve spravedlivý svět člověku navíc umožňuje smysluplně si své neúspěchy zdůvodnit a hodit je za hlavu, namísto aby se oddával úvahám, proč zrovna jeho potkala taková nespravedlnost. Lidé věřící ve spravedlnost jsou rovněž ochotnější pouštět se do dlouhodobějších plánů, protože mají za to, že pokud vynaloží dostatek úsilí, budou odměněni úspěchem.

Ani morální cynismus, který se zdá být u některých lidí spojený s vírou ve spravedlivý svět, nemusí být pravidlem. Existují výzkumy, které naznačují zcela odlišný závěr. Podle nich naopak víra ve spravedlivý svět vede člověka ke snaze jednat férově a pomáhat druhým. Dává to smysl, protože ve spravedlivém světě, který člověka odměňuje na základě jeho zásluh, má cenu jednat podle pravidel a starat se o druhé. Jednoduše proto, že se to člověku v budoucnu vrátí. Někteří autoři navíc připojují další vysvětlení – člověk věřící ve spravedlivý svět ochotně pomáhá druhým, aby napravil nastalou nespravedlnost a uvedl tak svět zpět do přirozeného spravedlivého stavu. Zde je ovšem potřeba, aby vnímal druhého jako nevinnou oběť.

Odolní vůči neúspěchům, pouštějící se do velkých plánů, zásadoví a pomáhající nevinným. Lidé věřící ve spravedlivý svět se zdají mít optimismus nezbytný pro to, být aktivními občany zapojenými do společnosti. Naopak ve zdánlivě nespravedlivém světě může být těžké ubránit se pocitům bezmoci. Je to trochu paradoxní. Člověk musí vidět ve světě nějakou nespravedlnost, jinak nemá důvod se o něco snažit, ale zároveň musí být přesvědčen o jeho spravedlnosti, jinak nemůže považovat svou snahu za smysluplnou.

 

KDO BUDE JEDNAT?

Nabízí se ještě jeden pohled, který umožňuje zmíněný paradox částečně vysvětlit. Člověk, který považuje svět za skrznaskrz nespravedlivý, se v něčem podobá člověku, který vše naopak vnímá jako výraz spravedlivého řádu. Oba totiž sdílejí společnou víru, že existují nějaká obecně platná pravidla, která platí vždy a všude. Oba se rovněž domnívají, že tato pravidla prokoukli a poznali, že celý svět je v jádru spravedlivý (či nespravedlivý). Absolutní spokojenost se světem a absolutní beznaděj mají společnou právě onu absolutnost. Lze však mít takové poznání? Je možné vědět, podle jakých zákonitostí se dějí či nedějí události v našem světě? A existují vůbec nějaké takové zákonitosti? Těžko říci, pokud chceme zůstat na půdě vědecké psychologie.

Poznatky z psychologických výzkumů zmíněné v tomto článku přesto naznačují určitý závěr. Lidé s takovýmito absolutními názory na spravedlnost světa se musí cítit poměrně ochromeni. Přehnaná důvěra ve vlastní schopnost poznat, jak to na světě funguje, jim spíše bere, než dává svobodu jednat. Chuť něco ve světě změnit lze naopak očekávat u lidí, kteří dokážou připustit, že se věci mohou dít různě a že v různých oblastech lze nalézt různé množství spravedlnosti. Jinými slovy u těch, kteří se domnívají, že někde lze spravedlnost očekávat a jinde zase nikoli a že svět je otevřený změnám. Proto jeho spravedlnost či nespravedlnost dopředu nevnímají jako danou a definitivní, ale jako neustále utvářenou lidskou činností.

 

Autor je doktorandem psychologie na FSS MU.

 


autor / Jan Šerek VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv