NP č.380 > ReportážKřížem krážem s dírou v kapseRad Bandit

S výpravou Earthcircuit a jejich cestou kolem světa se čtenáři NP potkali již dvakrát. Poprvé v rozhovoru ve vánočním čísle 365, podruhé v reportáži o jejich cestě přes Sibiř v čísle 377. Jak se cestovatelům dařilo v Kanadě?

 

Vlastně to nebylo až tak těžké rozhodnutí. Jsme v Koreji a možnosti máme pouze dvě: buď se přepravíme do Kanady a po zaplacení letenek pro nás a cesty lodí pro auta nám v kapse zbude dvě stě dolarů, anebo se vrátíme domů a tím ukončíme naši vysněnou cestu kolem světa v Pusanu. Dvě stě dolarů? Ještě nám zbývá druhá půlka planety. Jednohlasně jsme se shodli: jede se dál.

Nakonec nám nezbylo ani to. Po zaplacení přístavních poplatků a proclení se procházíme po přístavním nábřeží Vancouveru s deseti dolary v kapse. Je dvacátého osmého prosince, prší, je nevlídno a my jsme se právě dozvěděli, že naše auta kvůli špatnému počasí dorazí do Kanady s týdenním zpožděním – to znamená za měsíc. No paráda, zabalím se do šály a přemýšlím, jaký ten letošní Silvestr bude…

Míříme do východního Vancouveru. Na Viktoriánské ulici hledáme dům s nápisem „Pozor pes“. Chrise, našeho hostitele, neznáme, vzájemně jsme se našli na webu „couchsurfingu“. Budeme po příští týden obléhat jeho obývák. Doufejme, že má velký byt, jsme totiž čtyři.

 

KANAPE PO KANAPI

V teple Chrisova bytu u šálku čaje mi to nedá a musím se zeptat: „Co tě, člověče, přimělo k tomu, že sdílíš svůj byt s cestovateli z různých koutů planety?“

Chris se usměje: „Taky jsem cestoval: Pákistán, Irák, Írán, celou Evropu a Indii. Nikdy jsem neplatil za hotel. Kdyby couchsurfing neexistoval, nikdy bych si takovou cestu nemohl dovolit. Kromě toho by mě nebavilo sedět sám v hotelu. Takhle jsem alespoň vždycky žil přímo v rodinách domorodců.“

„Ty jsi serfoval něčí kanape v Islámábádu?“ ptám se překvapeně. „No jasně, couchsurfing existuje po celé planetě, vsadím se, že můžeš najít hostitele i v Antarktidě,“ odpovídá mi suverénně Chris.

A jak to vlastně celé funguje? Je to úplně jednoduché. Couchsurfing.org je komunita lidí, kteří nabízejí nebo hledají bezplatné ubytování po celém světě. Projekt funguje na bázi sdílení. Lidé zde sdílejí své domovy jednoduše proto, že mají rádi společnost, chtějí si procvičit angličtinu nebo protože sami cestují a vědí, že příště budou také potřebovat někam složit hlavu. Ten web už dnes využívají skoro tři miliony lidí z více než dvou set zemí. Motto couchsurfingu je: „Vytvoříme lepší svět: kanape po kanapi.“

„Já tu měl lidi z Ruska, Číny, Austrálie i Mongolska. Ti kluci z Mongolska vůbec nepípli anglicky, ale každý den uvařili nějakou šíleně vypadající, ale vynikající večeři. Někdy tu mám až deset lidí. Dveře jsou otevřené všem, já lidi nefiltruju, nevybírám si. Zůstaňte tu, jak dlouho chcete,“ uzavírá povídání o couchsurfingu Chris.

Týden uplynul a na Silvestra jsme s Kanaďany ochutnali kanadskou specialitu – v krbu opečené marshmallows – želatinové sladkosti. U Chrise je nám dobře. Občas vezmeme jeho fenku do parku, občas nás Chris vezme na koncert anebo na zběsilou automobilovou jízdu nejtemnějšími ulicemi Vancouveru. Zimní Vancouver je deštivý a nevlídný, po chladném korejském Soulu všichni cítíme, že si potřebujeme odpočinout od velkých měst. Auta nám připlují za tři týdny. Plánujeme zamířit rovnou na jih do Kalifornie a utéct tomuhle mizernému počasí. Když přemýšlíme, jak si zkrátit náš pobyt v Kanadě, Conny přijde s nápadem: „Mám to vymyšlené, uděláme si prázdniny na horách! Budeme vufáci!!!“ „Vufáci? Co to proboha je?“ V tu chvíli ještě netuším, že tenhle nápad obrátí všechny naše plány vzhůru nohama.

 

„VUFÁCI“ NA SOVÍ HLAVĚ

Auta máme stále na moři, peníze skoro žádné, hledáme proto alternativní možnosti, jak se z Vancouveru dostat. Na webových stránkách rideshare se paní nabídne, že nás sveze. Peníze nechce, jen společnost na její předlouhé cestě. Po takzvané transkanadské dálnici už zase míříme na východ – do městečka Sicamous, které leží u jezera Shuswap. Na místní bio farmě U Soví hlavy nás očekává Bruce a jeho žena Debbie. Po příští týdny budeme krmit koně, krávy, slepice, psy, těžit dřevo a odhrnovat sníh. Čtyři až šest hodin práce denně na jejich bio farmě nám zajistí jídlo, ubytování a hlavně šanci se podívat do jednoho z nejkrásnějších hornatých koutů Britské Kolumbie. Na vlastní kůži testujeme „wwoofing“ – další online fenomén, který nám umožnuje cestovat prakticky bez výdajů.

Každé ráno v sedm sjíždíme na saních od domu dolů ke koním. Dnes to nebude jiné. Nakrmit tu hospodářskou zvěř a nahoru pěšky na snídani. Kolem stolu probereme, co se dnes bude dít. Potřebujeme více dřeva, pustit koně do výběhu a vysekat díru v ledu, aby ryby mohly dýchat. Jdu nastartovat buldozer.

Farmu jsme našli na webovkách wwoof canada. Wwoof znamená „willing workers of organic farms“ – neboli světoví dobrovolníci bio farem… a my máme obrovské štěstí na hostitele. Prakticky se stáváme součástí kanadské rodiny, zasedáme k jednomu stolu nejen s Brucem a Debbie, ale i s jejich rodinou a přáteli. Střídáme se ve vaření – dnes jsem na řadě já. Budeme mít svíčkovou.

Sicamous je malé městečko a příjezd cestovatelů z Evropy se brzy rozkřikne. Starostovi musíme slíbit, že si s jeho týmem přijdeme zahrát curling, místní škola zase očekává, že budeme vyprávět o našich cestách. Mlékař nám svěří tajemství svého speciálního čedaru a lidé nám mávají na ulici. Psy venčíme na běžkách. Úzkost z toho, jak to všechno na novém kontinentě zvládneme, se mění v kanadskou zimní pohádku. Rozhodneme se zůstat v téhle zamrzlé zemi déle.

Večer brouzdám po webovkách wwoof canada a sním o tom, kam se vydáme dál. „Co třeba padesátá čtvrtá rovnoběžka, co třeba Buffalo?“ Rozhodneme se otestovat opravdovou kanadskou zimu.

 

NA SEVER ZA OSLEM

Stopem, tisíc kilometrů na sever, míříme na naši další farmu. Tentokrát na nás čekají bizoni, prasata, telata a osel. Když v noci dorazíme do Dawson Creek, je minus 45 stupňů Celsia. Jerry, majitel téhle farmy, se ohřívá na studijní dovolené na Kubě a veškerou péči o svá zvířata svěřil nám a dalším dvěma vufákům. Andreas je z Holandska a Sebastian z Německa. Není čas se nic učit. Ráno musíme nakrmit dvě stě bizonů, dvě stě prasat, dvacet telat a osla Joeho. Už zase sedím v traktoru a vezu vodu prasatům na pole. Už na nás čekají. Vědí, že voda za půl hodiny zmrzne.

U Jerryho bez Jerryho strávíme měsíc. Naučíme se, jak se mixuje krmivo, jak se rodí selata, jak se odhání útok kojotů, jak se staví seník nebo jak se dává první pomoc podchlazeným zvířatům. Ve volných dnech objevujeme okolí na běžkách, na skůtru anebo jezdíme s farmářem od vedle chytat ryby na zamrzlá jezera.

Než se vydáme zpátky na jih, projdeme si bolestivým loučením nejen s našimi novými přáteli, ale i se sousedy a zvířecími oblíbenci.

 

ČERVNOVÉ LOUČENÍ

Je půlka června a my sázíme bio mrkve, cibuli a další zeleninu na farmě v Pembertonu. Pobyt v Kanadě se nám protáhnul o šest měsíců, tři provincie, sedm tisíc kilometrů a miliony zážitků a zkušeností. Je čas zvednout kotvy, brzy nám vyprší víza. Když jsme plni obav před šesti měsíci dorazili do Vancouveru, vůbec jsme netušili, že se během příštích tří měsíců naučíme jezdit s buldozerem, na koni, se psím spřežením, s traktorem, na sněžném skútru anebo že se naučíme, jak se pečuje o zvířata a bio zeleninu.

A pokud by nám toho nebylo dost, na stránkách wwoof canada se dá filtrovat podle vlastních zájmů. Včelařství, pěstování zeleniny, různé druhy zvířat, ekostavby – v kterémkoli ročním období na kterémkoli světovém kontinentě – možností je spousta a pro každého se něco najde.

A o tom to vlastně je. Wwoof není pouze o cestování bez výdajů, ale o výměně zkušeností, o tom, že všichni můžeme zasednout k jednomu stolu a pracovat společně bez motivace vytvářet zisk. Od té doby, co jsme přijeli do Kanady, nosím stále v kapse onu desetidolarovou bankovku z Vancouveru. Vzájemná pomoc a spolupráce funguje. Svět se mi zdá zase o něco barevnější.


autor / Rad Bandit VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv